„Takže,“ řekla Nyneiva mírně. „Ty zpochybňuješ Moirainina rozhodnutí a také amyrlinina. Možná jsem celou dobu chápala strážce Špatně. Myslela jsem, že jsi přísahal, že budeš poslouchat, tedy kromě jinýho. Lane, já chápu, že si děláš starosti, a jsem za to vděčná – víc než vděčná – ale my všichni máme úkoly, které musíme splnit. My půjdeme, a ty se s tím musíš prostě smířit.“
„Proč? Proč pro lásku Světla, alespoň mi řekni proč! Tanchiko!“
„Jestli ti to neřekla Moirain,“ podotkla Nyneiva jemně, „možná k tomu má svý důvody. My musíme splnit svý úkoly, jako ty ty svoje.“
Lan se třásl – opravdu se třásl! – a rozzlobeně zatínal zuby. –Když promluvil, podivně váhal. „Budete potřebovat někoho, aby vám v Tanchiku pomohl. Někoho, kdo zabrání, aby vám tarabonský pouliční zloděj nevrazil kvůli váčku s penězi nůž do zad. Tanchiko bylo přesně takové město, ještě než začala válka, a jak jsem slyšel, tak je to teď ještě horší. Mohl bych... Mohl bych vás chránit, Nyneivo.“
Elain zvedla obočí. Nemohl přece navrhovat... To prostě nemohl.
Nyneiva nedala najevo, že by řekl něco neobyčejného. „Tvoje místo je u Moirain.“
„Moirain.“ Strážci se na kamenné tváři zaperlil pot a on ze sebe s námahou vyraziclass="underline" „Můžu... Musím... Nyneivo, já... já...“
„Ty zůstaneš s Moirain,“ řekla Nyneiva ostře, „dokud tě nezprostí tvého pouta. Uděláš, co říkám.“ Opatrně vytáhla z váčku složený papír a vrazila mu ho do ruky. Lan se zamračil, přečetl si, co tam stojí psáno, zamrkal a přečetl si to znovu.
Elain věděla, co tam je.
Cokoliv nositel tohoto listu udělal, je na můj rozkaz a s mým pověřením. Poslechni a mlč, na můj rozkaz.
Druhý takový měla ve svém váčku Egwain, i když si žádná nebyla jistá, jestli jim to tam, kam mají namířeno, bude k něčemu dobré.
„Ale tohle ti dovoluje udělat, cokoliv se ti zlíbí,“ namítal Lan. „Můžeš mluvit amyrlininým jménem. Proč by dávala něco takového přijaté?“
„Neptej se mě na něco, nač nemůžu odpovědět,“ řekla Nyneiva a pak s náznakem pobavení dodala: „Ale můžeš se počítat mezi šťastlivce, že tě nepožádám, aby sis se mnou zatancoval.“
Elain potlačila úsměv. Egwain se zakuckala, jak polykala smích. Tohle přesně Nyneiva řekla, když jim amyrlin ty dopisy dávala. S tímhle bych mohla nechat strážce tancovat. Ani jedna nepochybovala, kteréhože strážce má Nyneiva na mysli.
„Že ne? Zbavila ses mě hezky. Moje pouto a moje přísahy. Tento dopis.“ Lanovi se nebezpečně zaleskly oči, čehož si Nyneiva zřejmě nevšimla, když si brala dopis zpátky a vracela si ho do váčku u pasu.
„Ty si toho o sobě moc myslíš, al’Lane Mandragorane. My děláme, co musíme, stejně jako ty.“
„Já že si toho o sobě moc myslím, Nyneivo z al’Mearů? Já že si toho o sobě moc myslím?“ Lan se pohnul tak rychle směrem k Nyneivě, že ho Elain málem zapletla do vláken vzduchu, než se vzpamatovala. Jednu chvíli tam Nyneiva stála a měla jen čas vytřeštit na muže řítícího se k ní oči, a vzápětí měla nohy půl sáhu nad zemí a byla velice vážně líbána. Zprvu ho kopala do lýtek a bušila do něj pěstmi a zmateně a zuřivě protestovala, ale po chvíli toho nechala a držela se strážce kolem ramen a vůbec neprotestovala.
Egwain rozpačitě sklopila zrak, ale Elain je se zájmem sledovala. Tak takhle vypadala, když Rand... Ne! Nebudu na něj myslet. Napadlo ji, jestli bude mít čas napsat mu ještě jeden dopis a vzít zpátky vše, co řekla v tom prvním, dát mu najevo, že s ní si nikdo nebude zahrávat. Ale chtěla to vůbec?
Po chvíli Lan postavil Nyneivu na zem. Ta se trochu zakymácela. Uhladila si šaty a rozzuřeně si srovnávala účes. „Nemáš právo...“ začala udýchaně, ale musela se odmlčet a polknout. „Nenechám se takhle týrat před očima celýho světa. To teda ne!“
„Celého světa ne,“ opáčil Lan. „Ale jestli vidí, tak také slyší. Ty sis udělala místo v mém srdci, kde jsem si myslel, že už není místo na nic jiného. Nechala jsi vyrůst květiny, kde jsem si pěstoval jen hlínu a kamení. Pamatuj si tohle na té cestě, co na ní tolik trváš. Jestli zemřeš, dlouho tě nepřežiju.“ Věnoval Nyneivě jeden ze svých vzácných úsměvů. Když už mu úsměv nezměkčil tvář, aspoň teď vypadala méně tvrdě. „A také si pamatuj, že mně není tak snadné velet, i s dopisem od amyrlin.“ Elegantně se poklonil a Elain měla na okamžik dojem, že chce pokleknout a políbit Nyneivin prsten s Velkým hadem. „Jak velíš,“ řekl tiše, „tak uposlechnu.“ Bylo těžké poznat, myslí-li to vážně či nikoliv.
Jakmile se za ním zavřely dveře, Nyneiva klesla na okraj postele, jako by se jí nakonec podlomila kolena. Zamyšleně se dívala na dveře a mračila se.
„‚Budeš-li i toho nejpoddajnějšího psa dráždit až příliš často,‘“ ocitovala Elain, „‚on tě nakonec kousne.‘ Ne že by byl Lan moc poddajný.“ Od Nyneivy si tím vysloužila dost ostrý pohled a odfrknutí.
„Je nesnesitelný,“ řekla Egwain. „Občas. Nyneivo, proč jsi to udělala? Už chtěl jít s tebou. Vím, že nic nechceš víc než dostat ho od Moirain. A nesnaž se to popírat.“
Nyneiva se nesnažila. Místo toho si začala zase upravovat šaty a uhlazovat přikrývku na posteli. „Takhle ne,“ prohlásila nakonec. „Chci, aby byl můj. Celý. Nechci, aby vzpomínal na to, že porušil přísahu Moirain. Nechci, aby tohle stálo mezi náma. Kvůli němu, stejně jako kvůli sobě.“
„Ale bude to jiné, když ho přiměješ k tomu, že požádá Moirain, aby ho zprostila jeho pouta?“ zeptala se Egwain. „Lan je ten druh muže, co to bude považovat za totéž. Ty musíš nějak zařídit, aby ho nechala jít o své vlastní vůli. A jak tohle dokážeš?“
„To nevím.“ Nyneiva zase mluvila odhodlaně. „Ale co se musí udělat, nějak půjde. Vždycky se najde způsob. Ale tohle je na jindy. Teď máme práci a my tu sedíme a děláme si hlavu kvůli mužům. Jsi si jistá, že máš všechno, co potřebuješ do Pustiny, Egwain?“
„Aviendha všechno připravuje,“ řekla Egwain. „Pořád je z toho nešťastná, ale říkala, že do Rhuideanu dorazíme tak za měsíc, když ovšem budeme mít štěstí. Tou dobou už budete v Tanchiku.“
„Možná i dřív,“ prohodila Elain, „Jestli je pravda, co se vykládá o těch fregatách Mořského národa. Budeš opatrná, viď, Egwain? I když budeš mít s sebou Aviendhu, Pustina není zrovna bezpečné místo.“
„Budu. A vy taky. Obě. Tanchiko teď není o moc bezpečnější než Pustina.“
Náhle se všechny navzájem objímaly a opakovaly varování, ujišťovaly se, že si pamatují časový plán, jak se budou setkávat v Kameni v Tel’aran’rhiodu.“
Elain si setřela slzy z tváří. „Ještěže Lan odešel.“ Pak se rozechvěle zasmála. „Myslel by si, že se všechny chováme hloupě.“
„Ne, to by si nemyslel,“ řekla Nyneiva a vytáhla si suknici, aby mohla strčit váček do kapsáře. „Je to sice chlap, ale není úplný trouba.“
Do cesty ke kočáru musí být trocha času, aby si našla papír a brk, rozhodla se Elain. Najde si ho. Nyneiva měla pravdu. Muži potřebují pevnou ruku. Rand zjistí, že jí se tak snadno nezbaví. A taky zjistí, že pro něj nebude zrovna snadné získat opět její přízeň.
17
Úskoky
Tom, ulevuje ztuhlé pravé noze, se rozmáchle uklonil a mávl přitom kejklířským pláštěm, až se různobarevné záplaty zatřepetaly. V očích ho pálilo, ale přinutil se mluvit lehce: „Dobré ráno přeji.“ Narovnal se a vznešeně si uhladil dlouhé bílé kníry.