Černozlatě odění sloužící vypadali dost překvapeně. Dva svalnatí mládenci se narovnali od zlatem vykládané, červeně lakované truhlice s rozbitým víkem, kterou právě chtěli zvednout, a tři ženy před nimi přestaly máchat mopy. Chodba byla až na ně prázdná a jakýkoliv důvod k přerušení práce byl dobrý, zvláště v tuto hodinu. Všichni sloužící vypadali stejně unaveně, jako se Tom cítil, ramena měli svěšená a pod očima tmavé kruhy.
„Dobré ráno i tobě, kejklíři,“ pozdravila nejstarší žena. Trochu při těle a s nevýrazným obličejem, ale měla velice hezký úsměv i přesto, jak byla utahaná. „Můžeme ti nějak pomoct?“
Tom vytáhl z rozměrného rukávu kabátce čtyři barevné míčky a začal žonglovat.
„Jen jsem vám chtěl trochu pozvednout náladu. Kejklíř musí dělat, co umí.“ Byl by použil víc než čtyři míčky, ale byl sám dost unavený, aby i tyhle čtyři pro něj byly řádným cvičením soustředěnosti. Jak je to dlouho, co skoro upustil pátý míček? Dvě hodiny? Potlačil zívnutí a změnil ho v uklidňující úsměv. „Hrozná noc, a lidé potřebují zvednout náladu.“
„Pán Drak nás zachránil,“ řekla jedna z mladších žen. Byla hezká a štíhlá, ale s dravým leskem v tmavých, zastíněných očích, jenž ho varoval, aby se mírnil. Jistě, jestli byla chamtivá i čestná, totiž kdyby zůstala v jeho žoldu, jakmile by ji odměnil, mohla by být užitečná. Vždycky se hodilo mít další pár rukou, který by zanechal zprávu na papírku, jazyk, který by mu prozradil, co uši zaslechly, a který by také řekl, co by chtěl a kdy by chtěl. Starý šašku! Už máš dost rukou i uší, tak přestaň myslet na pěkné poprsí a dívej se jí do očí! Zajímavé bylo, že mluvila, jako by to, co říká, myslela vážně, a jeden z mládenců souhlasně na její slova přikývl.
„Ano,“ řekl Tom. „Rád bych věděl, který ze vznešených pánů měl včera dozor v přístavu?“ Málem pokazil žonglování, jak se na sebe rozzlobil. Takhle to rovnou vybafnout. Byl příliš unavený. Měl by být v posteli. Měl tam být už před několika hodinami.
„Přístav mají na starosti obránci,“ sdělila mu nejstarší žena. „To ale samozřejmě víš. Vznešení páni by se tím sami nezabývali.“
Tom to věděl až příliš dobře. „Tak takhle je to? No, já ovšem nejsem Tairen.“ Změnil prostý kruh z míčků na dvojitou smyčku. Vypadalo to mnohem složitější, než to bylo, a dívka s dravýma očima mu zatleskala. Teď, když se do toho dal, mohl klidně pokračovat dál. Pak si ale půjde konečně lehnout. Lehnout? Slunce už pomalu vycházelo. „Stejně je to hanba, že se nikdo nezeptal, proč jsou ty bárky v přístavu. Se zavřenými poklopy, když se v nich schovávali všichni ti trolloci. Netvrdím sice, že někdo věděl, že tam jsou trolloci.“ Dvojitá smyčka zakolísala a on ji rychle změnil zpátky na kruh. Světlo, byl tolik unavený. „Mysleli byste si, že se některý ze vznešených pánů aspoň zeptá.“
Dva mladší muži se na sebe zamyšleně mračili a Tom se v duchu usmál. Další sémě zasazeno, stejně snadno jako ta ostatní semínka pochybností, byť trochu neobratně. Vypuknou další klepy, ať už oni sami třeba nic nevěděli o tom, kdo měl přístav na starosti. A klevety se šíří – a takový drb se nezastaví jenom v samotném městě – takže mezi obyčejné lidi a šlechtice bude vražen další malý klín podezření. A na koho jiného by se obyčejní lidé obrátili než na muže, o němž vědí, že ho šlechtici nenávidějí? Na muže, který zachránil Kámen před zplozenci Stínu. Na Randa al’Thora. Na pána Draka.
Nastal čas opustit, co zasil. Jestli se tu kořínky uchytily, nic, co by teď mohl říci, je nedokáže vytrhnout, a on této noci rozesel mnoho takových semínek. Nebylo by ale dobré, kdyby někdo zjistil, že sázel on. „Bojovali chrabře včera v noci, ti vznešení páni. No, viděl jsem...“ Odmlčel se, když se ženy vrhly na vytírání podlahy a muži popadli truhlici a spěchali pryč.
„Já bych mohla najít práci i pro kejklíře,“ promluvila za ním majhere. „Nezaměstnané ruce jsou nezaměstnané ruce.“
Tom se půvabně otočil, dávaje si ovšem pozor na nohu, a rozmáchle a hluboko se majhere uklonil. Ona mu sice nesahala ani k rameni, ale nejspíš vážila o polovinu víc než on. Obličej měla jako kovadlinu – a obvaz kolem spánků to moc nevylepšil – měla druhou bradu a hluboko zapadlé oči, které se podobaly úlomkům černého pazourku. „Dobré ráno přeji, milá paní. Malá upomínka na toto svěží nové ráno.“
Zamával a zatřepal rukama a zastrčil jí do šedivých vlasů nad obvazem zlatožlutý květ růžiníku, jen trochu pomačkaný, jak ho měl dlouho v rukávu. Majhere květinu samozřejmě ihned vytáhla a podezíravě si ji prohlédla, ale právě tohle Tom chtěl. Zatímco váhala, odkulhal o tři kroky, a když za ním cosi volala, ani neposlouchal, ani nezpomalil.
Strašná ženská, pomyslel si. Kdybychom na ty trolloky byli vypustili ji, ona by je všechny přinutila zametat a utírat.
Zívl si do dlaně, až mu zapraskalo v kloubech. Na tohle už byl příliš starý. Byl unavený a koleno ho hrozně bolelo. Noci beze spánku, bitvy, intriky. Příliš starý. Měl by si tiše žít někde na statku. Se slepicemi. Na každém statku byly slepice. A ovce. Nemůže být těžké starat se o ně. Ovčáci se zřejmě pořád jenom povalovali a hráli na fujary. On by samozřejmě hrál na harfu, ne na fujaru. Nebo na flétnu, kdyby nebylo vhodné počasí pro harfu. A nedaleko by bylo městečko s hostincem, kde by mohl dělat dojem na hosty v šenku. Když procházel kolem dvou sluhů, mávl pláštěm. Jediný důvod, proč ho v tomhle horku nosil, byl ten, že chtěl, aby v něm lidé poznali kejklíře. Když ho potom spatřili, ožívali, protože samozřejmě očekávali, že by se mohl na chvíli zastavit a něco jim předvést. Bylo to velice příjemné. Ano, statek měl své přednosti. Tiché místo. Nikdo by ho tam neobtěžoval. Jen pokud ale bude poblíž městečko.
Otevřel dveře do svého pokoje a prudce se zarazil. Moirain se narovnala, jako by měla naprosté právo prohrabávat se mu papíry roztroušenými po stole, a klidně si upravila suknice, když se usadila na stoličku. Byla to překrásná žena, s půvabem, jaký jen muž může chtít, včetně toho, že se smála jeho žertíkům. Hlupáku! Starý troubo! Je to Aes Sedai, a ty jsi příliš unavený, aby ti to myslelo.
„Dobré ráno, Moirain Sedai,“ řekl a pověsil si plášť na kolíček. Vyhýbal se pohledu na truhličku s dopisy, která byla stále zastrčená pod stolem, jak ji nechal. Nemělo smysl upozorňovat ji, jak je důležitá. Nejspíš by ani nemělo smysl ji prohlížet, až odejde. Mohla usměrněním otevřít zámek a zase ho zavřít, a on neměl šanci poznat, zda to udělala. A jak byl unavený, ani se nepamatoval, jestli v truhličce nechal nějaké inkriminující papíry. Nebo někde jinde. Všechno, co v pokoji viděl, bylo na svém místě. Nemyslel si, že by se byl zachoval tak hloupě, aby něco nechal venku. Dveře do pokojíků sloužících neměly zámky ani petlice. „Nabídl bych ti něco k pití, ale obávám se, že tu mám jenom vodu.“
„Nemám žízeň,“ řekla svým příjemným, melodickým hlasem. Předklonila se a místnost byla natolik malá, že mu mohla položit ruku na pravé koleno. Zamrazilo ho. „Škoda, že když se ti to stalo, nebyla po ruce dobrá léčitelka. Teď už je příliš pozdě, je mi to líto.“
„Tucet léčitelek by nebyl stačil,“ sdělil jí Tom. „Tohle udělal půlčlověk.“
„Já vím.“