A co ještě ví? napadlo ho. Obrátil se, aby si ke stolku přitáhl svou jedinou židli, a musel spolknout nadávku. Měl pocit, jako by za sebou měl dobrý celonoční spánek a bolest z kolena vymizela. Kulhal sice stále, ale kolenní kloub měl mnohem ohebnější. Ta ženská se ani nezeptala, jestli to chci. Ať shořím, po čem jde? Odmítl nohu ohnout. Když se nezeptala, on nemusel uznat její dar.
„Převelice zajímavý den, ten včerejšek,“ poznamenala Moirain, když si Tom sedal.
„Mně trolloci a půllidi moc zajímaví nepřipadají,“ utrousil Tom suše.
„Je jsem také nemyslela. Předtím. Vznešený pán Carleon zahynul při nehodě na lovu. Jeho dobrý přítel Tedosian si ho zřejmě spletl s kancem. Nebo možná s jelenem.“
„To jsem neslyšel.“ Mluvil klidně. I kdyby tu zprávičku byla našla, nemohla ji vystopovat k němu. Carleon sám by si byl myslel, že je to psáno jeho vlastní rukou. Tom si nemyslel, že to zjistila, ale znovu si připomněl, že je to Aes Sedai. Jako by nějakou připomínku potřeboval, s tím jejím hladkým hezkým obličejem naproti němu, s těma vážnýma tmavýma očima, které ho sledovaly plné jeho vlastních tajemství. „Obydlí sloužících je plné klepů, ale já zřídkakdy poslouchám.“
„Opravdu?“ prohodila měkce. „Tak to jsi ani neslyšel, že Tedosian ochořel ani ne hodinu po návratu do Kamene, hned poté, co mu jeho žena podala číši vína, aby smyl prach z honu. Povídá se, že plakal, když zjistil, že o něj chce pečovat sama a krmit ho vlastníma rukama. Bezpochyby to byly slzy radosti z její lásky. Doslechla jsem se, že přísahala, že ho neopustí, dokud nebude moci zase vstát. Nebo pokud nezemře.“
Věděla to. Jak, to netušil, ale věděla to. Proč mu to ale prozrazovala? „Tragédie,“ řekl stejně bezvýrazným tónem. „Rand bude nejspíš potřebovat každého věrného vznešeného pána, kterého najde.“
„Carleon a Tedosian byli těžko věrní. Zdá se, že dokonce ani k sobě. Vedli tu část vznešených pánů, která chtěla Randa zabít a pokusit se zapomenout, že kdy žil.“
„Nepovídej? Mě takový věci moc nezajímají. Činy mocných nejsou pro obyčejnýho kejklíře.“
Téměř se rozesmála, ale promluvila, jako kdyby četla z knihy. „Tomdril Merrilin. Zvaný kdysi Šedá liška těmi, kdož ho znali nebo o něm věděli. Dvorní bard v andorském královském paláci v Caemlynu. Morgasin dočasný milenec poté, co zemřel Taringail. Taringailova smrt byla vlastně pro Morgasu štěstím. Předpokládám, že se nikdy nedozvěděla, že ji chtěl nechat zemřít a sám se stát prvním králem Andoru. Ale my jsme mluvili o Tomu Merrilinovi, muži, jenž, jak se tvrdilo, dokázal hrát hru rodů i ve spánku. Je hanba, když si takový muž říká obyčejný kejklíř. Zároveň je však nesmírně naduté ponechat si stejné jméno.“
Tom s námahou zamaskoval své zděšení. Kolik toho věděla? Příliš mnoho, i kdyby věděla jenom tohle. Ale nebyla jediná, kdo něco věděl. „Když už mluvíme o jménech,“ pravil vyrovnaně, „je úžasné, kolik se toho dá vyvodit ze jména. Moirain Damodredovna. Urozená paní Moirain z rodu Damodredů v Cairhienu. Taringailova nejmladší polosestra. Neteř krále Lamana. A nezapomínejme, že je také Aes Sedai. Aes Sedai, která pomáhala Draku Znovuzrozenému ještě dávno předtím, než mohla vědět, že je něčím víc než jen dalším ubožákem, co může usměrňovat. Aes Sedai se spojením vysoko do Bílé věže, řekl bych, jinak by podle mého tolik neriskovala. Někdo ve věžové sněmovně? Víc než jedna, řekl bych. Musí to tak být. Zprávy o tom by otřásly světem. Ale proč by mělo dojít k takovým potížím? Možná by bylo nejlepší nechat starého kejklíře v jeho noře v obydlí služebníků. Prostě jenom starého kejklíře, co hraje na harfu a vypráví příběhy. Příběhy, které nikomu neublíží.“
Pokud se mu jí podařilo, byť maličko, otřást, nedala to nijak najevo. „Nepoužívám své rodové jméno schválně. Rod Damodredů měl zaslouženě nepěknou pověst už dávno předtím, než Laman podťal avendoralderu a ztratil kvůli tomu svůj trůn i život. A od aielské války se to ještě zhoršilo, opět zaslouženě.“
Copak tou ženou nic neotřese? „Co ode mě chceš?“ zeptal se podrážděně.
Moirain ani nemrkla. „Elain a Nyneiva se dnes nalodí na loď do Tanchika. Tanchiko je nebezpečné město. Tvoje znalosti a schopnosti by je mohly udržet naživu.“
Tak o tohle šlo. Chtěla ho oddělit od Randa, nechat toho chlapce bezbranného před svými manipulacemi. „Jak říkáš, Tanchiko je teď nebezpečné, ale to bývalo vždycky. Přeju těm mladým ženám jen dobré, ale nehodlám strkat hlavu do toho zmijího hnízda. Na takové věci jsem už moc starý. Uvažoval jsem o tom, že se dám na hospodaření. To je klidný život. Bezpečný.“
„Klidný život by tě podle mého názoru zabil.“ Mluvila značně pobaveně a začala si malýma, štíhlýma rukama urovnávat záhyby na sukních. Tom měl dojem, že zakrývá úsměv. „Tanchiko ale ne. To ti zaručuji, a podle první přísahy víš, že je to pravda.“
Tom se zamračil i přes značnou snahu udržet obličej vyrovnaný. Řekla to a ona nemohla lhát, ale jak to mohla vědět? Tom si byl jist, že nedokáže předpovídat. Byl si jist, že ji slyšel odříkat se tohoto nadání. Ale řekla to. Světlo tu ženskou spal! „Proč bych měl chodit do Tanchika?“ Pro ni žádné tituly používat nemusel.
„Abys chránil Elain. Morgasinu dceru.“
„Neviděl jsem Morgasu patnáct let. Když jsem odcházel z Caemlynu, Elain byla ještě v plenkách.“
Moirain poněkud zaváhala, ale když promluvila, zněl její hlas neochvějně pevně. „A tvůj důvod, proč jsi opustil Andor? Bylo to, myslím, kvůli tvému synovci Owynovi. Jednomu z těch ubožáků, o nichž jsi mluvil, kteří mohou usměrňovat. Červené sestry ho měly přivést do Tar Valonu, jako každého takového muže, ale ony ho místo toho na místě zkrotily a zanechaly ho... milosrdenství sousedů.“
Tom při vstávání převrhl židli a pak se musel zachytit stolu, jak se mu třásla kolena. Owyn po svém zkrocení nežil dlouho. Takzvaní přátelé, kteří nesnesli, aby mezi nimi žil dokonce i muž, jenž už nemohl usměrňovat, ho vyhnali z domova. Nic, co Tom udělal, nemohlo Owyna přesvědčit, aby zase začal chtít žít, ani zabránit jeho mladé ženě, aby ho do měsíce nenásledovala do hrobu.
„Proč...?“ Chraplavě si odkašlal a snažil se mluvit méně zadrhnutým hlasem. „Proč mi to vykládáš?“
Moirain se zatvářila soucitně. Mohla to snad být i lítost? To určitě ne. Ne od Aes Sedai. Takže ten soucit musel být taky falešný. „Nebyla bych to udělala, kdybys byl prostě ochoten pomoci Elain a Nyneivě.“
„Tak proč, Světlo tě spal! Proč?“
„Jestli půjdeš s Elain a Nyneivou, sdělím ti jména oněch červených sester, až tě příště uvidím, stejně jako jméno té, která jim dávala rozkazy. Ony to neudělaly o své vlastní vůli. A já tě uvidím znovu. Tarabon přežiješ.“
Tom se roztřeseně nadechl. „K čemu mi budou jejich jména?“ zeptal se bezbarvým hlasem. „Jména Aes Sedai, zabalených do vší moci Bílé věže.“
„Schopnému a nebezpečnému hráči ve hře rodů by to mohlo být k užitku,“ opáčila Moirain tiše. „Neměly to udělat. A nemělo by jim to být prominuto.“
„Nechej mě, prosím.“
„Naučím tě, že ne všechny Aes Sedai jsou jako ty červené, Tome. O tom se musíš přesvědčit.“
„Prosím.“
Stál a opíral se o stůl, dokud neodešla. Nechtěl, aby ho viděla, jak nepůvabně padá na kolena, nechtěl, aby viděla, jak mu po ošlehaných tvářích stékají slzy. Ó Světlo, Owyne. Všechno to pohřbil, jak nejhlouběji dokázal. Nemohl jsem se tam dostat včas. Měl jsem moc práce. Moc práce s tou zatracenou hrou rodů. Podrážděně si otřel obličej. Moirain mohla tu hru hrát s nejlepšími z nejlepších. Takhle s ním mávat, zatahat za každou strunu, o níž si myslel, že je dokonale schovaná. Owyn. Elain. Morgasina dcera. K Morgase už cítil jen náklonnost, možná něco maličko víc, ale bylo těžké odejít od dítěte, které jste houpali na kolenou. Ta dívka v Tanchiku? To město by ji sežralo zaživa, i kdyby tam nebyla válka. Teď to musí být jáma plná vzteklých vlků. A Moirain mi dá jejich jména. Musel jen zanechat Randa v rukou Aes Sedai. Právě jako zanechal Owyna. Držela ho jako hada rozštípnutým klacíkem, ať se kroutil jak chtěl. Světlo tu ženskou spal!