Min si zavěsila košík s vyšíváním na předloktí, jednou rukou si zvedla sukně a plavným krokem a s rovnými zády vyšla po snídani z jídelny. Dokázala by jít i s pohárem plným vína a nerozlít ani kapku. Částečně to bylo dáno tím, že v šatech – samé světle modré hedvábí s těsným živůtkem a rukávci a širokou sukní, jejíž vyšívaný lem by se jí vláčel po zemi, kdyby si ji nezvedla – nemohla dělat dlouhé kroky. Částečně také proto, že si byla jistá, že na sobě cítí Larasiny oči.
Mrknutí přes rameno její podezření potvrdilo. Správkyně kuchyní, vinný sud na nožičkách, se za ní pochvalně usmívala ze dveří do jídelny. Kdo by si byl pomyslel, že ta žena byla zamlada krásná, nebo že má v srdci místo pro hezké koketky? „Temperamentní,“ tak je nazývala. Koho by napadlo, že se rozhodne vzít „Elmindredu“ pod svá ochranná křídla? Rozhodně to nebylo příjemné. Laras na Min neustále dohlížela a zřejmě ji byla schopná najít kdekoliv na pozemku Věže. Min se na ni přes rameno usmála a uhladila si vlasy, nyní její kudrny připomínaly černou čapku. Světlo spal tu ženskou! Copak nemusí něco vařit, nebo ječet na nějakou pomocnici v kuchyni?
Laras jí zamávala a Min jí zamávala v odpověď. Nemohla si dovolit urazit někoho, kdo na ni tak přísně dohlížel, ne když neměla ani pojetí, kolik chyb mohla nadělat. Laras znala každičkou lest „temperamentní“ ženy a hodlala Min naučit všechny, které snad mladá žena ještě neznala.
Jedinou opravdovou chybou, přemítala Min, když se usadila na mramorovou lavičku pod vysokou vrbou, bylo to vyšívání. Ne z hlediska Laras, ale z jejího. Vytáhla z košíku vyšívací rám a lítostivě si prohlédla včerejší práci, několik nahnutých žlutých kolotočníků a něco, co bylo původně míněno jako světle žluté růžové poupě, i když by to nikdo nepoznal, pokud by mu to neřekla. S povzdechem začala párat stehy. Leana měla asi pravdu. Žena mohla s vyšívacím rámem prosedět celé hodiny a sledovat každého a všechno a nikdo to nepovažoval za divné. Bylo by však pomohlo, kdyby to Min aspoň trochu uměla.
Alespoň že ráno bylo nádherné a pobyt venku tudíž příjemný. Zlaté slunce se právě vyhouplo nad obzor a na obloze jako by pár nadýchaných obláčků bylo rozloženo tak, aby podtrhlo dokonalost. Lehký vánek přinášel vůni růží a rozechvíval vysoké keře šeříků s hrozny růžových a bílých květů. Brzy budou štěrkem vysypané pěšinky poblíž stromoví plné lidí spěchajících za svými pochůzkami, od stájníků po Aes Sedai. Dokonalé ráno a dokonalé místo, z něhož bylo možné pozorovat nepozorována. Možná to bude dneska k něčemu dobré.
„Elmindredo?“
Min nadskočila a strčila si do úst popíchaný prst. Otočila se na lavičce připravená vyhubovat Gawynovi, že se k ní tak připlížil, ale slova jí zamrzla v hrdle. S Gawynem byl totiž Galad. Vyšší než Gawyn, hubený, ale šlachovitý a silný, s dlouhýma nohama, a pohyboval se s půvabem tanečníka. Ruce měl také dlouhé – přesto však elegantní a silné. A jeho obličej... Byl to prostě ten nejšvarnější muž, jakého kdy Min viděla.
„Přestaň si cucat prst,“ řekl jí Gawyn s úsměvem. „My víme, že jsi hezká malá holčička. Nemusíš nám to dokazovat.“
Min zruměněla a spěšně dala ruku dolů. Jen tak tak že se na Gawyna rozzuřeně nezamračila, což by se ale k Elmindredě rozhodně nehodilo. Amyrlin nemusela Gawynovi vyhrožovat ani mu rozkazovat, aby Minino tajemství zachoval, ale mladý muž využíval každé vhodné příležitosti, aby si z ní mohl utahovat.
„Není správné se lidem posmívat, Gawyne,“ řekl Galad. „On tě nechtěl urazit, paní Elmindredo. Omluv mne, ale nesetkali jsme se již dříve? Když ses na Gawyna tak zuřivě zamračila, měl jsem v té chvíli dojem, že tě znám.“
Min stydlivě sklopila zrak. „Ó, na setkání s tebou bych já nikdy nezapomněla, můj pane Galade,“ řekla svým nejlepším hláskem hloupé holky. Úsměvný tón a hněv nad tím uklouznutím způsobily, že se začervenala až ke kořínkům vlasů, což její převlek ještě vylepšilo.
Vůbec se sobě nepodobala a šaty a vlasy byly jen součástí jejího převleku. Leana ve městě získala krémy a pudry a neuvěřitelnou sbírku záhadných navoněných věcí a cpala jí to do hlavy tak dlouho, až je Min dokázala použít i ve spánku. Teď měla zdůrazněné lícní kosti a víc barvy na rtech, než jí přisoudila příroda. Díky tmavým krémem podmalovaným víčkům a jemnému pudru na řasách vypadaly její oči mnohem větší. Vůbec se sobě nepodobala. Některé novicky jí s obdivem říkaly, jak je krásná, a dokonce i několik Aes Sedai ji nazvalo „velmi hezkým dítětem". Min to nenáviděla. Šaty byly docela hezké, to připouštěla, ale ostatek prostě nenáviděla. Nemělo však smysl se maskovat, když by pak převlek nepoužívala.
„Jsem si jist, že by sis to pamatovala,“ ucedil suše Gawyn. „Nechtěl jsem tě vyrušit při vyšívání – to jsou vlaštovky, viď? Žluté vlaštovky?“ Min vrazila vyšívací rám zpátky do košíku. „Ale já tě chtěl požádat, jestli bys mi něco neřekla k tomuhle.“ Strčil jí do rukou malou, v kůži vázanou knihu, starou a odřenou, a náhle mluvil velice vážně. „Řekni mému bratříčkovi, že je to nesmysl. Tebe třeba poslechne.“
Min si knihu prohlédla. – Cesta Světla od Lothaira Mantelara. Otevřela namátkou knihu a začala číst. „A proto se zřekniž veškerých radostí, neboť dobrota jesti čistě abstraktní, dokonale křišťálový ideál, jenž je zahalen přízemními emocemi. Nehýčkej tělo. Tělo je slabé, leč duch silný jest. Tělo není k ničemu, kde je duch silný. Správná myšlenka jesti utopena v pocitech, a správnému činu vášně zbraňují. Odebéř všechnu radost od správnosti, a jen správnost zbude.“ Připadalo jí to jako samé nesmysly.
Min se usmála na Gawyna a povedlo se jí i zahihňání. „Tolik slov. Bojím se, že toho o knihách moc nevím, můj pane Gawyne. Vždycky jsem si chtěla nějakou přečíst – opravdu.“ Povzdechla si. „Ale mám tak málo času. No, jen si správně upravit vlasy mi zabere celé hodiny. Myslíš, že je to takhle hezké?“ Rozzuřený a zároveň ohromený výraz na Gawynově obličeji ji málem rozesmál, rychle to však změnila v zachichotání. Potěšilo ji, že pro změnu měla jednou navrch sama. Bude muset zjistit, jestli by to nemohla udělat častěji. V tomto převleku se skrývaly možnosti, o nichž předtím neuvažovala. Pobyt ve Věži byl, jak se ukázalo, jenom samá podráždění. Zasloužila si trochu zábavy. „Lothair Mantelar,“ řekl Gawyn napjatým hlasem, „založil bělokabátníky. Bělokabátníky!“
„Byl to velký muž,“ prohlásil pevně Galad. „Filozof se vznešenými ideály. A nic na tom nemění, jestli děti Světla občas... přehánějí.“
„Ó ne. – Bělokabátníci,“ vydechla Min a dodala s lehkým zachvěním. „Slyšela jsem, že jsou velice drsní. Neumím si představit bělokabátníka při tanci. Myslíte, že je možné si tady někde zatančit? Aes Sedai o tancování zřejmě taky nestojí, a já tak ráda tancuju.“ Zklamání v Gawynových očích ji nesmírně potěšilo.