Amyrlin si vyměnila pohled s kronikářkou. Pak se obě podívaly na Min. Její přítomnost znamenala problém. A tady nebylo kde se schovat. Dokonce i balkon byl z pokoje celý jasně viditelný.
„Důvod, proč jsi tady,“ zamumlala Siuan, „co by se hodil k té hloupé holce, kterou bys měla být. Leano, dávej pozor u dveří.“ S kronikářkou už stály. Siuan obcházela stůl, zatímco Leana mířila ke dveřím. „Sedni si na Leanino křeslo, děvče. Pohni sebou, dítě. Teď se tvař mrzutě. Ne rozzlobeně, mrzutě! Musíš našpulit spodní ret a zírat na podlahu. Možná tě přiměju nosit ve vlasech stuhy, velké červené mašle. Tak je to správně. Leano.“ Amyrlin si dala ruce v bok a zvýšila hlas. „A jestli sem ještě jednou vpadneš bez ohlášení, dítě, tak...“
Leana otevřela dveře a za nimi se objevila tmavá novicka, která sebou při pokračující Siuanině tirádě trhla a pak udělala hluboké pukrle. „Zprávy pro amyrlin, Aes Sedai,“ vykvikla dívka. „Do holubníku dorazili dva holubi.“ Byla jednou z těch, které Min řekly, že je krásná, a teď se s rozšířenýma očima snažila dohlédnout za kronikářku.
„S tím si nedělej starosti, dítě,“ řekla rázně Leana a přebrala od novicky maličká kostěná pouzdérka. „Tak zpátky do holubníku.“ Než se novicka zvedla, Leana jí zavřela dveře před nosem a pak se o ně s povzdechem opřela. „Nadskočím při každém nečekaném zvuku od té doby, cos mi řekla...“ Narovnala se a vrátila se ke stolu. „Dvě další zprávy, matko. Mám...?“
„Ano, ovšem. Otevři je,“ pravila amyrlin. „Morgasa se nakonec bezpochyby rozhodla vpadnout do Cairhienu. Nebo Hraniční státy dobyli trolloci. Bude to stejně souviset se vším ostatním.“ Min zůstala sedět. Siuan o některých těch hrozbách mluvila až příliš věcně.
Leana prohlédla červený vosk na konci jednoho z pouzdérek, nebylo větší než jeden článek jejího prstu, a pak, když se ujistila, že s ním nikdo nic neprováděl, ho palcem rozlomila. Papírek stočený uvnitř vytáhla slonovinovou pinzetkou. „Skoro tak zlé jako trolloci, matko,“ řekla hned, jak začala číst. „Mazrim Taim unikl.“
„Světlo!“ vyštěkla Siuan. „Jak?“
„Tady stojí jen to, že ho v noci tajně unesli, matko. Dvě sestry jsou mrtvé.“
„Světlo ozařuj jejich duše. Ale teď nemáme čas želet jejich smrti, když takoví, jako Taim, jsou naživu a nezkrocení. Kde, Leano?“
„V Denhuiru, matko. To je ves východně od Černých hor na Maradonské silnici nad prameny Antaea a Luany.“
„To museli být jeho stoupenci. Hlupáci. Proč neuznají, že jsou poraženi? Vyber dvanáct spolehlivých sester, Leano...“ Amyrlin se zamračila. „Spolehlivých,“ zamumlala. „Kdybych tak jen věděla, kdo je spolehlivější než piraňa, neměla bych ty problémy, co mám teď. Udělej, co půjde, Leano. Dvanáct sester. A pět set strážných. Ne, celý tisíc.“
„Matko,“ začala ustaraně kronikářka. „Bělokabátníci –“
„– by se nepokusili překročit mosty, i kdybych je nechala úplně bez dozoru. Báli by se pasti. Nedá se říci, co se to tam na severu děje, Leano. Chci, aby ti, co pošleme, byli připraveni na cokoliv. A Leano... Mazrima Taima je nutné zkrotit okamžitě, jak ho zase chytí.“
Leana šokované rozevřela oči. „Ale co zákon?“
„Já znám zákony stejně dobře jako ty, ale nechci riskovat, že se zase osvobodí nezkrocený. Nebudu riskovat dalšího Guaira Amalasana, ne při všem tom ostatním.“
„Ano, matko,“ řekla slabým hlasem Leana.
Amyrlin vzala druhý kostěný váleček a s ostrým křupnutím ho rozlomila vedví, aby se dostala ke zprávě. „Konečně dobré zprávy,“ vydechla a usmála se. „Dobré zprávy. ‚Prak byl použit. Ovčák má meč.‘“
„Rand?“ zeptala se Min a Siuan kývla.
„Ovšem, dítě. Kámen padl. Rand al’Thor, ten ovčák, má Callandor. Teď mohu něco podniknout. Leano, chci, aby se dnes odpoledne sešla věžová sněmovna. Ne, už dopoledne.“
„Tomu nerozumím,“ ozvala se Min. „Vědělas, že ty řeči se týkají Randa. Proč teda svoláváš věžovou sněmovnu až teď? Co můžeš udělat teď, cos nemohla předtím.“
Siuan se zasmála jako malá holčička. „Teď konečně mohu všem otevřeně říci, že jsem dostala zprávu od Aes Sedai, že Tearský Kámen padl a muž tasil Callandor. Proroctví bylo naplněno. Aspoň tohle pro mé účely stačí. Drak se znovu zrodil. Budou nervózní, budou se hádat, ale nikdo se mi nemůže postavit, když oznámím, že Věž toho muže musí vést. Konečně se k němu mohu přihlásit otevřeně. Tedy částečně otevřeně.“
„A děláme tu správnou věc, matko?“ promluvila náhle Leana. „Já vím... Jestli má Callandor, musí být Drakem Znovuzrozeným, ale může usměrňovat, matko. Muž, který může usměrňovat. Viděla jsem ho jenom jednou, ale i tenkrát na něm bylo něco zvláštního. Něco víc, než jen že je ta’veren. Matko, když na to přijde, opravdu se tolik liší od Taima?“
„Rozdíl je v tom, že on je Drakem Znovuzrozeným, dcero,“ prohlásila tiše amyrlin. „Taim je vlk, možná vzteklý. Rand al’Thor je vlkodav, kterého použijeme k porážce Stínu. Nech si to jméno pro sebe, Leano. Neměly bychom toho vyzradit příliš a příliš brzy.“
„Jak říkáš, matko,“ pravila kronikářka, ale stále nevypadala nijak klidně.
„Tak si pospěš. Chci, aby se sněmovna sešla do hodiny.“ Siuan se zamyšleně dívala za odcházející vysokou ženou. „Odpor by mohl být větší, než bych chtěla,“ pronesla, když se dveře s cvaknutím zavřely.
Min se na ni pronikavě zadívala. „Nemyslíš snad...“
„Ó, nic vážného, dítě. Pokud se nedozvědí, jak dlouho jsem s tím al’Thorovic chlapcem zapletená.“ Znovu se podívala na kousek papíru a pak ho pustila na stůl. „Přála bych si, aby mi Moirain napsala víc.“
„Proč toho nenapsala víc? A proč jsme od ní zatím nic neslyšely?“
„Další otázky. Na to se musíš zeptat Moirain. Ona vždycky všechno dělala po svém.“
Sahra Covenryová nepříliš soustředěně pracovala s motykou a mračila se přitom na maličké výhonky pýru a kohoutku, které se tlačily mezi řádky kapusty a řepy. Ne že by paní Elwardová byla tvrdá – nebyla o nic přísnější než Sahřina matka a rozhodně méně přísná než Sheriam – ale Sahra nešla do Bílé věže, aby skončila na statku u okopávání zeleniny, když slunce sotva vyšlo. Bílý oděv novicky měla schovaný a na sobě měla hnědé vlněné šaty, které by byla docela dobře mohla ušít její matka, a sukni měla přivázanou nad kotníky, aby si je neumazala od hlíny. Všechno to bylo tak nespravedlivé. Nic přece neudělala.
Zavrtěla prsty u nohou v čerstvě rozhrabané hlíně, zamračila se na umíněný kohoutek a usměrnila trochu síly. Chtěla plevel vypálit ze země. Kolem olistěného výhonku se zajiskřilo a rostlinka zvadla. Sahra ji rychle vytáhla ze země a zapomněla na ni. Kdyby byla ve světě nějaká spravedlnost, urozený pán Galad by sem na statek zabloudil při lovu.
Sahra se opřela o motyku a oddala se snění o tom, jak Galadovi léčí zranění, jež utržil při pádu z koně – nebyla to samozřejmě jeho vina, byl přece skvělý jezdec – a jak ji on zvedá před sebe do sedla a slibuje, že se stane jejím strážcem – ona bude samozřejmě zelená adžah – a...
„Sahra Covenryová?“
Sahra při tom ostrém hlasu nadskočila, ale nebyla to paní Elwardová. Sahra předvedla nejlepší pukrle, na jaké se zmohla. „Zdravím tě, Aes Sedai. Přišla jsi mě odvést zpátky do Věže?“
Aes Sedai přistoupila blíž a nestarala se, že se jí suknice vláčejí v hlíně záhonu s kapustou. Přes letní žár měla na sobě plášť a kapuci staženou tak, aby jí stínila celý obličej. „Než jsi odešla z Věže, přivedla jsi k amyrlin jednu ženu. Ženu, která si říkala Elmindreda.“