„Ano, Aes Sedai,“ přiznala Sahra a v hlase se jí ozval náznak otázky. Nelíbilo se jí, jak to Aes Sedai řekla, jako by Sahra měla Věž opustit nadobro.
„Pověz mi všechno, cos viděla a slyšela, děvče, od chvíle, kdy ses té ženy ujala. Všechno.“
„Ale já nic neslyšela, Aes Sedai. Kronikářka mě poslala pryč hned, jak –“ Projela jí bolest, přitiskla jí nohy k zemi a ohnula záda. Křeč trvala jen chviličku, ale jí připadala věčná. Snažila se nadechnout a uvědomila si, že se tiskne tváří k zemi a stále se třesoucí prsty má zaryté do hlíny. Nevzpomínala si, jak upadla. Viděla, jak u kamenné budovy statku leží koš na prádlo paní Elwardové a mokrá prostěradla jsou rozházená všude kolem. Omámeně si pomyslela, že je to divné. Moria Elwardová by své prádlo takhle nikdy nenechala.
„Všechno, dítě,“ zopakovala Aes Sedai chladně. Stála teď nad Sahrou a nijak nedávala najevo, že by jí snad chtěla pomoci. Ublížila jí, a tak to přece být nemělo. „O každé osobě, s níž tahle Elmindreda mluvila, každičké slovo, co řekla, o každé změně výrazu.“
„Mluvila s urozeným pánem Gawynem, Aes Sedai,“ vzlykla Sahra do země. „To je všechno, co vím, Aes Sedai. Všechno.“ A naplno se rozplakala, protože si byla jistá, že to nestačí, aby to tu ženu uspokojilo. Měla pravdu. Ještě dlouho křičela, a když Aes Sedai odcházela, neozýval se na celém statku kromě kvokání slepic jediný zvuk, dokonce ani dýchání.
18
Na Cesty
Perrin si zapnul kabátec, zarazil se a zadíval se na sekeru stále ještě zaseknutou do zdi, jak ji tam nechal od té chvíle, co ji vyrval ze dveří. Nelíbila se mu představa, že zase bude muset nosit zbraň, nicméně sundal z háčku opasek a připjal si jej kolem pasu. Kladivo přivázal k již zabaleným sedlovým brašnám. Nyní si přehodil sedlové brašny a pokrývky přes rameno a z rohu zvedl toulec plný šípů i odstrojený dlouhý luk.
Vycházející slunce vrhalo do úzkých oken teplo a světlo. Zválená postel byla jediným důkazem, že tu kdy kdo přebýval. Z místnosti se jeho přítomnost již zcela vytratila. Dokonce byla cítit jen prázdnotou, přestože v pokrývkách jeho pach ještě zůstal. Nikde nezůstával dost dlouho, aby mu ten pocit bránil v rychlém odchodu. No, teď jdu domů.
Obrátil se zády k již neobydlenému pokoji a vyšel ven.
Gaul se ladně zvedl z místa, kde dřepěl u zdi pod nástěnným kobercem, na němž byli vyobrazeni muži na koních lovící lvy. Měl všechny své zbraně a dvě kožené čutory na vodu, stočené pokrývky a malý kotlík na vaření přivázaný na zádech spolu s lukem v pouzdře z tlačené kůže. Byl sám.
„A ostatní?“ zeptal se Perrin a Gaul zavrtěl hlavou.
„Jsou příliš dlouho mimo Trojí zemi. Varoval jsem tě před tím, Perrine. Tyhle vaše kraje jsou příliš vlhké. Vzduch je tu, jako bys dýchal vodu. A je tu moc lidí a jsou natěsnaní. Už viděli víc divných míst, než kdy chtěli.“
„Chápu,“ řekl Perrin, i když pochopil jen, že nakonec se žádná záchrana konat nebude, nebude ho provázet oddíl Aielů, aby vyhnali bělokabátníky z Dvouříčí. Ale jeho zklamání se navenek nijak neprojevilo. Bylo to drsné, když už si myslel, že unikl svému osudu, ale nemohl ani tvrdit, že by se byl na tuto možnost nepřipravil. Nemá smysl brečet nad prasklým železem, prostě ho pak skujete dohromady. „Měl jsi nějaké potíže s tím, oč jsem tě žádal?“
„Žádné. Řekl jsem jednomu Tairenovi, aby odnesl všechno, cos chtěl, ke stájím u brány Pod Dračí stěnou a nikomu o tom neříkal. Prostě tam uvidí někoho dalšího, ale nenapadne je, že je to pro mě, a budou o tom mlčet. Brána Pod Dračí stěnou. Myslel by sis, že Páteř světa je hned za obzorem, místo sto leguí nebo dál.“ Aiel zaváhal. „Ta dívka a ogier se svými přípravami žádné tajnosti nedělají, Perrine. Snažila se najít kejklíře a každému na potkání vykládala, že chce putovat po Cestách.“
Perrin se poškrábal na bradě a prudce vydechl, skoro zavrčel. „Jestli mě prozradí Moirain, přísahám, že si týden nesedne.“
„S těmi noži to ale umí moc dobře,“ podotkl neutrálním tónem Gaul.
„Ne dost dobře. Ne, jestli mě prozradí.“ Perrin zaváhal. Bez oddílu Aielů šibenice stále čekala. „Gaule, jestli se mi něco stane, jestli ti to přikážu, tak Faile odvedeš. Možná nebude chtít jít, ale stejně ji odveď. Dohlídni, ať se v pořádku dostane z Dvouříčí. Slíbíš mi to?“
„Udělám, co půjde, Perrine. Pro ten krevní dluh, co u mě máš, to udělám.“ Gaul sice mluvil pochybovačně, ale Perrin si nemyslel, že by ho Faileiny nože dokázaly zastavit.
Pokud to šlo, drželi se průchodů a úzkých schodišť, která byla určena pro nepozorovaný pohyb sloužících. Perrinovi přišlo divné, že Tairenové nedali sluhům i jejich vlastní chodby. Přesto i v širokých chodbách s pozlacenými lampami a zdobnými nástěnnými koberci potkali jen málo lidí a žádné urozené pány.
Perrin se o jejich nepřítomnosti zmínil a Gaul praviclass="underline" „Rand al’Thor si všechny povolal do Srdce Kamene.“
Perrin jen zabručel, ale doufal, že Moirain patří mezi ony povolané. Napadlo ho, zda to je Randův způsob, jak mu usnadnit útěk. Ať už k tomu však měl Rand jakýkoliv důvod, Perrin byl rád a hodlal toho využít.
Sešli posledním stísněným schodištěm do přízemí Kamene, kde ohromné chodby, vedoucí k vnějším branám, byly široké jako silnice. Tady žádné koberce nevisely. Litinové lampy v železných držácích vysoko na stěnách osvětlovaly chodby bez oken a podlahu dlážděnou širokými drsnými kameny, které musely vydržet i dupot koňských podkov. Perrin zrychlil do klusu. Stáje byly kousek vepředu za velkým tunelem a samotná brána Pod Dračí stěnou za ní byla otevřená a hlídala ji jen hrstka obránců. Moirain je teď již nemohla zadržet, jedině by při ní stálo samotného Temného štěstí.
Dveře stáje byly otevřené a napříč měly dobrých osm sáhů. Perrin vstoupil a ztuhl.
Ve vzduchu se vznášel těžký pach slámy a sena podbarvený zrním a ovsem, kůží z postrojů a koňským hnojem. Stání, plná skvělých tairenských koní, jichž si cenili po celém světě, se táhla podél stěn a další byla zbudována i uprostřed rozlehlého prostranství. Pracovaly tu celé tucty stájniků, hřebelcovaly a víchovaly, kydaly hnůj a opravovaly postroje. Aniž ustali v práci, všichni se tu a tam po očku dívali k místu, kde stáli Faile a ogier ve vysokých botách a připraveni na cestu. A vedle nich Bain a Chiad, vystrojené jako Gaul, se zbraněmi, pokrývkami, čutorami a kotlíky.
„Tak proto jsi říkal jen, že to zkusíš?“ zeptal se Perrin tiše.
Gaul pokrčil rameny. „Udělám, co budu moci, ale ony se postaví za ni. Chiad je Goshienka.“
„Copak její kmen znamená nějaký rozdíl?“
„Naše kmeny spolu vedou krevní mstu, Perrine, a já nejsem její sestra oštěpu. Ale možná ji zadrží vodní přísahy. Nebudu s ní tančit s oštěpy, leda by si o to řekla.“
Perrin potřásl hlavou. Zvláštní lidé. Co to byly vodní přísahy? Řekl však jenom: „Proč jsou s ní?“
„Bain tvrdí, že chtějí vidět víc z vašich krajů, ale já myslím, že je ta hádka mezi tebou a Faile zaujala. Mají ji rády, a když se doslechly o této cestě, rozhodly se jít s ní místo s tebou.“
„No, hlavně aby na ni dávaly pozor.“ Perrina překvapilo, když Gaul zvrátil hlavu dozadu a rozřehtal se. Znovu se ustaraně poškrábal na bradě.
Přišel k nim Loial a dlouhá obočí mu visela dolů, jak byl celý nesvůj. Kapsy kabátce měl nadité, jak u něj na cestách bylo obvyklé, knihami. Aspoň že už tolik nekulhal. „Faile začíná být netrpělivá, Perrine. Myslím, že by mohla trvat na tom, že odejdeme hned teď. Prosím, pospěšte si. Beze mě byste ani nemuseli najít bránu. Což byste rozhodně neměli sami zkoušet. Vy lidé mě pořád nutíte skákat sem a tam, až skoro ztrácím hlavu. Prosím, pospěšte si.“