„Já ho neopustím,“ zavolala Faile. „Ani jestli je pořád příliš umanutý a hloupý, aby požádal o prostou laskavost. V tom případě za mnou pořád může jít jako ztracený štěně. Slibuju, že ho poškrábu za ušima a dám na něj pozor.“ Aielanky se až kymácely, jak se smály.
Gaul náhle prudce vyskočil a vykopl nohou víc než sáh nad podlahou, přičemž zavířil jedním ze svých oštěpů. „My za vámi půjdeme jako rysové na lovu,“ křikl, „Jako lovící vlci.“ Lehce, zvesela se zasmál. Loial na něj ohromeně zíral.
Naproti tomu Bain si líně uhladila krátké, ohnivě rudé vlasy. „V držbě mám na lůžku krásnou vlčí kožešinu,“ sdělila Chiad znuděným hlasem. „Vlky je tak snadné chytit.“
Perrin začal vrčet, což k němu přitáhlo pozornost obou žen. Bain se na chviličku tvářila, že chce něco říci, ale pak se při pohledu na jeho žluté oči zamračila a neřekla nic. Sice se nebála, ale náhle byla velice ostražitá.
„Tohle štěně ještě není moc vychovaný,“ prozradila Aielankám Faile.
Perrin se na ni ani nepodíval. Místo toho zašel do stání, kde byl uvázán jeho šedý hřebec, vysoký jako tairenská zvířata, ale širší v plecích a s mohutnější zádí. Pokynem ruky zahnal stájníka, Tanečníka nauzdil a sám ho vyvedl ven. Stájníci koně sice prováděli, ale byl tak dlouho ustájen, až se roztančil drobnými krůčky, skrze něž ho Perrin pojmenoval. Perrin ho uklidnil se sebejistotou člověka, jenž okoval velký počet koní. Položit mu na záda sedlo s vysokými rozsochami a přivázat za ně sedlové brašny a pokrývky pak nebyl žádný problém.
Gaul to sledoval a tvářil se neurčitě. On by na koně nesedl, pokud by nemusel, a i pak ani o krok déle, než by bylo naprosto nezbytně nutné. Žádný z Aielů by na koni nejel. Perrin nechápal proč. Asi byli tolik pyšní na to, že dokázali uběhnout velké vzdálenosti. Aielové se sice snažili, aby to vypadalo na něco víc, Perrin však tušil, že by to žádný z nich pořádně vysvětlit ani nedokázal.
Bylo třeba připravit i nákladního koně, ale to bylo provedeno rychle, protože vše, co Gaul poručil, čekalo v úhledné hromádce. Jídlo a vaky na vodu. Oves a zrní pro koně. Nic z toho na Cestách nebylo. A pár dalších věcí, jako řemeny na spoutání koní, nějaké koňské léky, čistě pro případ, náhradní krabička s troudem a podobně.
Většinu prostoru v proutěných koších zabíraly kožené čutory podobné těm, co používali Aielové, jen větší a plné oleje do lamp. Jakmile byly lucerny na dlouhých tyčích přivázány nahoru, bylo vše připraveno na cestu.
Perrin zastrčil odstrojený luk pod sedlovou podpínku a vyhoupl se do Tanečníkova sedla s otěžemi nákladního koně v ruce. A pak musel čekat. Úplně to v něm vřelo.
Loial už seděl na koni, na mohutném zvířeti s dlouhými rousy, vyšším než všichni ostatní koně ve stáji nejméně o dlaň, a přesto vzhledem k ogierovi, jemuž nohy visely skoro až na zem, nebyl větší než horský koník. Bývaly doby, kdy se ogier zdráhal sednout na koně skoro stejně jako Aielové, ale Loial teď byl na koni jako doma. To Faile všechno trvalo dlouho. Prohlížela si svého koně, jako by tu lesklou černou kobylku ještě nikdy neviděla, i když Perrin věděl, že se na ní projela dřív, než si ji koupila, což bylo nedlouho po jejich příchodu do Kamene. Kobylka, jmenovala se Vlaštovka, byla skvělé zvíře z tairenského chovu, s útlými spěnkami a labutí šíjí. Při chůzi přímo tančila, což slibovalo rychlost i vytrvalost, i když na Perrinův vkus byla příliš lehce okovaná. Tyhle podkovy dlouho nevydrží.
Byl to další způsob, jak ho vykázat na místo, i když Perrin netušil, kam podle ní patří. Když Faile, v úzkých rozstřižených suknicích, konečně nasedla, navedla Vlaštovku k Perrinovi. Jezdila dobře, žena i kůň se pohybovali jako jedno tělo. „Proč mě nemůžeš poprosit, Perrine?“ zeptala se tiše. „Snažil ses mi zabránit, abych se dostala, kam patřím, tak bys teď mohl poprosit. Copak může být taková prostá věc tak těžká?“
Kámen se rozezvučel jako obludný zvon. Podlaha stáje se zavlnila a strop se zachvěl, jako by měl každou chvíli spadnout. Tanečník se s řičením vzepjal a pohodil hlavou. Perrin měl co dělat, aby se udržel v sedle. Stájníci se zvedali ze země, kam popadali, a zoufale se hnali ke vzpínajícím se a řičícím koním, kteří se snažili dostat ze svých stání. Loial se držel svého mohutného koně kolem krku, ale Faile na tančící a divoce vyhazující Vlaštovce seděla jistě.
Rand. Perrin věděl, že to byl on. Cítil, jak se ta’veren přitahují, jako na sebe působí dva vodní víry v řece. Vykašlal snášející se prach a potřásl hlavou, jak nejvíc mohl. Přinutil se nesesednout a nerozběhnout se zpátky do Kamene. „Jedeme!“ křikl do záchvěvů otřásajících pevností. „Jedeme hned, Loiale! Hned!“
Faile zřejmě také neviděla další důvody ke zdržování. Pobídla klisnu ze stáje hned vedle Loialova vyššího koně, oba jejich nákladní koně táhla za sebou a cválali dřív, než dorazili k bráně Pod Dračí stěnou. Obránci se na ně jen podívali a rozprchli se, někteří dokonce stále po čtyřech. Bylo jejich povinností zabránit lidem do Kamene vstoupit, a ohledně těchto neměli žádné rozkazy. Ne že by dokázali jasně myslet a udělat to, pokud by nějaké rozkazy měli, ne když záchvěvy právě přestaly a nad nimi sténal Kámen.
Perrin byl těsně za nimi se svým nákladním zvířetem a přál si, aby ogierův kůň dokázal běžet rychleji, přál si, aby dokázal Loialovo těžkopádné zvíře nechat za sebou a předběhnout ten podtlak, který se ho snažil vtáhnout zpátky, aby mohl předběhnout tu sílu, která přitahovala jednoho ta’veren k druhému. Cválali spolu ulicemi Tearu směrem k vycházejícímu slunci a kárám a vozíkům se vyhýbali, aniž by zpomalili. Muži v upjatých kabátcích a ženy ve vrstvených zástěrách, stále ještě otřesení tím pozdvižením, na ně otupěle zírali a občas jim jen tak tak stačili uskočit z cesty.
U hradeb vnitřního města ustoupilo dláždění blátu, boty a kabátce bosým nohám a holým hrudím a baňatým spodkům přidržovaným širokými šerpami. Lidé se jim tu však vyhýbali stejně ochotně, protože Perrin odmítal zpomalit Tanečníkův běh, dokud neprocválali branou ve vnější městské hradbě a kolem prostých kamenných domů a krámků, které se tlačily vně městského okrsku, do volné krajiny, kde jen tu a tam stály statky a rostlo houští a kde se konečně dostali z dosahu přitažlivé síly ta’veren. Teprve tehdy, dýchaje téměř stejně namáhavě jako jeho zpěněný kůň, přitáhl Perrin Tanečníkovi otěže a nechal ho jít krokem.
Loial měl uši ztuhlé šokem. Faile si olizovala rty a s bílou tváří zírala z ogiera na Perrina a zpátky. „Co se to vlastně stalo? To byl... on?“
„Já nevím,“ zalhal Perrin. Musím odejít, Rande. Ty to víš. Díval ses mi do obličeje, když jsem ti to říkal, a řekl jsi mi, že musím udělat, co považuji za správně!
„Kde je Bain a Chiad?“ ozvala se Faile. „Teď jim bude trvat aspoň hodinu, než nás dostihnou. Chtěla bych, aby byly ochotné jezdit. Nabídla jsem jim, že jim koupím koně, a ony se tvářily uraženě. No, stejně si teď koně potřebují trochu odpočinout, tak je aspoň necháme vychladnout.“
Perrin spolkl poznámku, že toho o Aielech ani zdaleka neví tolik, kolik si myslí, že ví. Viděl za nimi městské hradby a Kámen zvedající se nad nimi jako hora. – Dokonce rozeznal hadovitou postavu na praporci povlávajícím nad pevností a vyděšené ptáky kroužící kolem. To ani jeden z ostatních vidět nemohl. A také pro něj nebylo těžké rozpoznat tři lidi běžící směrem k nim dlouhými, vzdálenost polykajícími kroky, jejichž nedbalý, plavný pohyb usvědčovala ze lži rychlost, s níž se hnali. Perrin si nemyslel, že by kdy dokázal běžet tak rychle, rozhodně ne dlouho, ale Aielové museli tohle tempo udržovat už od Kamene, když byli takhle blízko.