„Nebudeme muset čekat dlouho,“ poznamenal.
Faile se zamračila s pohledem upřeným směrem k městu. „To jsou oni? Jsi si jistý?“ Na chvíli se její zamračený pohled přesunul na něho a vyzýval ho, jen ať se opováží odpovědět. To, že se zeptala, bylo, jako by připustila, že patří k její skupině. „On se svým zrakem hrozně vychloubá,“ obrátila se Faile hned nato k Loialovi, „ale paměť nemá moc dobrou. Občas mám dojem, že by si zapomněl i zapálit na noc svíčku, kdybych mu to nepřipomněla. Nejspíš vidí nějakou ubohou rodinu, jak prchá před tím, co považují za zemětřesení, co říkáš?“
Loial si neklidně poposedl, ztěžka si povzdechl a zamumlal cosi o lidech, o čemž však Perrin pochyboval, že to byla poklona. Faile si toho samozřejmě nevšimla.
O několik minut později se Faile na Perrina zlobně podívala, protože Aielové už doběhli tak blízko, že je rozeznala i sama, ale neřekla nic. V této náladě nehodlala připustit, že měl vůbec v něčem pravdu, i kdyby řekl, že obloha je modrá. Aielové ani moc nefuněli, když zpomalili a zastavili se u koní.
„Špatné je, že jsme běželi jenom takový kousek.“ Bain s Chiad se na sebe usmály a zlomyslně se ušklíbly na Gaula.
„Jinak bychom tohohle Kamenného psa uštvaly k smrti,“ dodala Chiad, jako by dokončovala větu druhé ženy. „Proto taky Kamenní psi přísahají, že neustoupí. Mají kamenné kosti a kamenné hlavy, a tak se jim těžko běhá.“
Gaul se nijak neurazil, i když si Perrin všiml, že stojí tak, aby na Chiad dobře viděl. „Víš, proč Děvy tak často používají jako zvědy, Perrine? Protože tak daleko doběhnou. A to pochází z toho, že se bojí, aby si je snad nějaký muž nechtěl vzít za ženu. Děva uběhne i sto mil, aby se tomu vyhnula.“
„To je od nich moudrý,“ ucedila kousavě Faile. „Potřebujete si odpočinout?“ zeptala se Aielanek a zatvářila se překvapeně, když odmítly. Stejně se však obrátila k Loialovi. „Jsi připravený jet dál? Dobrá. Najdi mi tu bránu, Loiale. Už jsme tu dost dlouho. Když u sebe necháš zaběhlý štěně moc dlouho, začne si myslet, že se o něj postaráš, a to nejde.“
„Faile,“ namítl Loial, „nezacházíš už moc daleko?“
„Zajdu tak daleko, jak budu muset, Loiale. Co ta brána?“
Loial sklopil uši, ztěžka vydechl a znovu obrátil koně k východu. Perrin ho nechal s Faile popojet o pár kroků, než je s Gaulem následovali. Musel hrát podle jejích pravidel, ale bude hrát aspoň tak dobře jako ona.
Statků, stísněných malých domků z drsného kamene, které by Perrin nepoužil ani jako stáj, tu bylo stále méně, i houštiny cestou na východ řídly a kolem se rozkládala jen zvlněná travnatá pláň, kterou občas narušil nižší kopec. Tráva rostla, kam oko dohlédlo, a jen tu a tam na kopci se objevil keř.
Na travnatých svazích se také pásli koně, stáda měla od pár hlav až po stovky, všechno vyhlášený tairenský chov. Ať větší či menší stádo, všichni koně byli pod bdělým dohledem jednoho či dvou bosých chlapců sedících na nenasedlaných koních. Chlapci měli dlouhé biče, které užívali, aby koně udrželi pohromadě nebo je obrátili, a zkušeně práskali biči před nosem každého zatoulance, aniž se kdy zvířete opravdu dotkli. Svá zvířata drželi dál od cizinců, případně je odehnali, ale zvláštní skupinku poutníků – dva lidi a ogiera na koních plus tři zuřivé Aiely, o nichž se vyprávělo, že dobyli Kámen – bystře pozorovali s drzou zvědavostí mládí.
Pro Perrina to byl milý pohled. Měl koně rád. Jeden z důvodů, proč požádal pantátu Luhhana, aby se u něj mohl učit, byl ten, že měl možnost pracovat s koňmi, i když v Emondově Roli jich tolik nebylo, ani tak pěkných.
Loial však znejistěl. Začal si pro sebe reptat, a čím byli dále od města, tím hlasitěji. Nakonec vybuchl svým hlubokým, dunivým hlasem: „Pryč! Všechny jsou pryč, a proč? Kvůli trávě. Tohle byl kdysi ogieří háj. Tady jsme neudělali nic velkého, ne ve srovnání s Manetherenem nebo tím městem, co nazýváte Caemlyn, ale stačilo to, aby byl zasazen háj. Stromy všech druhů, ze všech zemí a krajů. Velké stromy se zvedaly do výšky stovky sáhů k obloze. O všechny jsme velmi oddaně pečovali, abychom našim lidem připomněli državu, kterou opustili, aby mohli jít stavět města vám lidem. – Lidé si myslí, že si ceníme kamenické práce, ale to je maličkost, kterou jsme se naučili během dlouhého vyhnanství po Rozbití světa. My ale milujeme stromy. Lidé považovali Manetheren za největší triumf mého lidu, ale my věděli, že je to tamní háj. Teď je pryč. Jako tenhle. Pryč, a už se nikdy nevrátí.“
Loial ponuře hleděl na pahorky, na nichž byli kromě trávy jen koně, a uši měl přitisknuté k hlavě. Byla z něj cítit... zuřivost. Mírumilovní, tak ve většině příběhů a pohádek ogiery nazývali, prý jsou skoro stejně mírní jako Kočovný lid, ale v některých, a bylo jich velice málo, se povídalo, že jsou to nesmiřitelní nepřátelé. Perrin viděl Loiala rozezleného jenom jednou jedinkrát. Možná se zlobil i včera v noci, když bránil ty děti. Při pohledu na Loialovu tvář teď mu přišlo na mysl staré rčení: „Rozzlobit ogiera a shodit si na hlavu celou horu.“ Všichni chápali význam tohoto rčení tak, že značí něco nemožného. Perrin si však myslel, že se možná význam během let změnil. Možná to na počátku znělo: „Rozzlobíš ogiera a shodíš si na hlavu celou horu.“ Což bylo sice těžké, ale dosáhl-li toho člověk, mělo to smrtící následky. Rozhodně netoužil po tom, aby se Loial – mírný, roztržitý Loial se širokým nosem vždycky zabořeným v knihách – rozzlobil na něj.
Jakmile dorazili ke zmizelému ogieřímu háji, ujal se vedení právě Loial a zamířil mírně k jihu. Nebyly tu žádné značky, ale on si byl směrem jist, jistější s každým krokem, který koně udělali. Ogieři dokázali bránu nějak vycítit a najít ji stejně jistě, jako včela trefí do úlu. Když Loial konečně sesedl, tráva mu sahala jen kousek nad kolena. Vidět byla jen hustá houština, keře však byly vyšší než ostatní, olistěné a vysoké jako ogier. Loial je téměř lítostivě olámal a odsunul stranou. „Možná je chlapci od koní použijí na oheň, až uschnou.“
A tam byla brána.
Zvedala se na úbočí kopce a vypadala spíš jako kus šedé zdi než jako brána, ale jako zdi paláce, neboť byla celá pokrytá lístky a liánami tak jemně vypracovanými, až vypadaly skoro stejně živé jako keře okolo. Stála tu přinejmenším tři tisíce let, ale na jejím povrchu nebylo ani stopy po působení zubu času. Ty lístky se klidně mohly zavlnit ve vánku.
Všichni chvíli jen mlčky stáli, až se konečně Loial zhluboka nadechl a položil ruku na jeden lístek, který se lišil ode všech ostatních na bráně. Trojlístek avendesory, bájného stromu života. Dokud se ho mohutnou rukou nedotkl, vypadal lístek stejně součástí řezby jako ostatní, ale Loial ho snadno sundal.
Faile hlasitě zalapala po dechu a dokonce i mezi Aiely to zašumělo. Ve vzduchu bylo silně cítit znepokojení. Nedalo se poznat, od koho přichází. Možná ode všech.
Kamenné lístky teď jako by se pohnuly v neexistujícím vánku. Také nabyly zeleného odstínu života. Uprostřed se docela pomalu objevila štěrbina a křídla brány se rozevřela. Za nimi se neobjevil kopec, ale matný mihotavý povrch, v němž byly slabě vidět jejich odrazy.