„Povídá se, že kdysi,“ ozval se Loial, „se brány leskly jako zrcadla a ti, kdo kráčeli po Cestách, chodili pod jasnou oblohou a sluncem. Teď je to pryč. Jako tenhle háj.“
Spěšně sundal z nákladního koně lucernu na tyči a Perrin mu ji zapálil. „Je tady moc horko,“ řekl. „Trocha stínu neuškodí.“ Pobodl Tanečníka k bráně. Měl dojem, že zaslechl, jak Faile znovu zalapala po dechu.
Šedý hřebec se vzepřel, odmítl jít vstříc vlastnímu odrazu, ale Perrin ho znovu pobídl. Vzpomněl si, že má jít pomalu. Mělo se to provádět pomalu. – Kůň se váhavě dotkl nosem vlastního odrazu a pak s ním splynul, jako by vstupoval do zrcadla. Perrin se přiblížil sám k sobě, dotkl se... Do těla se mu vrazil ledový chlad a obklopil ho kousíček po kousíčku. Čas se natahoval.
Mráz zmizel jako prasklá bublina a Perrin byl uprostřed nekonečné černoty. Světlo jeho lucerny kolem něj bylo jako stlačené jezírko. Tanečník i nákladní kůň nervózně podupávali.
Klidně prošel Gaul a připravil další lucernu. Stěna za ním vypadala jako tabule kouřového skla. Ostatní byli vidět, Loial právě znovu nasedal na koně a Faile zvedala otěže. Všichni se pohybovali převelice pomalu. Čas na Cestách plynul jinak.
„Faile se na tebe zlobí,“ prohodil Gaul, jakmile zapálil lucernu. Příliš světla nepřidala. Temnota jako by světlo vpíjela, pohlcovala ho. „Zřejmě si myslí, že jsi porušil nějakou dohodu. Bain a Chiad... Nedovol, aby tě dostaly samotného. Chtějí ti kvůli Faile udělit lekci a ty na tom zvířeti nebudeš sedět tak pohodlně, jestli se jim podaří, co mají v plánu.“
„Já žádnou dohodu neuzavřel, Gaule. Dělám, co mě donutila udělat skrze proradnou lest. Brzy budeme muset jít za Loialem, jak chce ona, ale já hodlám tuhle výpravu vést, jak nejdéle to půjde.“ Ukázal na silnou bílou čáru pod Tanečníkovýma nohama. Byla místy porušená a celá rozežraná, ale vedla dopředu a o pár kroků dál mizela v temnotě. „Tohle vede k prvnímu ukazateli. Tam budeme muset počkat na Loiala, aby ho přečetl a rozhodl, kterým mostem se dát, ale až tam může jí Faile za náma.“
„Most,“ zamumlal zamyšleně Gaul. „To slovo znám. Je tam voda?“
„Ne. To není tenhle druh mostu. Vypadají skoro stejně, ale... Možná by ti to mohl vysvětlit Loial.“
Aielan se podrbal na hlavě. „Víš, co děláš, Perrine?“
„Ne,“ přiznal Perrin, „ale není důvod, aby se to Faile dozvěděla.“
Gaul se zasmál. „Je to legrace být tak mladý, viď, Perrine?“
Perrin se zamračil, neboť si nebyl jist, zda se mu Aiel snad neposmívá, a pobídl Tanečníka dál, veda nákladního koně za sebou. Světlo lucerny tady nebylo vidět dál než dvacet třicet kroků od okraje jezírka, jež lucerna vytvářela. A Perrin chtěl být zcela mimo dohled, až Faile projde. Ať si myslí, že se rozhodl jít dál bez ní. Když si bude chvíli dělat starosti, než zjistí, že je u ukazatele, tak je to to nejmenší, co si zaslouží.
19
Tanečník na vlnách
Zlaté slunce teprve vyšlo nad obzor a lesklý, černě lakovaný kočár se čtyřspřežím běloušů se rozkodrcaně zastavil u přístaviště a hubený, tmavovlasý kočí v černozlatě pruhovaném kabátci vyskočil, aby otevřel dvířka. Na dvířkách nebyl samozřejmě žádný znak. Tairenští šlechtici byli Aes Sedai ochotní pomoci jedině pod nátlakem, bez ohledu na své přehnaně roztomilé úsměvy, a žádný nechtěl, aby jméno jeho rodu bylo jakýmkoliv způsobem spojováno s Věží.
Elain vděčně vystoupila, aniž počkala na Nyneivu, a urovnala si modrý lněný letní plášť. Ulice Maule byly přecpané vozíky a povozy a kožené zpruhy kočáru nebyly zrovna v nejlepším stavu. Od Erinin sem vál vánek, který jí po horku v Kameni připadal opravdu osvěžující. Nechtěla, aby bylo vidět, že na ni drsná jízda zanechala nějaké následky, ale jakmile se narovnala, nemohla si pomoci a musela se protáhnout. Aspoň že noční deštík promáčel prach, pomyslela si. Vytušila, že kočár bez záclonek dostaly schválně.
Na sever a na jih byla další mola jako široké kamenné prsty natažené do řeky. Ve vzduchu byl cítit dehet, konopí, ryby, koření a olivový olej a bezejmenné věci hnijící ve stojaté vodě mezi pilíři a zvláštní podlouhlé žlutozelené plody, které byly ve velkých trsech navršeny před kamenným skladištěm za Elaininými zády. Přes časnou hodinu všude pobíhali muži v kožených vestách a bez košil, celí ohnutí nosili na zádech velké vaky či tlačili káry vysoko navršené sudy a bednami. Nikdo se na ni pořádně nepodíval, všichni se tvářili mrzutě a s nechutí se dotýkali rukou čela na pozdrav, jejich tmavé oči před ní uhýbaly. Většina však vůbec nezvedla hlavu. Elain ten pohled rozesmutnil.
Tihle tairenští šlechtici se svým lidem zacházeli špatně. Spíš je zneužívali. V Andoru by očekávala veselé úsměvy a uctivé slovo na pozdrav, ochotně dané lidmi s rovnými zády, kteří znali svoji cenu stejně jako její. Skoro to stačilo, aby zalitovala, že odjíždí. Byla vychována, aby lidi vedla, aby se jednoho dne ujala vlády nad hrdým lidem, a teď cítila nutkání naučit tyhle lidi důstojnosti. Jenomže to byla Randova práce, ne její. A jestli to neudělá správně, tak mu já řádně vyčiním. Hodně. Aspoň že začal, řídil se jejími radami. A ona mu musela přiznat, že ví, jak zacházet se svým lidem. Bude zajímavé zjistit, co dokáže do té doby, než se vrátí. Jestli bude mít smysl vracet se.
Z místa, kde stála, jasně viděla na tucet lodí i víc dál za přístavem, ale jedna, ukotvená na druhé straně přístavu, s ostrou přídí namířenou proti proudu, jí padla do oka. Fregata Mořského národa byla dobře padesát sáhů dlouhá, o polovinu větší než ostatní plavidla v dohledu, se třemi vysokánskými stěžni a jedním kratším na zvýšené palubě na zádi. Už dřív se na lodích plavila, ale nikdy na tak velké a nikdy ne po moři. Už jen jméno vlastníků lodi hovořilo o vzdálených zemích a cizích přístavech. Atha’an Miere. Mořský národ. V příbězích, které měly být exotické, se vždycky objevoval Mořský národ, tedy pokud zrovna nepojednávaly o Aielech.
Nyneiva vylezla z kočáru za ní, uvázala si ke krku zelený cestovní plášť a nadávala na kočího. „Motal ses kolem jako slepice v bouřce! Bouchal jsi s náma, jako když se práší koberce! Pověz, dobrý muži, jak se ti vlastně podařilo najít odsud až ke Kameni každou díru a vyjetou kolej? To chce opravdu zručnost. Jenom je škoda, že se to nevztahuje i na zacházení s koňma.“ Kočí jí chtěl pomoci vystoupit, i když se tvářil dost namíchnutě, ale Nyneiva jeho pomoc odmítla.
Elain si povzdechla a zdvojnásobila počet stříbrných grošů, které vybírala z váčku. „Děkuji ti, že jsi nás sem dopravil bezpečně a rychle.“ Usmála se a vtiskla mu penízky do dlaně. „Řekly jsme ti, abys jel rychle, a tys nám vyhověl. Za ty ulice nemůžeš a za těchto nedobrých okolností jsi dělal, co jsi mohl.“
Chlapík, aniž se podíval na peníze, se jí hluboko poklonil, vděčně se usmál a zamumlaclass="underline" „Děkuju, má paní,“ což bylo míněno za peníze i za její slova, tím si byla Elain jistá. Zjistila, že laskavé slovo a trochu chvály lidé obvykle přijímají stejně vděčně jako peníze, ne-li lépe. I když stříbro samo samozřejmě málokdy prošlo neoceněno.
„Světlo ti dej bezpečnou plavbu, má paní,“ dodal kočí. Mrknutím oka směrem k Nyneivě dal najevo, že toto přání se vskutku vztahuje pouze na Elain. Nyneiva se bude muset naučit, jak dávat uznání a brát ohledy. To tedy vskutku potřebovala.