Když jim kočí podal z kočáru jejich rance a ostatní věci, obrátil spřežení a vyrazil pryč, Nyneiva váhavě poznamenala: „Asi jsem neměla na toho chlapa tak štěkat. Ani pták by se těmi ulicemi nedostal snadno. Ale jak jsme se sem tak dlouho kodrcali, měla jsem dojem, že jsem týden neslezla z koně.“
„Není jeho chyba, že máš bolavá... záda,“ řekla Elain s úsměvem, který jejím slovům sebral osten, a rychle si vzala věci.
Nyneiva se suše zasmála. „To jsem přece říkala, ne? Nečekáš, doufám, že za ním poběžím, abych se mu omluvila. Ta hrst stříbra, cos mu dala, by měla vyléčit všechny rány kromě smrtelných. Vážně se musíš naučit dávat si pozor na peníze, Elain. Nemáme k dispozici zdroje andorský říše. Z toho, co dáváš každýmu, kdo dělá práci, za kterou je placený, aby ji pro tebe udělal, by obyčejná rodina vyžila celý měsíc.“ Elain se na ni rozhořčeně podívala – Nyneiva si zřejmě pořád myslela, že by měly žít hůř než sluhové, pokud nebudou mít dobrý důvod trochu si přilepšit, místo aby to dělaly obráceně, což bylo zcela rozumné – ale starší žena si výrazu, který královské gardisty vždycky zvedl na špičky, nevšímala. Místo toho si Nyneiva hodila na záda rance i plátěné vaky a vydala se do přístavu. „Aspoň na té lodi bude klidněji než v kočáře. Teda doufám, že plavba bude klidná. Půjdeme na palubu?“
Vydaly se po molu mezi pracujícími muži, naskládanými sudy a vozy plnými zboží, a Elain pravila: „Nyneivo, lidé z Mořského národa bývají nedůtkliví, dokud tě dobře nepoznají. Tak mě to aspoň učili. Myslíš, že by ses mohla chovat trochu...?“
„Trochu co?“
„Taktněji, Nyneivo.“ Elain klopýtla, jak si kdosi před ní uplivl na molo. Nedalo se poznat, kdo to udělal. Když se rozhlédla kolem sebe, všichni měli hlavy skloněné a tvrdě pracovali. Ať už s nimi vznešení páni zacházeli špatně nebo ne, kdyby Elain toho nezdvořáka přistihla, řekla by mu pár velice ostrých slov, na která by jen tak nezapomněl. „Pro jednou by ses mohla pokusit být trochu taktnější.“
„Jistě.“ Nyneiva se vydala po lávce s provazovým zábradlím, vedoucí na palubu fregaty. „Pokud se mnou nebudou moc cloumat.“
Elainina první myšlenka, když dorazily na palubu, byla, že fregata na svou délku vypadá velice úzká. O lodích toho sice moc nevěděla, ale připadala jí jako velká pinasa. Ó, Světlo, tahle věc se bude kymácet hůř než kočár, i když je tak velká. – Další, co ji napadlo, se týkalo posádky. Slyšela o Atha’an Miere vyprávět, ale ještě nikdy nikoho z nich neviděla. Dokonce i příběhy se o nich příliš nezmiňovaly. Byli to tajnůstkářstí lidé, kteří se drželi stranou, skoro jako utajení Aielové. Jen kraje za Pustinou mohly být podivnější, a o nich se vědělo jen to, že odtamtud Mořský národ dopravuje slonovinu a hedvábí.
Tihle Atha’an Miere byli lidé s tmavou pletí, bosí, s nahou hrudí, všichni hladce oholení, s rovnými černými vlasy a potetovanýma rukama, kteří se pohybovali se sebejistotou těch, kdo znají své úkoly natolik dobře, aby je dokázali vykonávat téměř bez přemýšlení, ale přesto se jim cele věnují. Pohybovali se s vlnivým půvabem, jako by, i když byla loď v klidu, oni přesto cítili veškeré pohyby moře. Většina měla kolem krku zlaté a stříbrné řetízky a v uších kroužky, občas dokonce dva i tři, a některé s leštěnými kameny.
Mezi posádkou byly i ženy, bylo jich téměř tolik jako mužů, tahaly provazy a stáčely lana společně s muži, majíce stejně potetované ruce a stejné baňaté spodky z nějaké tmavé, naolejované látky, u kotníků volné, které jim přidržovaly úzké barevné šerpy. Ale ženy měly barevné haleny, všechny v jasných rudých, modrých a zelených odstínech, a nosily nejméně tolik řetízků a náušnic jako muži. Jak si Elain s menším zděšením všimla, dvě nebo tři ženy měly kroužky i v nose.
Ženy se pohybovaly s půvabem, jenž předčil i půvab mužů, a Elain si vzpomněla na některé příběhy, jež jako malá tajně vyslechla. – Ženy Atha’an Miere byly v těch příbězích ztělesněním dráždivé krásy a pokušení, po kterém všichni muži toužili. Ženy na této lodi nebyly ve skutečnosti o nic krásnější než jiné, ale když je Elain viděla v pohybu, těm příběhů uvěřila.
Dvě ženy, stojící na zvýšené palubě na zádi očividně nebyly jen obyčejnými členkami posádky. Byly také bosé a měly stejně střižený oděv, ale jedna byla oblečená celá v modrém hedvábném brokátu a druhá v zeleném. Starší z dvojice, ta v zeleném, měla v každém uchu čtyři malé zlaté kroužky a jeden v levém chřípí. Všechny kroužky byly vypracované tak, aby se jasně leskly, zvlášť teď, v ostrém dopoledním slunci. Kroužek v nose a jednu náušnici spojoval jemný řetízek, na němž visela řádka zlatých medailonků, a na dalším řetízku, tentokrát kolem krku, měla pověšenu děrovanou zlatou krabičku, připomínající zdobnou zlatou krajku, kterou si čas od času zvedala k nosu a přičichla k ní. Druhá žena, ta vyšší, měla celkem jen šest kroužků a méně medailonků. Její děrovaná krabička, k níž čichala, však byla stejně umně vyrobená. Bylo to opravdu cizokrajné. Elain sebou trhla, když si vzpomněla na ty kroužky v nose. A ten řetízek!
Uvědomovala si, že na zadní palubě je něco zvláštního, ale nejdřív nepoznala co. Pak to uviděla. Nebylo tu žádné kormidelní veslo. Za oběma ženami bylo jakési kolo s paprsky přečnívajícími loukotě, přivázané tak, aby se nehýbalo, ale žádné veslo. Jak kormidlují? I ten nejmenší říční člun, který kdy viděla, měl kormidelní veslo. Vesla byla na všech druzích lodí ukotvených opodál. Tenhle Mořský národ byl čím dál tím záhadnější.
„Nezapomeň, co ti říkala Moirain,“ upozorňovala Nyneivu, když vystupovaly na zadní palubu. Nebylo toho sice mnoho, dokonce i Aes Sedai toho o Atha’an Miere moc nevěděly. Moirain jim poskytla alespoň nejužívanější fráze, věci, které bylo třeba říci, aby člověk ukázal, že má dobré vychování. „A nezapomínej na takt,“ dodala sice šeptem, ale pevně.
„Nezapomenu,“ odsekla ostře Nyneiva. „Umím být zdvořilá.“ Elain opravdu doufala, že je to pravda.
Dvě ženy Mořského národa na ně čekaly na vrcholku schůdků – Elain si připomněla, že se to nazývá schůdky, i když to je prachobyčejný žebřík. Nechápala, proč by měly mít lodi jiná jména pro obyčejné věci. A podlaha je podlaha, ve stodole, v hostinci i v paláci. Tak proč ne na lodi? Kolem obou žen nahoře se vznášel oblak voňavky, lehce pižmová vůně se nesla z oněch krajkových zlatých krabiček. Na rukou měly ženy vytetovány hvězdičky a ptáčky obklopené vlnovkami a kroužky ze stylizovaných vlnek.
Nyneiva sklonila hlavu. „Jsem Nyneiva z al’Mearů, Aes Sedai ze zeleného adžah. Hledám velitelku plavby tohoto plavidla a převoz, zlíbí-li se Světlu. Toto je moje společnice a přítelkyně Elain z Trakandů, také Aes Sedai ze zeleného adžah. Světlo osvětluj vás i vaše plavidlo a dej větry, aby vás poháněly.“ To bylo téměř přesně to, co je Moirain naučila. Tedy ne to o Aes Sedai ze zeleného adžah – Moirain na tohle zřejmě rezignovala víc než na všechno ostatní a jejich výběr adžah ji pobavil – ale ostatek ano.
Starší žena, s nádechem šedi v jinak černých vlasech a jemnými vráskami v koutcích velkých hnědých očí, sklonila hlavu stejně formálně. Nicméně si je očividně měřila od hlavy k patě, zvláště si prohlížela prsteny s Velkým hadem, které měly obě na pravé ruce. „Jsem Coine din Jubai Divoké větry, velitelka plavby na Tanečníku na vlnách. Toto je Jorin din Jubai Bílé křídlo, moje pokrevní sestra a hledačka větru na Tanečníku na vlnách. Převoz je možný, zlíbí-li se Světlu. Kéž vás Světlo ozařuje a dohlédne, abyste bezpečně dorazily na konec své cesty.“