Překvapivé bylo, že ty ženy byly sestry. Elain sice viděla jistou podobu, ale Jorin vypadala mnohem mladší. Přála si, aby musely jednat jen s hledačkou větru. Obě ženy byly stejně odtažité, ale na hledačce větru bylo něco, co jí připomínalo Aviendhu. Bylo to samozřejmě nesmyslné. Tyto ženy nebyly vyšší než ona a barvou pleti se snad od Aielanky ani více lišit nemohly. Jediné zbraně, které viděla, byly široké nože, jež měly obě za šerpou a které vypadaly velice žensky, přestože měly vyřezávané a zlatým drátkem tauzované jílce. Ale Elain přesto všechno jistou podobnost mezi Jorin a Aviendhou viděla.
„Tedy si promluvme, velitelko plavby, zlíbí-li se ti,“ řekla Nyneiva řídíc se tak Moiraininými radami, „o plavbě a přístavech a daru za převoz.“ Mořský národ si podle Moirain za převoz nic nepočítal. Byl to dar, který byl čistě náhodou směňován za jiný dar stejné hodnoty.
Coine odvrátila zrak ke Kameni a bílé zástavě, jež se nad ním vlnila. „Promluvíme si v mé kajutě, Aes Sedai, zlíbí-li se vám.“ Ukázala k otevřenému poklopu za tím podivným kolem. „Vítám vás na své lodi a kéž na vás spočine milost Světla, dokud neopustíte tyto paluby.“
Další úzký žebřík – schůdky – vedl dolů do úhledné místnosti, větší a vyšší, než Elain po předchozích zkušenostech na menších plavidlech čekala, s okénky na zádi a volně na kardanech zavěšenými lampami na stěnách. Skoro všechno jako by bylo postaveno přímo pro tuto místnost, kromě několika lakovaných truhlic různých velikostí. Postel byla velká a nízká, přímo pod okny na zádi, a kolem úzkého stolku uprostřed místnosti stála křesla.
Nebyl tu ani velký nepořádek. Na stole ležely svinuté mapy, na policích s mřížkami stálo několik sošek ze slonoviny, zpodobňujících podivná zvířata, a na háčcích na stěnách viselo půl tuctu obnažených mečů různých tvarů, z nichž některé Elain v životě neviděla. Z trámu nad lůžkem visel podivně vypracovaný hranatý mosazný gong a před okénky na zádi, snad na čestném místě, byla na beztvaré dřevěné hlavě, vyřezané k tomuto účelu, nasazena přilbice jako hlava nějakého obludného hmyzu, nalakovaná červeným a zeleným lakem s tenkými bílými chocholy, z nichž jeden byl ulomený, po obou stranách.
Tu přílbu Elain poznala. „Seanchani,“ vydechla bez přemýšlení. Nyneiva se na ni rozzlobeně podívala, což si Elain zasloužila. Dohodly se, že bude mít větší smysl, a prstenu to dodá větší váhu, když se Nyneiva, jako starší, ujme vedení a bude mluvit za obě.
Coine a Jorin si vyměnily nerozluštitelné pohledy. „Vy je znáte?“ zeptala se paní plavby. „Ovšem. Člověk musí čekat, že Aes Sedai budou takové věci znát. Tak daleko na východ jsme zaslechly desítky příběhů, a ty nejpravdivější z nich nebyly ani z poloviny pravdivé.“
Elain věděla, že by to měla nechat být, ale zvítězila její zvědavost. „Jak jste k té přílbě přišly? Jestli se smím zeptat.“
„Tanečník na vlnách se loni střetl se seanchanskou lodí,“ odpověděla Coine. „Chtěli ho zajmout, ale já jim ho nechtěla dát.“ Lehce pokrčila rameny. „Mám tu přílbu, aby mi to připomínala, a Seanchany pohltilo moře, Světlo buď milostivo všem, kdo plují na vodách. Už se k plavidlu se žebrovanými plachtami nikdy nepřiblížím.“
„Měli jste velké štěstí,“ podotkla stroze Nyneiva. „Seanchani drží v zajetí ženy, které umějí usměrňovat, a nutí je usměrňovat v boji. Kdyby to byli udělali vaší lodi, litovali byste, že jste je kdy spatřili.“
Elain se na ni zamračila, i když už bylo pozdě. Nepoznala, zda ženy Mořského národa Nyneivin tón urazil. Obě se tvářily stejně neurčitě, ale Elain si začínala uvědomovat, že toho nedávají příliš najevo, alespoň ne před cizinci.
„Promluvme si o převozu,“ řekla Coine. – „Zlíbí-li se Světlu, mohli bychom plout tam, kam si přejete dostat. Všechno je možné, ve Světle. Usedněmež.“
Křesla kolem stolu se nedala odsunout. Byla spolu se stolem připevněna k podlaze – k palubě. Místo toho se daly odsunout lenochy jako křídla dveří, a jakmile jste se jednou posadili, zase upevnit. Toto uspořádání odpovídalo Elaininým temným předpovědím ohledně kymácení a houpání lodi. Ona to sice zvládala skvěle, ale příliš velké kymácení na říčním člunu způsobovalo, že se Nyneivě obracel žaludek. A na otevřeném moři to muselo být mnohem horší než na řece, bez ohledu na sílu větru, a čím bylo Nyneivě hůř, tím víc byla vzteklá. Nyneiva zvracející a zároveň vzteky bez sebe. Podle Elaininých zkušeností existovalo jen málo věcí, které mohly být ještě horší.
S Nyneivou je posadily vedle sebe na jednu stranu stolu a velitelka plavby se potom usadila do čela stolu, kdežto hledačka větru přímo naproti ní. Nejdřív to Elain připadalo poněkud zvláštní, než si uvědomila, že na ně obě dobře uvidí, ať už bude mluvit kterákoliv z nich, přičemž ji druhá bude moci sledovat nepozorována. To se takhle chovají k cestujícím vždycky, nebo je to proto, že jsme Aes Sedai? No, protože si myslí, že jsme Aes Sedai. Naznačovalo to, že všechno by u těchhle lidí nemuselo být tak docela prosté, jak to na první pohled vypadalo. Doufala, že si toho Nyneiva všimla také.
Elain sice neviděla, že by byl udělen nějaký rozkaz, ale objevila se štíhlá mladá žena pouze s jedním kroužkem v každém uchu a přinášela podnos s bílou hranatou čajovou konvicí s mosazným ouškem a velké šálky bez oušek, které však nebyly z porcelánu vyráběného Mořským národem, jak by se dalo čekat, ale ze silné kameniny. Elain bezútěšně usoudila, že je méně pravděpodobné, že se kamenina ve špatném počasí rozbije. Její pozornost však upoutala ona mladá žena, která jí málem vyrazila dech. Byla do pasu nahá, jako ti muži nahoře. Elain sice – podle svého mínění – své zděšení dobře skryla, ale Nyneiva si hlasitě odfrkla.
Velitelka plavby počkala, dokud dívka nenalila čaj vylouhovaný dočerna, a pak pravila: „Vypluli jsme snad, Dorele, když jsem se nedívala? Copak není na dohled země?“
Štíhlá žena se prudce začervenala. „Je vidět země, paní plavby.“ Mluvila však velice nešťastným šeptem.
Coine kývla. „Dokud nebude země mimo dohled a nebude tomu tak po celý jeden den, budeš pracovat v podpalubí, kde jsou šaty jen na překážku. Můžeš jít.“
„Ano, velitelko plavby,“ zamumlala dívka ještě žalostněji. Obrátila se a cestou ke dveřím na druhém konci místnosti si sklíčeně odvazovala rudou šerpu.
„Přijměte tento čaj, libo-li vám,“ nabídla jim velitelka plavby, „abychom si pohovořily v míru.“ Usrkla potom ze svého šálku, a když Elain a Nyneiva ochutnaly svůj, popíjela Coine dál. „Prosím, omluvte případnou urážku, Aes Sedai. Toto je Doreleina první plavba mimo ostrovy. Mladí často zapomínají na způsoby suchozemců. Jste-li uraženy, potrestám ji více.“
„To není třeba,“ pospíšila si Elain a využila příležitosti, aby mohla odložit šálek. Čaj byl ještě silnější než vypadal, byl vřelý, neoslazený a velice hořký. „Opravdu se nic nestalo. Různí lidé mají různé způsoby.“ Světlo dej, aby jich takhle jiných nebylo mnoho! Světlo, co když na otevřeném moři nenosí vůbec žádné šaty? Světlo! „Jenom hlupačka se nechá urazit zvykem, který se od jejího liší.“
Nyneiva se na ni klidně podívala, bezvýrazně dokonce i na Aes Sedai, jimiž předstíraly, že jsou, a zhluboka se napila ze šálku. Řekla jen: „Prosím, zapomeňme na to.“ Nedalo se poznat, je-li to určeno Elain či ženám Mořského národa.