„Tedy si promluvíme o převozu, je-li vám libo,“ pravila Coine. „Do kterého přístavu se chcete dostat?“
„Do Tanchika,“ odpověděla Nyneiva o něco rázněji, než měla. „Vím, že tam možná plout nechcete, ale my se tam potřebujeme dostat velice rychle, tak rychle, jak to dokáže jen fregata, a bez zastávek, jestli je to možné. Za způsobené nepříjemnosti ti nabízím tento malý dárek.“ Vytáhla z váčku papír, rozbalila ho a strčila ho přes stůl k velitelce plavby.
Moirain jim ho dala, a ještě další podobný. Byly to směnky a dovolovaly nositeli vybrat až tři tisíce zlatých korun od bankéřů a zastavárníků v různých městech, i když nebylo pravděpodobné, že by někdo z těch mužů a žen věděl, že jsou to peníze Bílé věže, jež mají v opatrování. Elain při pohledu na sumu vyvalila oči – Nyneivě dokonce spadla brada – ale Moirain řekla, že možná budou muset velitelku plavby přimět, aby vynechala přístavy, v nichž hodlala přistát.
Coine se směnky dotkla prstem a přečetla si ji. „To je jako dar za převoz poněkud velká suma,“ poznamenala, „i když vezmeme v úvahu, že mě žádáte, abych změnila plán plavby. Teď jsem víc překvapená než předtím. Víte, že na našich lodích Aes Sedai přepravujeme jen zřídka. Velice zřídka. Z těch, kdo požádají o převoz, mohou být odmítnuty jen Aes Sedai, a také téměř vždy odmítnuty jsou již od prvního dne první plavby. Aes Sedai tohle vědí, a tak skoro nikdy nežádají.“ Při řeči hleděla do šálku, ne na ně, ale Elain se podívala na druhou stranu a všimla si, že si hledačka větru pozorně prohlíží ruce, které měly položeny na stole. Ne, ruce ne, jejich prsteny.
Moirain o tom nic neříkala. Poukázala na to, že fregata je nejrychlejší dosažitelná loď, a pobízela je, aby ji použily. Pak jim dala ještě tyhle směnky, za něž by si nejspíš mohly koupit celou flotilu lodí, jako byla tahle. No, přinejmenším několik lodí. Protože věděla, že bude potřeba právě tolik, abychom je podplatily? Ale proč tedy ty tajnosti? Hloupá otázka. Moirain vždycky dělala se vším tajnosti. Ale proč potom marnila jejich čas?
„Chceš nám odmítnout převoz?“ Nyneiva vyměnila takt za hrubost. „Když nepřepravuješ Aes Sedai, tak proč jsi nás zavedla sem? Proč jsi nám to neřekla rovnou nahoře?“
Velitelka plavby odsunula lenoch křesla, vstala a došla k okénkům na zádi. Vyhlédla ven na Kámen. Náušnice i medailony na levé tváři se jí ve světle vycházejícího slunce zatřpytily. „On vládne jedinou silou, jak jsem slyšela, a drží Meč, jehož se nelze dotknout. Aielové na jeho volání přešli přes Dračí stěnu. Viděla jsem jich několik v ulicích, a povídá se, že v Kameni jich je plno. Tearský Kámen padl a mezi státy na suché zemi vypukají války. Ti, kdo kdysi vládli, se vrátili a poprvé byli zahnáni zpět. Proroctví se vyplňuje.“
Nyneiva se tvářila stejně zmateně, jako se Elain cítila při této změně předmětu hovoru. „Dračí proroctví?“ zeptala se Elain po chvíli. „Ano, ta se naplňují. On je Drakem Znovuzrozeným, velitelko plavby.“ A je to umíněný chlap, který skrývá své city tak hluboko, že je nemohu najít, to je!
Coine se náhle obrátila. „Ne Dračí proroctví, Aes Sedai. Jendaiské proroctví, proroctví o Coramoorovi. Ne proroctví o tom, jehož očekáváte a jehož se děsíte, ale o tom, koho my hledáme, zvěstovatele nového věku. Při Rozbití světa naši předkové prchli do bezpečí na moři, zatímco se země zvedala a lámala jako vlny za bouře. Říká se, že nevěděli nic o lodích, na nichž prchali, ale Světlo při nich stálo a oni přežili. Zemi neuviděli dřív, než byla opět klidná, a tehdy se hodně změnilo. Všechno – celý svět plul na vodách a větru. A v letech poté bylo poprvé vysloveno Jendaiské proroctví. Musíme se toulat vodami, dokud se Coramoor nevrátí, a po jeho příchodu mu sloužit.
Jsme připoutáni k moři, žilami nám proudí slaná voda. Většina z nás nevkročí na suchou zemi jindy, než když čeká na další loď, na další plavbu. I silní muži pláčí, když musejí sloužit na souši. Ženy ze břehu odcházejí na lodi porodit děti – není-li po ruce nic jiného, tak třeba jen na šalupu – protože my se musíme rodit na vodě, stejně jako na ní musíme zemřít a po smrti jsme vodě předáni.
Proroctví se naplňuje. On je Coramoor. Aes Sedai mu slouží. Vy jste toho důkazem, když jste tu ve městě. To v proroctví stojí též. ‚Bílá věž bude jeho jménem zlomena a Aes Sedai pokleknou, aby mu omyly nohy a usušily mu je svými vlasy.‘“
„To teda budete muset čekat hodně dlouho, jestli čekáte, že budu nějakýmu chlapovi umývat nohy,“ podotkla suše Nyneiva. „Ale co to má společnýho s naší plavbou? Vezmete nás, nebo ne?“
Elain se přikrčila, ale velitelka plavby odpověděla stejně přímo. „Proč chcete plout do Tanchika? Nyní je to nepříjemný přístav. Loni v zimě jsem tam přistála. Suchozemci se mi sem hrnuli v zástupech, hledajíce převoz kamkoliv jinam. Bylo jim to jedno, pokud to bylo daleko od Tanchika. A já nevěřím, že by se tam teď podmínky zlepšily.“
„To se svých cestujících vždycky tolik vyptáváš?“ ucedila Nyneiva. „Nabídla jsem ti dost, aby sis za to mohla koupit celou vesnici. Dvě vesnice! Jestli chceš víc, řekni si cenu.“
„Cenu ne,“ zasyčela jí Elain do ucha. „Dar!“
Pokud se to Coine dotklo, nebo pokud to vůbec slyšela, nedala to nijak najevo. „Proč?“
Nyneiva si pevně stiskla cop, ale Elain jí položila ruku na paži. Pár tajemství si chtěly nechat pro sebe, ale od chvíle, co se tu posadily, se rozhodně dozvěděly dost, aby se každý plán mohl pozměnit. Byl čas vhodný pro tajnůstkaření a čas vhodný pro pravdomluvnost. „Lovíme černé adžah, velitelko plavby. Myslíme si, že některé z nich jsou v Tanchiku.“ Klidně se Nyneivě podívala do rozhněvaných očí. „Musíme je najít, jinak by mohly ublížit... Draku Znovuzrozenému. Coramoorovi.“
„Světlo nás bezpečně doprovoď do přístavu,“ vydechla hledačka větru. Bylo to poprvé, co vůbec promluvila, a Elain se na ni překvapeně podívala. Jorin se mračila a nedívala se na nikoho, hovořila však k velitelce plavby. „Můžeme je vzít, sestro moje. Musíme.“ Coine kývla.
Elain si vyměnila pohled s Nyneivou a v jejích očích uviděla odraz vlastních otázek. Proč rozhodla hledačka větru? Proč ne velitelka plavby? Byla přece kapitán, ať už se honosila jakým chtěla titulem. Aspoň že je nakonec přece jen převezou. Za kolik? přemítala Elain. Jak velký bude „dar"? Přála si, aby byla Nyneiva neodhalila, že mají víc než jednu směnku. A mě obvinila, že rozhazuji zlato.
Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil muž s mohutnými rameny a prošedivělými vlasy, ve volných spodcích ze zeleného hedvábí, jenž se probíral svazkem papírů. Každé ucho mu zdobily čtyři náušnice a na krku mu visely tři těžké zlaté řetězy včetně toho, na němž byla připevněna krabička s voňavkou. Po líci se mu táhla dlouhá zkrabacená jizva a za šerpou měl zastrčené dva zakřivené nože, což mu propůjčovalo nebezpečný vzhled. Upevňoval si za uši podivný drátěný rámeček, který mu před očima přidržoval průhledné čočky. Mořský národ ovšem někde na svých ostrovech vyráběl nejlepší dalekohledy, zapalovací čočky a podobné předměty, ale Elain ještě nikdy nic podobného neviděla. Muž nahlížel přes čočky do papírů, a aniž vzhlédl, začal mluvit.
„Coine, ten hlupák mi chce prodat pět set kožešin sněžných lišek z Kandoru za ty tři malé soudky dvouříčského tabáku, které jsem získal v Ebú Daru. Pět set! Mohl by je dodat do poledne.“