Zvedl oči a nadskočil. „Odpusť, ženo moje. Nevěděl jsem, že máš hosty. Světlo s vámi se všemi.“
„V poledne, manželi můj,“ pravila Coine, „už budu daleko po proudu. Do soumraku budu na moři.“
Muž ztuhl. „Jsem pořád ještě správce nákladu, ženo, nebo mé místo zaujal někdo jiný, když jsem se nedíval?“
„Jsi správce nákladu, manželi, ale obchod teď musí být přerušen a všechno musí být co nejdříve připraveno na plavbu. Vyplouváme do Tanchika.“
„Do Tanchika!“ Papíry zmačkal v dlaních, než se s námahou ovládl. „Ženo – ne! Velitelko plavby, řekla jsi mi, že naším dalším přístavem bude Mayene a pak že poplujeme na východ do Shary. Měl jsem tedy na mysli tento obchod. Se Sharou, velitelko plavby, ne s Tarabonem. Co mám na skladě, nám v Tanchiku moc nevynese. Možná nic! Smím se zeptat, proč byl můj obchod překažen a Tanečník na vlnách ožebračen?“
Coine zaváhala, ale když promluvila, zněl její hlas stále formálně. „Já jsem velitelka plavby, manželi můj. Tanečník na vlnách vypluje, kdy a kam já řeknu. To ti prozatím musí stačit.“
„Jak říkáš, velitelko plavby,“ zachraptěl, „tak se stane.“ Dotkl se srdce – Elain měla dojem, že sebou Coine trhla – a odkráčel ze zády tak pevnými, jako stěžeň na jeho lodi.
„Musím mu to vynahradit,“ zamumlala tiše Coine s pohledem upřeným na dveře. „Jemu je ovšem příjemné něco vynahrazovat. Obvykle. Pozdravil mě jako plavčík, sestro.“
„Litujeme, že jsme ti způsobily potíže, velitelko plavby,“ řekla Elain opatrně. „A litujeme, že jsme to viděly. Pokud jsme někoho přivedly do rozpaků, přijmi naši hlubokou omluvu.“
„Do rozpaků?“ Coine mluvila překvapeně. „Aes Sedai, já jsem velitelka plavby. Pochybuji, že Torama vaše přítomnost uvedla do rozpaků, a já se mu nebudu omlouvat za to, co to způsobilo. Obchod je jeho věc, ale já jsem velitelka plavby. Musím mu to vynahradit – a to nebude snadné, jelikož musím důvod udržet v tajnosti – protože je v právu a mě rychle nenapadl žádný vhodný důvod kromě toho, jaký bych poskytla obyčejnému námořníkovi. Tu jizvu na tváři si vysloužil, když čistil paluby Tanečníka na vlnách od Seanchanů. Má i starší jizvy, k nimž přišel při obraně mé lodi, a mně stačí jenom natáhnout ruku a hned ji mám díky jeho obchodování plnou zlata. To věci, které mu nemůžu říct, mu musím vynahradit, protože si zaslouží to vědět.“
„Tomu nerozumím,“ řekla Nyneiva. „Požádaly bychom tě, aby ses o černých adžah nezmiňovala...“ – přísně se podívala na Elain a její pohled sliboval i přísná slova, až budou samy. Elain jí také hodlala něco říci o tom, co znamená být taktní – „...ale tři tisíce korun by měl přece být dostatečný důvod, abys nás vzala do Tanchika.“
„Musím vaše tajemství zachovat, Aes Sedai. Kdo jste a proč cestujete. Mnoho členů mé posádky považuje Aes Sedai za neštěstí. Kdyby se dozvěděli, že nejen přepravují Aes Sedai, ale navíc k přístavu, kde mohou jiné Aes Sedai sloužit Otci bouří... Milostivé Světlo na nás sviť, aby mě nikdo nezaslechl, když jsem vás tak nahoře oslovila. – Neurazilo by vás, kdybych vás požádala, abyste se raději zdržovaly dole a nenosily na palubě ty prsteny?“
Nyneiva místo odpovědi stáhla prsten s Velkým hadem z prstu a strčila si ho do váčku u pasu. Elain udělala totéž, byť o něco váhavěji. Docela se jí líbilo prsten ukazovat lidem. Vzhledem k tomu, že v této chvíli příliš nedůvěřovala zbývajícím zásobám Nyneiviny diplomacie, promluvila dřív než ona. „Velitelko plavby, nabídly jsme ti dar za přepravu, zlíbí-li se ti. Pokud ne, smím se zeptat, co by se ti líbilo?“
Coine se vrátila ke stolu a znovu se podívala na směnku. Pak ji posunula zpátky k Nyneivě. „Tohle dělám pro Coramoora. Dostanu vás bezpečně na břeh, kde si budete přát, zlíbí-li se Světlu. Tak se stane.“ Prstem pravé ruky se dotkla rtů. „Pod Světlem je dohodnuto.“
Jorin přidušeně vydechla. „Sestro moje, už se správce nákladu někdy vzbouřil proti velitelce plavby?“
Coine se na ni upřeně podívala. – „Poskytnu dar za přepravu z vlastní truhlice. A jestli se o tom Toram někdy dozví, sestro moje, strčím tě do podpalubí s Dorele. Třeba jako zátěž.“
To, že obě ženy Mořského národa zanechaly formálnosti, potvrdilo, když se hledačka větru nahlas zasmála. „A dalším přístavem pak bude Chachin, sestro moje, nebo Caemlyn, protože bys beze mě nenašla vodu.“
Velitelka plavby se s lítostí obrátila na Elain a Nyneivu. „Správně bych vás, Aes Sedai, protože sloužíte Coramoorovi, měla uctít, jako bych uctila hledačku větru a velitelku plavby z jiné lodi. Vykoupaly bychom se spolu a popily medové víno a vyprávěly si příběhy, při nichž bychom se všechny smály i plakaly. Ale musím se připravit k plavbě a –“
Tanečník na vlnách se zvedl, dělaje čest svému jménu, skákal a bušil do mola. Elain se kymácela v křesle, a jak houpání lodi pokračovalo, uvažovala, jestli je tohle opravdu lepší než být vyhozena do přístavu.
Potom to konečně skončilo, poskakování lodi se trochu zpomalilo a houpání postupně ustalo. Coine se vyhrabala na nohy a vyřítila se k žebříku. Jorin jí byla v patách a už křičela rozkazy, aby lodníci překontrolovaly škody na trupu.
20
Jak zvednout vítr
Elain se snažila otevřít západku na lenochu svého křesla. Když se jí to po nějaké chvíli podařilo, vrhla se za nimi a málem se přitom u žebříku srazila s Nyneivou. Loď se stále kymácela, byť ne tak divoce jako předtím. Jelikož si nebyla jista, zda se snad nepotápějí, postrčila Elain Nyneivu před sebe a pobízela ji, aby šplhala rychleji.
Na palubě zatím pobíhala posádka a kontrolovala lanoví, či nahlížela přes zábradlí, prohlížejíc trup. Všichni křičeli něco o zemětřesení. Stejný pokřik se ozýval i z přístavu, ale Elain věděla své i přes převrácené věci na molech a lodi ještě trhající za svá kotevní lana.
Zadívala se ke Kameni. Mohutná pevnost byla klidná, jen kolem ní kroužila ohromná hejna ptáků a ta světlá zástava povívala téměř líně v osamělém závanu vzduchu. Nebylo vidět nic, co by naznačovalo, že se té hory vůbec něco dotklo. Ale musel to být Rand. Tím si byla Elain jistá.
Obrátila se a zjistila, že ji Nyneiva pozoruje, a dlouho se pak dívaly do očí. „Pěkná šlamastyka, jestli poškodil loď,“ řekla Elain nakonec. „Jak se máme dostat do Tanchika, když takhle pohazuje loďmi?“ Světlo, musí být v pořádku. Jestli není, já s tím nemohu nic udělat. Je v pořádku. Je.
Nyneiva ji na uklidněnou pohladila po rameni. „Ten tvůj druhý dopis ho určitě pěkně ranil. Muži vždycky přehánějí, když se přestanou ovládat. Je to cena za to, že jinak drží city tak pevně na uzdě. Možná je Drak Znovuzrozený, ale musí se učit. Muž a žena, to – Co to tam dělají?“
To patřilo dvěma mužům stojícím na palubě uprostřed pobíhajícího Mořského národa. Jedním byl Tom Merrilin ve svém kejklířském plášti, s harfou a flétnou v kožených pouzdrech na zádech a rancem u nohou vedle otlučené dřevěné uzamykatelné truhličky. Druhý muž byl hubený hezký Tairen ve středních letech, tvrdý muž s tmavší pletí v kuželovitém slamáku a jednom z těch plášťů, co nosili obyčejní lidé, který mu byl v pase těsný a pak se rozšiřoval jako krátká sukénka. Za opaskem, jejž nosil přes kabátec, měl zasunutý lamač mečů a opíral se o světlou hůl z kloubnatého dřeva, vysokou jako byl sám a nesilnější než jeho palec. Na řemeni měl přes rameno přehozený hranatý balík. Elain ho znala. Jmenoval se Juilin Sandar.