Bylo jisté, že si jsou oba muži cizí, i když stáli vedle sebe. Stáli tam se škrobenou zdrženlivostí. Pozornost ale oba věnovali stejnému. Jedním okem sledovali, jak se velitelka plavby blíží k zadní palubě, a druhým pokukovali po Elain a Nyneivě, očividně byli nejistí a maskovali to navenek rázně prokazovanou sebedůvěrou. Tom se zazubil, uhladil si bílé kníry a kývl pokaždé, když se na mladé ženy podíval. Sandar dělal vážné, sebejisté úklony.
„Nic mu není,“ řekla Coine šplhajíc po žebříku. „Můžu vyplout do hodiny, bude-li se vám to líbit. I dřív, najdeme-li tairenského lodivoda. Pokud ne, vypluji bez něj, i když to znamená, že se do Tearu už nikdy nevrátím.“ Sledovala jejich pohled a spatřila oba muže. „Požádali o převoz. Kejklíř do Tanchika a chytač zlodějů tam, kam cestujete vy. Nemohu je odmítnout, avšak...“ Znovu upřela tmavé oči na Elain a Nyneivu. „Udělám to, jestli o to požádáte.“ V jejím hlase se svářila neochota porušit zvyk a... přání jim pomoci? Posloužit Coramoorovi? „Chytač zlodějů je dobrý člověk, i když vezmu v úvahu, že je to suchozemec. Bez urážky pro vás, pod Světlem. Kejklíře sice neznám, ale kejklíř by nám mohl oživit cestu a ulehčit vám dlouhý čas.“
„Ty mistra Sandara znáš?“ zeptala se Nyneiva.
„Dvakrát nalezl ty, kdož nás okradli, a našel je rychle. Jinému suchozemci by to bylo trvalo déle, aby si mohl za práci říci víc. Je zřejmé, že ho též znáte. Přejete si, abych mu převoz odmítla?“ Stále váhala.
„Nejdřív zjistíme, proč tu jsou,“ pravila Nyneiva bezvýrazným hlasem, jenž nevěstil ani pro jednoho muže nic dobrého.
„Možná bych měla mluvit já,“ navrhla Elain jemně, leč pevně. „Tak aspoň budeš moci zjistit, zda něco neskrývají.“ Neřekla sice, že tak aspoň Nyneivu nepřemůže její prchlivost, ale suchý úsměv na rtech druhé ženy jí prozradil, že jí to neuniklo.
„No dobře, Elain. Budu je sledovat. Třeba by sis mohla prostudovat, jak klidná dokážu být. Víš sama, jaká jsi, když jsi přepracovaná.“
Elain se musela zasmát.
Oba muži se narovnali, když k nim s Nyneivou přistoupily. Kolem se stále dřeli námořníci, šplhali v lanoví, tahali provazy, některé věci přivazovali, jiné odvazovali, podle rozkazů předaných od velitelky plavby. Kolem čtyř suchozemců se pohybovali, aniž se na ně pořádně podívali.
Elain se na Toma Merrilina zamyšleně zamračila. Byla si jista, že kejklíře nikdy neviděla, než se objevil v Kameni, přesto jí však na jeho tváři bylo cosi povědomé. Ne že by to bylo moc pravděpodobné. Kejklíři většinou vystupovali na vsích. Její matka v paláci v Caemlynu určitě nikdy žádného neměla. Jediní kejklíři, na něž se Elain rozpomínala, byli ve vesnicích nedaleko matčiných venkovských panství, a tenhle bělovlasý muž s jestřábí tváří tam určitě nikdy nebyl.
Rozhodla se, že nejdřív promluví s chytačem zlodějů. Vzpomněla si, že trval na tomto oslovení. Co byl lovec zlodějů ve světě, to byl v Tearu chytač zlodějů, a ten rozdíl mu zřejmě připadal důležitý.
„Mistře Sandare,“ pravila vážně. „Možná si na nás nevzpomínáš. Jsem Elain z Trakandů a toto je moje přítelkyně, Nyneiva z al’Mearů. Pochopila jsem, že si přeješ plout tam, kam plujeme my. Smím se zeptat proč? Když jsem tě viděla naposledy, nesloužil jsi nám zrovna dobře.“
Muž při zmínce, že by se na ně snad nepamatoval, ani nezamžikal. Mrkl jim na ruce a všiml si, že nemají prsteny. Jeho tmavým očím nic neuniklo a vše neomylně zaznamenávaly. „Vzpomínám si, paní Elain, a dobře. Ale odpustíš-li mi, když jsem vám sloužil naposledy, bylo to ve společnosti Mata Cauthona, když jsme vás obě tahali z vody, aby vás nedostali pilouni.“
Nyneiva si odkašlala. Byla to kobka, ne voda, a černé adžah, ne pilouni. Nyneiva zvlášť nesnášela, když jí někdo připomínal, že někdy potřebovala sama pomoc. A hlavně v té kobce by nebyly, nebýt Juilina Sandara. Ne, to nebylo tak docela spravedlivé. Pravdivé, ale ne úplně spravedlivé.
„To je v pořádku,“ řekla Elain rázně, „ale pořád jsi nám neřekl, proč chceš plout do Tanchika.“
Chytač zlodějů se zhluboka nadechl a ostražitě se podíval po Nyneivě. Elain si nebyla jista, zda se jí líbí, že si před druhou ženou dává větší pozor než před ní. „Ani ne před hodinou mě z domu vytáhl muž,“ začal opatrně, „kterého, myslím, znáte. Takový dlouhán s tváří jako z kamene, říká si Lan.“ Nyneiva lehce nazdvihla obočí. „Přišel místo jiného muže, kterého znáte... ovčáka, jak mi sdělil. Dal mi spoustu zlata a řekl mi, abych vás doprovázel. Obě. Sdělil mi, že jestli se z té cesty nevrátíte v pořádku... Řekněme jen, že by pro mě bylo lepší, kdybych se utopil, než se vracel. Lan mluvil velice důrazně a ten... ovčák podle jeho slov nebyl o nic méně důrazný. Velitelka plavby mi řekla, že mi převoz nezaručí, pokud nebudete souhlasit. Mám jisté schopnosti, které můžou být užitečné.“ Hůl mu zavířila v rukou, až byla vidět rozmazaně, a zase znehybněla. Prsty se dotkl lamače mečů za pasem. Byl jako krátký meč, ale nenabroušený, a drážky byly určeny k lámání mečů.
„Muži si vždycky najdou způsob, jak obejít, co jim řekneš, aby udělali,“ zabručela Nyneiva, ale moc rozzlobeně to neznělo.
Elain se však rozhořčeně zamračila. Jeho poslal Rand? Tak to si nemohl přečíst ten druhý dopis, než to udělal. Světlo ho spal! Proč musí pořád tak vyskakovat? Nebyl čas poslat další dopis, jenž by ho navíc nejspíš jen zmátl, i kdybych to udělala. A já bych vypadala jako ještě větší husa. Světlo ho spal!
„A ty, mistře Merriline?“ otázala se Nyneiva. „Poslal za námi ovčák i kejklíře? Nebo ten druhý muž? Možná abys nás bavil žonglováním a polykáním ohně.“
Tom si pozorně prohlížel Sandara, ale hned přenesl pozornost na Nyneivu a půvabně se jí uklonil, jen to pokazil poněkud příliš umným mávnutím záplatovaného pláště. „Ovčák ne, paní Nyneivo. Dáma, již všichni známe, mě požádala – požádala – abych vás doprovázel. Ta dáma, která našla vás a ovčáka v Emondově Roli.“
„Proč?“ zeptala se podezíravě Nyneiva.
„Já mám také jisté užitečné schopnosti,“ sdělil jí Tom a koutkem oka mrkl na chytače zlodějů. „Tedy jiné než žonglování. A v Tanchiku jsem byl několikrát. – Město znám docela obstojně. Můžu vám poradit, kde najít dobrý hostinec a který čtvrti jsou nebezpečný za denního světla stejně jako za tmy, a koho musíte podplatit u civilní hlídky, aby se příliš nezajímal o to, co tam děláte. Oni cizince dost sledují. Můžu vám pomoct se spoustou věcí.“
Elain na něm znovu bylo cosi povědomého. Než si uvědomila, co dělá, natáhla se a zatahala ho za dlouhý bílý knír. Tom sebou trhl a ona si přitiskla obě ruce na ústa a hrozně se začervenala. „Odpusť. Já... nějak si vzpomínám, že jsem to dělávala. Totiž... Mrzí mě to.“ Světlo, proč jsem to udělala? Musí si myslet, že jsem úplně padlá na hlavu.
„To... bych si pamatoval,“ ucedil kejklíř velice škrobeně.
Elain doufala, že se neurazil. Z jeho výrazu se to však nedalo poznat. Muži se dokázali cítit dotčeně, když měli být pobaveni, a být pobaveni, když měli být uraženi. Pokud mají putovat společně... To bylo poprvé, co si uvědomila, že se rozhodla pro to, aby muži zůstali na palubě. „Nyneivo?“ řekla.
Druhá žena samozřejmě nevyslovené otázce porozuměla. Podrobně si oba muže prohlédla a pak kývla. „Smějí jít s námi. Pokud budou souhlasit, že udělají, co jim řekneme. Nechci, aby si nějaký tupohlavý mužský prosazoval svou a ohrožoval nás tak.“