„Jak přikazuješ, paní Nyneivo,“ řekl okamžitě Sandar a uklonil se, ale Tom prohlásiclass="underline" „Kejklíř má svobodnou duši, Nyneivo, ale můžu slíbit, že vás neohrozím. Ani zdaleka ne.“
„Uděláš, co ti řekneme,“ zavrčela Nyneiva důrazně. „Dáš mi na to svoje slovo, nebo se budeš dívat, jak tahle loď vyplouvá, z přístavu.“
„Atha’an Miere neodmítnou převoz nikomu, Nyneivo.“
„Myslíš, že ne? Copak je tenhle lovec zlodějů –“ Sandar sebou trhl – „jediný, komu řekli, že potřebuje povolení? Jak ti řekneme, mistře Merriline.“
Tom pohodil bílou hlavou jako jankovitý kůň a zhluboka dýchal, ale nakonec kývl. „Máš moje slovo, paní Nyneivo.“
„Tak dobře,“ řekla Nyneiva zaskočeně. „Ujednáno. Vy dva teď jděte za velitelkou plavby a řekněte jí, že vzkazuju, aby vám dvěma někde našla nějakou noru, jestli může, někde, kde nebudete zavazet. A teď zmizte. Rychle.“
Sandar se znovu uklonil a odešel. Tom se viditelně otřásl, než se k němu se strnulými zády připojil.
„Nejsi na ně trochu moc tvrdá?“ zeptala se Elain, jakmile byli z doslechu. Což nebylo moc daleko při všem tom ruchu, co na palubě panoval. „Koneckonců, musíme cestovat společně. ‚Vlídná slova dělají vlídné společníky.‘“
„Nejlepší je začít tak, jak hodláme pokračovat. Elain, Tom Merrilin ví moc dobře, že nejsme hotové Aes Sedai.“ Když to říkala, ztišila hlas a rozhlédla se kolem sebe. Nikdo z posádky se na ně ani nepodíval, jenom velitelka plavby, která stála na zadní palubě a poslouchala, co jí povídají chytač zlodějů a vysoký kejklíř. „Muži mluví – vždycky to dělají – takže se to i Sandar brzy dozví. Aes Sedai by žádný potíže nedělali, ale dvěma přijatým novickám...? Když budou mít jen trochu příležitost, obě budeme dělat, co budou oni považovat za nejlepší, bez ohledu na to, co řekneme. A já jim nehodlám poskytnout ani tu nejmenší příležitost.“
„Asi máš pravdu. Myslíš, že vědí, proč plujeme do Tanchika?“
Nyneiva si odfrkla. „Ne, jinak by podle mě nebyli tak veselí. A já bych jim to radši neříkala, pokud nebudeme muset.“ Vrhla na Elain významný pohled. Nebylo třeba, aby říkala, že by byla radši, aby se to nebyla dozvěděla ani velitelka plavby, kdyby to bylo na ní. „Tady je jedno rčení pro tebe. ‚Půjčíš si potíže a splatíš je desateronásobně.‘“
„Mluvíš, jako bys jim nevěřila, Nyneivo.“ Skoro by byla řekla, že mluví jako Moirain, ale druhá žena by takové přirovnání zcela jistě neocenila.
„A můžeme? Juilin Sandar nás už jednou zradil. Ano, ano, já vím, že by se tomu nebyl mohl vyhnout žádný muž, ale to na věci nic nemění. A Liandrin a ostatní ho znají. Budeme ho muset oblíknout do něčeho jinýho. Možná by si měl nechat trochu narůst vlasy. A třebas i kníry, jako ty, co raší pod nosem našemu kejklíři. To by mohlo fungovat.“
„A Tom Merrilin?“ optala se Elain. „Myslím, že jemu důvěřovat můžeme. Nevím proč, ale jsem si tím nějak jistá.“
„Přiznal, že ho poslala Moirain,“ opáčila Nyneiva unaveně. –„Ale co nepřiznal? Co mu řekla, co nám neřekl? Má nám pomáhat, nebo něco jinýho? Moirain hraje tak často vlastní hru, že jí věřím jen o tolik víc než Liandrin.“ Podržela palec a ukazováček na coul od sebe. „Využije nás – tebe i mě – využije nás, jestli to pomůže Randovi. Nebo spíš jestli to pomůže tomu, co pro Randa plánuje ona. Kdyby mohla, vodila by si ho na vodítku jako domácího mazlíčka.“
„Moirain ví, co je třeba udělat, Nyneivo.“ Pro jednou to přiznávala s nechutí. To, co bylo podle Moirain nutné udělat, by docela dobře mohlo Randa ještě popohnat na jeho cestě k Tarmon Gai’donu. Na cestě ke smrti. Rand byl v rovnováze se světem. Bylo to hloupé – dětinské a praštěné – že pro ni byly vážky v tak vratké rovnováze. Přesto se neodvážila je rozhoupat ani v duchu, protože si nebyla jista, kam by se pohnuly. „Ona to ví lépe než on,“ řekla a přiměla se mluvit pevným hlasem. „Lépe než my.“
„Možná.“ Nyneiva si povzdechla. „Ale proto se mi to ještě nemusí líbit.“
Lana na přídi byla odvázána a náhle se napjaly trojúhelníkové plachty. Tanečník na vlnách odrazil od mola. Objevily se další plachty, velké bílé čtverce a trojúhelníky, byla odhozena i lana na zádi a loď se mezi ukotvenými plavidly, čekajícími na chvíli, až budou moci přirazit, velkým obloukem stočila do řeky a hladce se obrátila k jihu, po proudu. Mořský národ vedl své lodi, jako mistrovský jezdec vede skvělého hřebce. To zvláštní kolo s paprsky nějak fungovalo jako kormidlo, otáčel jím jeden z polonahých námořníků. Muž, jak si Elain s úlevou všimla. Velitelka plavby a hledačka větru stály vedle kola a Coine občas vydala nějaký rozkaz, přičemž se někdy prve tiše poradila se sestrou. Toram je chvíli pozoroval s tváří, která jako by byla vytesána z prken paluby, a pak se odšoural do podpalubí.
Na zadní palubě byl jeden Tairen, baculatý, sklíčeně se tvářící mužík v nevýrazně žlutém kabátci s nabíranými šedými rukávy, a neustále si nervózně mnul ruce. Na loď ho dopravili ve chvíli, kdy byla vytahována lávka. Byl to lodivod, jenž měl Tanečníka na vlnách dopravit po proudu řeky. Podle tairenských zákonů nesměla žádná loď proplout Dračími Prsty bez tairenského lodivoda na palubě. Jeho mrzutá nálada byla zcela jistě způsobena tím, že neměl co dělat, protože i když udal nějaký směr, Mořský národ si toho nevšímal.
Nyneiva si cosi bručela, týkalo se to jejich kajuty, a odešla dolů – do podpalubí – ale Elain se líbilo, jak na palubě pofukuje, a těšila se na cestu. Cestovat, vidět místa, která ještě nikdy neviděla, byla sama o sobě radost. Nečekala, že to bude takové. Dědička Andoru mohla vykonat několik státních návštěv, víc, až nastoupí na trůn, ale ty by byly svázány obřadností a společenskými pravidly. Rozhodně by to nebylo jako tohle. Bosí lodníci Mořského národa a loď mířící na moře.
Říční břeh rychle klouzal dozadu a slunce šplhalo po obloze. Občas byly vidět přitulené kamenné domy hospodářství a stodoly, pusté a osamělé, objevily se a hned zase zmizely. Nestály tu však žádné vesnice. Tear by nedovolil ani tu nejmenší osadu mezi městem a mořem, protože i ta nejmenší by se jednoho dne mohla stát soupeřem pro hlavní město. – Vznešení páni řídili velikost měst a vesnic po celé zemi skrze daň ze zástavby, která byla tím větší, čím více mělo sídliště budov. Elain si byla jista, že by nikdy nedovolili prospívat Godanu v Remarském zálivu, kdyby nebylo smyšlené nutnosti dohlížet na Mayene z pozice síly. Jistým způsobem byla úleva nechat takové hlupáky za zády. Jen kdyby za zády nemusela nechat i jednoho hloupého muže.
Počet rybářských člunů, většinou malých, kolem nichž kroužila hejna doufajících racků a rybaříků, se zvyšoval, čím dál na jih Tanečník na vlnách doplul, a zvlášť hodně se jich objevilo, když plavidlo vplulo do vodního bludiště zvaného Dračí Prsty. Ptáci a dlouhé tyče, na nichž visely sítě, bylo často to jediné, co bylo vidět kromě plání porostlých rákosem a ostřicí vlnící se ve větru, jejichž jednolitost občas porušil malý ostrůvek, na němž rostly podivné zkroucené stromy s pavučinovou změtí vzdušných kořenů. Mnoho člunů pracovalo přímo v rákosí, i když ne se sítěmi. Jednou jich Elain několik zahlédla poblíž otevřené hladiny. Muži a ženy házeli do řídkého porostu šňůry s mnoha háčky a vytahovali mrskající se ryby s tmavými pruhy, dlouhé jako lidská paže.
Jakmile dorazili do delty, majíce slunce nad hlavou, tairenský lodivod začal nervózně přecházet sem a tam a ohrnul nos nad nabídnutou miskou hustého kořeněného rybího guláše a skývou chleba. Elain svůj díl hladově snědla a vytřela hliněnou misku posledním kouskem chleba, i když se také necítila zrovna dobře. Všemi směry se táhly vodní kanály, některé široké, jiné úzké. Některé končily na dohled přímo ve stěně rákosí. Nedalo se poznat, který nezmizí hned za dalším ohybem. Nicméně Coine Tanečníka na vlnách nezpomalila ani nezaváhala, když vybírala cestu. Očividně věděla, kterými kanály se dát, nebo to snad věděla hledačka větru, ale lodivod si přesto cosi bručel, jako by čekal, že každou chvíli narazí na mělčinu.