Bylo pozdní odpoledne, když se vepředu náhle objevilo ústí řeky a nekonečná dálava Bouřlivého moře za ním. Mořský národ provedl cosi s plachtami a loď se lehce zachvěla, jak na místě zastavila. Teprve tehdy si Elain všimla velké pirohy, která hopkala jako mnohonohý vodouch od ostrova, na němž u paty vysoké úzké věže stálo pár bezútěšných kamenných budov. Nahoře na věži postávali nějací muži pod vlajkou Tearu se třemi stříbrnými půlměsíci na rudozlatém děleném štítě. Lodivod si beze slova vzal měšec, který mu podala Coine, a slezl po provazovém žebříku do veslice. Jakmile byl na palubě, plachty byly znovu napjaty a Tanečník na vlnách se vnořil do prvních mořských vln, jen lehce se zhoupl a přídí prořízl vlny. Mořský národ lezl v lanoví a nastavoval další plachty, jak se loď hnala k jihozápadu, dál od země.
Když se za obzorem ztratil i poslední tenký proužek pevniny, ženy Mořského národa si sundaly jupky. Všechny, dokonce i velitelka plavby a hledačka větru. Elain nevěděla kam s očima. Všechny ty ženy chodily polonahé a vůbec si nevšímaly mužů kolem sebe. Juilin Sandar měl zřejmě stejné problémy jako ona. Chvíli na ženy zíral s rozevřenýma očima, chvíli upíral zrak na špičky svých bot, až nakonec téměř odběhl do podpalubí. Elain se nehodlala nechat tak vyvést z míry. Místo toho se rozhodla dívat na moře.
Jiné zvyky, připomněla si. Pokud nečekají, že udělám totéž. Už jen při tom pomyšlení se hystericky rozesmála. Nějak bylo snazší čelit černým adžah než tomuhle. Jiné zvyky. Světlo!
Obloha se zbarvila do nachova a matně zlaté slunce klesalo za obzor. Plavidlo provázaly desítky delfínů, převalovaly se ve vlnách a vyskakovaly z vody, a o něco dál se nad vodou objevovala celá hejna jiskřivých modrostříbrných rybek, klouzajících vzduchem na roztažených ploutvičkách i víc než dvacet sáhů, než se zase ponořila do vzdouvajících se šedozelených vod. Elain se užasle dívala, jak se takhle objevují aspoň tucetkrát, než se rybky ponořily docela a už se nevynořily více.
Ale delfíni, velcí a štíhlí, byli i tak dost nádherní, jako čestná stráž doprovázející Tanečníka na vlnách zpět tam, kam patřil. Delfíny Elain poznala z popisu v knihách. Stálo tam, že když vás najdou, jak se topíte, dostrkají vás na břeh. Elain si nebyla jistá, může-li tomu věřit, ale příběh to byl hezký. Sledovala je po celé délce lodi až na příď, kde dováděli ve zpěněných vlnách jdoucích od lodi, a občas se převalili na bok a podívali se na ni nahoru, aniž by v nejmenším zpomalili.
Už byla skoro na nejužším místě přídě, než si uvědomila, že tam je Tom Merrilin před ní. Trochu posmutněle se usmíval na delfíny a jeho plášť chytal vítr, jako shluk plachet nad nimi. Tom zatím někde odložil své věci. Opravdu jí připadal povědomý. „Ty nejsi šťastný, mistře Merriline?“
Úkosem na ni pohlédl. „Prosím, říkej mi Tome, má paní.“
„Tedy Tome. Ale ne má paní. Tady jsem jenom paní Elain.“
„Jak říkáš, paní Elain,“ řekl s náznakem úsměvu.
„Jak se můžeš dívat na ty delfíny a být přitom smutný, Tome?“
„Jsou volní,“ zamumlal takovým tónem, že si Elain nebyla jistá, zda odpovídá jí. „Nemusejí se rozhodovat, nemusejí za nic platit. Na světě nemají jedinou starost, snad jen jak najít ryby k večeři. A možná taky žraloky. A perutíny. A nejspíš stovku dalších věcí, který neznám. Možná to nakonec není tak záviděníhodný život.“
„Ty jim závidíš?“ Kejklíř neodpověděl, ale ta otázka stejně nebyla v pořádku. Elain potřebovala, aby se zase usmál. Ne, aby se smál. Z nějakého důvodu si byla jistá, že pokud ho dokáže rozesmát, vzpomene si, kde ho už viděla. Změnila tedy téma a vybrala takové, které by mělo být bližší jeho srdci. „Chceš složit epos o Randovi, Tome?“ Eposy byly pro bardy, ne pro kejklíře, ale trocha lichocení nemohla vůbec škodit. „Epos o Draku Znovuzrozeném. Loial o něm chce napsat knihu, víš.“
„Možná ho složím, paní Elain. Možná. Ale ani moje skladba, ani ogierova kniha nebudou z dlouhodobýho hlediska znamenat žádnej rozdíl. Naše příběhy dlouho nepřežijí. – A až přijde nový věk –“ Zlostně se zamračil a zatahal se za knír. „Když o tom tak přemýšlím, to možná nebude trvat ani rok nebo dva. Jak je označen konec věku? Nemůže to být pokaždé celosvětová katastrofa, jako bylo Rozbití. Ale jestli se dá věřit proroctvím, tak tenhle konec takový bude. To je ta potíž s proroctvími. Originál je vždycky ve starým jazyce a možná i ve vznešený řeči. A jestli nevíš dopředu, co ty věci znamenají, tak nemáš naději to rozlousknout. Znamená to, co tam stojí, nebo je to jen květnatý způsob, jak vyjádřit něco úplně jinýho?“
„Mluvil jsi o svém eposu,“ připomněla mu Elain snažíc se ho přivést nazpátek, ale kejklíř zavrtěl bílou hlavou.
„Mluvil jsem o změně. Můj epos, jestli ho složím – a Loialova kniha – nebudou víc než semínkem, pokud budeme mít oba štěstí. Ti, kdo znají pravdu, zemřou, a děti jejich dětí a jejich děti si budou pamatovat něco úplně opačnýho. A děti jejich dětí zas něco zhola jinýho. Za dvě desítky pokolení můžeš být hlavní hrdinkou třeba ty, a ne Rand.“
„Já?“ zasmála se Elain.
„Nebo možná Mat nebo Lan. Nebo dokonce já.“ Zazubil se na ni a úsměv mu rozjasnil obličej. „Tom Merrilin. Ne kejklíř – ale co? Kdo ví? Ne polykač ohně, ale ohňostrůjce. Budu vrhat oheň jako Aes Sedai.“ Půvabně mávl pláštěm. „Tom Merrilin, tajuplný hrdina, strhávající hory a nastolující krále.“ Úsměv se změnil ve zvučný smích od srdce. „Rand al’Thor možná bude mít štěstí, jestli si v příštím věku budou správně pamatovat aspoň jeho jméno.“
Elain měla pravdu. Nebyl to jen takový pocit. Ten obličej, ten veselý smích. Vzpomínala si na to. Ale odkud? Musela ho přimět mluvit dál. „Tak je tomu vždy? Já myslím, že nikdo nepochybuje řekněme o tom, že Artuš Jestřábí křídlo dobyl celou říši. Celý svět, nebo skoro.“
„Jestřábí křídlo, mladá dámo? On ji vytvořil, to je pravda, ale opravdu si myslíš, že udělal všechno to, co se píše v knihách a vypráví a zpívá? A tak, jak říkají, že to udělal? Zabil stovku nejlepších mužů z protivníkova vojska, jednoho po druhým? A ta dvě vojska tam jenom tak stála, zatímco jeden z generálů – král – bojoval ve stovce soubojů?“
„V knihách stojí, že to udělal.“
„Od východu do západu slunce není dost dlouhá doba, aby jeden muž vybojoval stovku soubojů, děvče.“ Málem ho přerušila – děvče? Je přece dědička Andoru, ne nějaké děvče – ale on chytil slinu. „A to je jenom tisíc let zpátky. Vrať se dál, k nejstarším příběhům, co znám, z věku před věkem pověstí. Opravdu bojovali Mosk a Merk ohnivými oštěpy a byli vůbec obři? Byla Elsbet skutečně královnou celého světa a byla Anla opravdu její sestrou? Byla Anla opravdu její první rádkyní, nebo to byl někdo jiný? To se stejně můžeš ptát, z kterýho zvířete pochází slonovina nebo na jaký rostlině roste hedvábí. Teda pokud taky nepochází z nějakýho zvířete.“