„Ty ostatní věci nevím,“ odtušila nasupeně Elain. To děvče ji pořád žralo, „ale na slonovinu a hedvábí se můžeš zeptat Mořského národa.“
Tom se znovu zasmál – v což doufala, i když to stále jenom posilovalo jistotu, že ho odněkud zná – ale místo toho, aby jí řekl, že je hloupá, jak čekala a na což byla připravená, praviclass="underline" „Praktický a k věci, přesně jako tvoje matka. Oběma nohama na zemi a daleko od marnivosti.“
Elain trochu zvedla bradu a zatvářila se chladněji. Možná se vydávala za obyčejnou paní Elain, ale tohle bylo něco jiného. Byl to milý stařík a ona chtěla rozluštit jeho tajemství, ale byl to koneckonců jenom obyčejný kejklíř a neměl by mluvit o královně tak důvěrně. Zvláštním způsobem, který Elain rozzuřil, se tvářil pobaveně. Pobaveně!
„Atha’an Miere to také nevědí,“ sdělil jí. „Za Aielskou pustinou nevidí ze země víc než pár mil kolem hrstky přístavů, kde smějí přistát. Ta místa jsou obehnána vysokými hradbami a ty hradby jsou navíc hlídané, takže se ani nemůžou vyšplhat nahoru a podívat se, co je na druhý straně. Když některá z jejich lodí přirazí jinde – nebo třebas i loď, která není jejich, protože tam smí jenom Mořský národ – tu loď a její posádku už nikdy nikdo neuvidí. A to je skoro všechno, co ti můžu říct, po pár letech vyptávání na věci, který mě zajímají. Atha’an Miere si tajemství drží, ale já myslím, že toho o moc víc nevědí. Z toho, co jsem zjistil, s Cairhieňany zacházeli stejně, když ještě měli právo putovat po Hedvábný stezce přes Pustinu. Cairhienští kupci nikdy nespatřili víc než jedno ohrazený město, a ti, kteří se zatoulali, prostě zmizeli.“
Elain si uvědomila, že si ho prohlíží stejně jako předtím delfíny. Co je to za muže? Už dvakrát se jí mohl vysmát – tuhle byl pobavený, i když to přiznávala se značnou nechutí – ale místo toho se s ní baví vážně jako... No, jako otec s dcerou. „Možná najdeš pár odpovědí na této lodí, Tome. Měli namířeno na východ, než jsme paní plavby přesvědčily, aby nás vzala do Tanchika. Pán nákladu říkal, že chtějí plout do Shary na východ od Mayene. To musí znamenat za Pustinu.“
Tom na ni chvíli hleděl. „Do Shary, říkáš? To jméno jsem ještě nikdy neslyšel. Je Shara město, stát, nebo obojí? Možná něco přece jen zjistím.“
Co jsem to jen řekla? přemítala Elain. Řekla jsem něco, co ho přimělo přemýšlet. Světlo! Řekla jsem mu, že jsme přesvědčily Coine, aby změnila plány. Nemohlo to sice znamenat žádný rozdíl, ale Elain si za to v duchu vážně vyhubovala. Neopatrné slůvko tomuto milému staříkovi nemohlo napáchat žádné škody, ale to stejné by ji i Nyneivu mohlo v Tanchiku zabít, nemluvě o chytači zlodějů a Tomovi samotném. Pokud to je jen takový milý stařík. „Tome, proč jedeš s námi? Jen proto, že tě Moirain požádala?“
Tom se otřásl. Elain si uvědomila, že se tiše směje sám sobě. „Vlastně, kdo ví? Aes Sedai žádající o laskavost se nedá jen tak lehce odmítnout. Nebo jsem možná usoudil, že Rand už je dost starej, aby se o sebe na chvíli postaral sám.“
Teď se rozesmál nahlas a ona se musela smát s ním. Ta představa, že tento bělovlasý stařec dává pozor na Randa. Když se na ni kejklíř podíval, pocit, že mu může důvěřovat, se vrátil, silnější než dřív. Ne proto, že se uměl smát i sobě, nebo nejen proto. Neuměla udat důvod kromě toho, že při pohledu do jeho modrých očí nedokázala uvěřit, že by tento muž kdy udělal něco, co by jí ublížilo.
Touha zatahat ho za kníry se vrátila a skoro se jí nedalo odolat, ale Elain se ovládla, byť s námahou. Už přece nebyla malé dítě. Dítě. Otevřela ústa – a náhle se jí všechno vykouřilo z hlavy.
„Prosím, omluv mne, Tome,“ vyhrkla. „Musím... Omluv mne.“ Nečekajíc na odpověď rychle vyrazila na záď. Tom si nejspíš bude myslet, že dostala mořskou nemoc. Tanečník na vlnách se teď více kymácel, a jak zesílil vítr, prodíral se velkými vlnami rychleji.
U kormidelního kola na zádi stáli dva muži a oba museli hodně napínat svaly, aby udrželi plavidlo v zamýšleném směru. Velitelka plavby na palubě nebyla, zato hledačka větru ano. Stála u zábradlí za kormidelníky, nahá do pasu jako muži, a sledovala oblohu, kdy se vzdouvající se bílá oblaka převalovala prudčeji než oceán. Na chvíli to nebyly Jorininy šaty – nebo spíš nedostatek šatů – co Elain překvapilo. Hledačku větru obklopovala záře ženy sahající po saidaru. I přes ostré světlo byla ta záře jasně viditelná. Tohle Elain ucítila, připoutalo to její pozornost. Ta žena usměrňovala jedinou sílu.
Elain se zastavila na palubě, aby si prohlédla, co ta žena dělá. Prameny vzduchu a vody, které hledačka větru splétala, byly silné jako lana, přesto však bylo její tkanivo složité, velmi umné, a dosahovalo přes vodu, kam až oko dohlédlo, jako síť natažená přes oblohu. Zvedal se stále silnější vítr. Kormidelníci se dřeli a Tanečník na vlnách letěl po hladině. Splétání ustalo, záře saidaru zmizela a Jorin se sesula na zábradlí a opřela se o ruce.
Elain tiše vylezla po žebříku, ale žena Mořského národa přesto promluvila, aniž otočila hlavu, jakmile byla Elain dost blízko, aby ji slyšela. „Uprostřed práce jsem měla pocit, že mě sleduješ. Nemohla jsem v té chvíli přestat, mohla by vzniknout bouře, kterou by ani Tanečník na vlnách nemusel přežít. Bouřlivé moře si své jméno plně zaslouží. Samo dokáže zvednout špatný vítr, i bez mé pomoci. Vůbec jsem to nechtěla udělat, ale Coine říkala, že musíme plout co nejrychleji. Pro vás a pro Coramoora.“ Zvedla oči a zadívala se na oblohu. „Tenhle vítr vydrží do rána, zlíbí-li se Světlu.“
„Tak proto Mořský národ nepřepravuje Aes Sedai?“ zeptala se Elain, přistoupila až těsně k hledačce větru a opřela se o zábradlí vedle ní. „Aby Věž nezjistila, že hledačky větru umějí usměrňovat. Proto jsi ty rozhodla, že nás vezmete na palubu, a ne tvoje sestra. Jorin, Věž se vás nepokusí zastavit. Ve Věži neexistuje zákon, který by zabraňoval nějaké ženě usměrňovat, i když to není Aes Sedai.“
„Ta tvoje Bílá věž se teď bude plést do našich věcí. Pokusí se dostat na naše lodě, kde jsme volné od země a pozemšťanů. Pokusí se nás k sobě připoutat, svázat nás daleko od moře.“ Těžce si povzdechla. „Vlnu, která přešla, nelze povolat zpět.“
Elain si přála, aby jí mohla říci, že tomu tak není, ale Věž opravdu vyhledávala ženy a dívky, které se mohly naučit usměrňovat, jak aby zvětšila počet Aes Sedai, nyní stále klesající, tak pro nebezpečí, které hrozilo těm, jež se učily bez pomoci. Vlastně každá žena, kterou bylo možné naučit dotýkat se pravého zdroje, se obvykle objevila ve Věži, ať chtěla či nechtěla, aspoň na tak dlouho, aby se naučila, jak sebe či jiné náhodou nezabít.
Jorin po chvíli pokračovala. „My to neumíme všechny. Jen některé z nás. Posíláme pár děvčat do Tar Valonu, aby Aes Sedai nepřicházely hledat mezi nás. Žádná loď, jejíž hledačka větru dokáže tkát větry, nevezme na palubu Aes Sedai. Když jste se poprvé prohlásily, myslela jsem, že o mně musíte vědět, ale vy jste nic neříkaly a žádaly jste o převoz. A já doufala, že třeba nejste Aes Sedai, i když máte ty prsteny. Hloupá naděje. Cítila jsem tu sílu z vás obou. A teď se to Bílá věž dozví.“