„Nemohu ti slíbit, že vaše tajemství zachovám, ale udělám, co půjde.“ Ta žena si zasloužila víc. „Jorin, přísahám na čest rodu Trakandů z Andoru, že udělám, co budu moci, abych vaše tajemství uchovala před každým, kdo by mohl ublížit tobě nebo tvým lidem, a že pokud to budu muset někomu sdělit, udělám, co bude v mých silách, abych tebe a tvůj lid ochránila před vměšováním. Rod Trakandů není bez vlivu, dokonce i ve Věži.“ A já donutím máti, aby ho využila. Nějak.
„Zlíbí-li se Světlu,“ odtušila Jorin odevzdaně, „vše bude v pořádku. Vše bude v pořádku a všichni budou v pořádku a všechny věci budou v pořádku, zlíbí-li se Světlu.“
„Na té seanchanské lodi byla damane, viď?“ Hledačka větru se na ni zmateně podívala. „Jedna ze zajatých žen, které mohou usměrňovat.“
„Na někoho tak mladého vidíš hluboko pod povrch. Proto jsem si zprvu myslela, že možná nejste Aes Sedai, protože jste tak mladé. Mám, myslím, dcery starší než vy. Nevěděla jsem, že je zajatkyně. Teď si přeju, abych ji byla mohla zachránit. Tanečník na vlnách zprvu to seanchanské plavidlo snadno předběhl – slyšeli jsme o Seanchanech a jejich plavidlech se žebrovanými plachtami, že vyžadují divné přísahy a trestají ty, kdo je nechtějí složit – ale ta – damane? – nám zlomila dva stěžně a oni se s meči dostali na palubu. Podařilo se mi na té seanchanské lodi zažehnout ohně – splétat oheň je pro mě těžké, umím tak zapálit lampu, ale Světlu se zlíbilo, že to stačilo – a Toram vedl posádku a Seanchany jsme zatlačili zpět na jejich vlastní palubu. Přeťali jsme hákovací kotvice a jejich loď to hořící odneslo pryč. Měli moc práce s vlastní záchranou, aby nás dál obtěžovali, když jsme se plížili pryč. Pak mi bylo líto, když shořel a potopil se. Byl dobrá loď, myslím, že byl stavěný pro hezky rozbouřené moře. Teď toho lituji, protože jsme mohli zachránit tu ženu, tu damane. I když nám poškodila loď, možná by to nebyla udělala, kdyby bývala byla volná. Světlo ozařuj její duši a vody kéž ji přijmou v míru.“
Vyprávění ji rozesmutnilo. Potřebovala rozptýlení. „Jorin, proč Atha’an Miere říkají lodím ‚on‘. Všichni, s nimiž jsem se setkala, jim říkají ‚ona‘. Asi v tom není žádný rozdíl, ale proč?“
„Muži by ti dali jinou odpověď,“ odtušila hledačka větru a poněkud se usmála, „mluvili by o síle a ušlechtilosti, jak už tak muži mluví, ale tohle je pravda. Loď je živá a je živá jako muž, má srdce jako opravdový muž.“ S láskou pohladila zábradlí, jako by laskala něco živého, něco, co mohlo její pohlazení cítit. „Zacházej s ním dobře a dobře se o něj starej a on za tebe bude bojovat i s tím nejhorším mořem. Bude bojovat, aby tě udržel naživu, i když mu moře dávno předtím zasadí smrtící úder. Nestarej se o něj, nevšímej si malých varování, jimiž tě upozorňuje na nebezpečí, a on tě utopí na klidném moři pod bezmračnou oblohou.“
Elain doufala, že Rand není tak vrtkavý. Tak proč tak vyskakuje, jednu chvíli je rád, že mě vidí jít, a hned zas posílá Juilina Sandara, aby na mě dával pozor? Řekla si, že na něj musí přestat myslet. Byl daleko. S ním teď nemohla nic dělat.
Ohlédla se přes rameno na příď. Tom byl pryč. Elain si byla jistá, že našla klíč k hádance těsně předtím, než ucítila hledačku větru usměrňovat. Mělo to něco společného s jeho úsměvem. Ať to však bylo cokoliv, teď to bylo pryč. No, ona to zjistí, než dorazí do Tanchika, i kdyby si na něj musela sednout. Ale on tu bude i ráno. „Jorin, jak dlouho nám to potrvá, než se dostaneme do Tanchika? Říkali mi, že fregaty jsou nejrychlejší lodi na světě, ale jak jsou vlastně rychlé?“
„Do Tanchika? Abychom posloužili Coramoorovi, nezastavíme v žádném přístavu. Možná deset dní, jestli dokážu splést větry dost dobře, zlíbí-li se Světlu, abych našla správné proudy. Možná jen sedm nebo osm, s milostí Světla.“
„Deset dní?“ vydechla Elain. „To ale není možné.“ Přece viděla mapy.
Úsměv druhé ženy byl zpola pyšný a zpola shovívavý. „Jak jsi říkala, jsou to nejrychlejší lodi na světě. Druhému nejrychlejšímu by to trvalo o polovinu déle na jakoukoliv vzdálenost, a většině nejméně dvakrát tak dlouho. Pobřežní plavidla, která se drží pobřeží a každou noc kotví na mělčinách...“ Opovržlivě si odfrkla, „...ta vyžadují desetkrát tolik.“
„Jorin, naučíš mě to, cos dělala?“
Hledačka větru na ni zírala, tmavé oči měla rozšířené a odráželo se v nich slábnoucí světlo. „Učit tě? Ale ty jsi Aes Sedai.“
„Jorin, já nikdy nespletla ani zpolovice tak silný pramen jako ty, cos zvládala ty. A v takovém měřítku! Jsem ohromena, Jorin.“
Hledačka větru ještě chvíli mlčela, již ne v úžase, ale jako by se snažila vtisknout si Elaininu tvář do paměti. Nakonec si políbila prsty pravé ruky a přitiskla je Elain na rty. „Zlíbí-li se Světlu, budeme se učit obě.“
21
Do Srdce
Ohromnou klenutou síň s mohutnými sloupy z leštěné krevele, pět loktů tlustými, zvedajícími se do šerých výšin nad světlo zlatých lustrů zavěšených na zlatých řetězech, naplnila tairenská šlechta. Vznešení páni a paní se seřadili v kruhu pod velkou kupolí v srdci komnaty a nižší šlechtici se stavěli za ně, řada za řadou až k lesu sloupů, všichni v nejlepším sametu, hedvábí a krajkách, širokých rukávcích, s okružím a špičatými klobouky, a všichni si znepokojeně špitali, takže klenutý strop odrážel zvuky jako od vyplašených husí. Jedině vznešení páni samotní směli vstoupit na toto místo zvané Srdce Kamene, a ti sem přicházívali jen čtyřikrát do roka podle požadavků zákona a zvyku. Teď přicházeli také, všichni, kteří nebyli někde na venkově, na pozvání nového pána, tvůrce zákonů a narušitele zvyků.
Natlačení lidé uhýbali Moirain hned, jak si všimli, kdo to je, takže se s Egwain pohybovaly jako v kapse volného prostoru. Lanova nepřítomnost Moirain zlobila. Strážci nebylo podobné, aby zmizel, když by ho mohla potřebovat. Obvykle na ni dohlížel, jako by se bez ochránce sama bránit neuměla. Kdyby nebyla schopná cítit pouto, jež je spájelo, a nevěděla, že nemůže být daleko od Kamene, byla by si dělala starosti.
Lan bojoval s provázky, které si na něj přivazovala Nyneiva, stejně tvrdě, jako bojovával s trolloky v Morně, ale ať se to snažil sebevíc popírat, ta mladá žena ho spoutala tak pevně, jako ona sama, i když jiným způsobem. To by se klidně mohl snažit přervat holýma rukama ocel, jako ta pouta. Moirain nebyla tak docela žárlivá, ale Lan byl její ozbrojenou paží, jejím štítem i společníkem tak dlouho, že se ho nedokázala tak lehce vzdát. Udělala jsem, co v tom bylo třeba udělat. Ona ho získá, jestli zemřu, a ne dříve. Kde je ten chlap? Co dělá?
Jakási žena v rudém hávu, paní země jménem Leitha, s krajkovým okružím a koňskou tváří, odtahovala suknice s poněkud přehnanou úslužností a Moirain se na ni podívala. Stačil pohled, ani nemusela zpomalit, ale žena se otřásla a sklopila zrak. Moirain si pro sebe kývla. Dokázala přijmout, že tito lidé Aes Sedai nenávidí, ale nehodlala kromě zastřeného pohrdání snášet otevřenou hrubost. Kromě toho ostatní ustoupili o další krok, když viděli, jak se Leitha nechala zastrašit.
„Jsi si jistá, že neříkal nic o tom, co hodlá ohlásit?“ zeptala se tiše. Při takovém štěbetání nemohl nikdo o tři kroky dál slyšet ani slovo. A Tairenové si teď od nich udržovali vzdálenost přibližně tři kroky. A Moirain neměla ráda, když ji slyšel někdo nezvaný.