„Nic,“ odpověděla Egwain stejně tiše. Mluvila stejně podrážděně, jako se Moirain cítila.
„Něco se povídalo.“
„Povídalo? A co?“
Ta dívka se nedokázala příliš ovládat, ani hlas, ani výraz tváře. Ona zřejmě nezaslechla nic o tom, co se děje ve Dvouříčí. Sázet ale na to, že se to nedoslechl ani Rand, by mohlo znamenat, že svého koně dostane za tři sáhy vysokou ohradu. „Měla bys ho přimět, aby se ti svěřoval. Potřebuje, aby ho někdo vyslechl. Pomůže mu to popovídat si o svých potížích s někým, komu může věřit.“ Egwain se na ni podívala koutkem oka. Na tak prosté metody začínala být příliš zkušená. Přesto Moirain vyslovila nepřizdobenou pravdu – ten chlapec si potřeboval s někým popovídat a ulevit si tak – a navíc by to mohlo fungovat.
„On se nesvěří nikomu, Moirain. Co ho bolí, skrývá, a doufá, že se s tím dokáže vyrovnat dřív, než si toho někdo všimne.“ Egwain se po tváři mihl hněv. „Ten vrtohlavý mezek!“
Moirain pocítila na okamžik soucit. Nedalo se čekat, že jen tak přijme, že se tu Rand prochází zavěšený do Elain a líbající se s ní v koutku, když si myslí, že je nikdo nevidí. A Egwain toho nevěděla ani polovinu. Soucit však Moirain dlouho nevydržel. Bylo třeba vyřídit ještě tolik důležitých věcí, aby se ta dívka rozčilovala kvůli něčemu, co stejně nemohla mít.
Elain a Nyneiva už by měly být na palubě fregaty a z cesty. Jejich plavba by nakonec mohla potvrdit, že její podezření ohledně hledaček větru bylo správné. To však byla maličkost. Přinejhorším mají obě dost zlata, aby koupily loď a najaly si posádku – což by mohlo být nutné vzhledem k tomu, co se o Tanchiku povídalo – a ještě by jim mělo zbýt tolik, aby mohly podplatit tarabonské úředníky. Pokoj Toma Merrilina byl prázdný a její zvědové jí ohlásili, že si cestou z Kamene mumlal cosi o Tanchiku. Dohlédne na to, aby dostaly dobrou posádku, a najde ty správné úředníky. Údajný plán s Mazrimem Taimem byl z těch dvou možností ten pravděpodobnější, ale její zprávy amyrlin by se o to měly postarat. Obě mladé ženy dokážou zvládnout mnohem méně pravděpodobný případ, že v Tanchiku opravdu nějaké tajuplné nebezpečí existuje, a hlavně se jí přestaly plést pod nohy a jsou daleko od Randa. Jen litovala, že Egwain odmítla jít s nimi. Tar Valon by byl pro všechny tři tím nejlepším místem, ale Tanchiko bude stačit.
„Když už mluvíme o tvrdohlavcích, hodláš pokračovat v tom svém plánu a jít do Pustiny?“
„Ano,“ odvětila dívka pevně. Potřebovala se vrátit do Věže, cvičit svou sílu. Nač ta Siuan vlastně myslí? Nejspíš by skončila u jednoho z těch svých pořekadel ohledně člunů a ryb, kdybych se jí zeptala.
Nakonec Egwain bude brzy také z cesty a ta aielská dívka na ni dá pozor. Možná ji moudré opravdu dokážou naučit něco o snění. Ten dopis od nich byl naprosto ohromující, tedy ne že by si mohla dovolit mu věnovat větší pozornost. Egwainina cesta do Pustiny by však mohla být z dlouhodobého hlediska užitečná.
Poslední řada Tairenů ustoupila, takže s Egwain stály na otevřeném prostranství pod rozlehlou kupolí. Tady bylo ještě zřetelnější, jak se šlechtici cítí nepohodlně. Mnozí si pozorně prohlíželi špičky svých bot, jako mrzuté děti, a další hleděli do prázdna, prostě na cokoliv, jen ne na obě ženy. Tady býval uložen Callandor, než si ho Rand vzal. Tady, pod touto kopulí, nedotčen rukou přes tři tisíce let, nedotknutelný pro každou ruku kromě ruky Draka Znovuzrozeného. Tairenové jen neradi přiznávali, že Srdce Kamene vůbec existuje.
„Ubohá žena,“ podotkla tiše Egwain.
Moirain sledovala směr jejího pohledu. Vznešená paní Alteima, již v rouše s okružím a s čepcem z neposkvrněné běli, jakou nosily tairenské vdovy, přestože její manžel ještě žil, byla nejspíš nejklidnější ze všech přítomných urozenců. Byla to štíhlá, milá žena, ještě milejší než obvykle díky smutnému úsměvu, s velkýma hnědýma očima a dlouhými černými vlasy do půli zad. Byla vysoká, i když si Moirain přiznávala, že pro ni je vysoká každá, která je vyšší než ona sama, a s poněkud příliš plným poprsím. Cairhieňané nebyli vysocí, a Moirain byla malá dokonce i podle jejich měřítek.
„Ano, ubohá žena,“ řekla, ale nemyslela to soucitně. Bylo dobré vidět, že Egwain ještě není natolik bystrá, aby pokaždé viděla pod povrch věcí. Ta dívka byla už teď mnohem méně učenlivá, než by měla být po mnoho dalších let. Potřebovala vytvarovat dřív, než ztvrdne úplně.
S Alteimou se Tom spletl. Nebo to možná nechtěl vidět. Z nějakého důvodu velice váhal zaútočit proti ženě. Vznešená paní Alteima byla mnohem nebezpečnější než její manžel či milenec, jež oba dokonale ovládala, aniž oni o sobě věděli. Možná byla nebezpečnější než kdokoliv jiný v Tearu, ženy i muže nevyjímaje. Brzy si najde jiné, které využije. Alteima vždy zůstávala v pozadí a tahala za provázky. Něco se s ní bude muset podniknout.
Moirain přenesla pohled podél řady vznešených pánů a paní, až našla Estandu ve žlutém hedvábném brokátu s velkým okružím ze slonovinové krajky a ladícím maličkým čepečkem. Krásu její tváře poněkud kazila jistá tvrdost, a občasné pohledy, které vrhala na Alteimu, byly tvrdé jako železo. Jejich vzájemné pocity šly mnohem dál než k pouhému soupeření. Kdyby byly muži, už dávno by jedna prolila krev té druhé v souboji. Kdyby bylo možné jejich nepřátelství vyostřit, Alteima by měla mít na nějakou dobu příliš velké starosti, než aby mohla dělat potíže Randovi.
Na chvíli zalitovala, že poslala Toma pryč. Nerada marnila čas těmito malichernými šarvátkami. Ale Tom měl příliš velký vliv na Randa, a ten chlapec musel být závislý jen na její radě. Jen a jenom její. Světlo vědělo, že je s ním těžké pořízení i bez vměšování ostatních. Tom chlapci stále radil, aby vládl Tearu, když by se měl dát na cestu za většími věcmi. Ale to teď bylo vyřešeno. Potíž, jak přivést Toma Merrilina k noze, může zvládnout později. Teď byl na pořadu Rand. Co tu chce oznámit?
„Kde je? Zřejmě se naučil první umění králů. Nechat lidi čekat.“
Neuvědomila si, že promluvila nahlas, dokud se na ni Egwain překvapeně nepodívala. Moirain okamžitě zahnala z výrazu podráždění. Rand se nakonec objeví a ona zjistí, co má v plánu. Zjistí to zároveň s ostatními. Málem zaskřípala zuby. Ten zaslepený hlupák, řítící se střemhlav nocí, aniž by myslel na útesy, aniž by myslel na to, že společně s sebou může strhnout i celý svět. Jen kdyby mu dokázala zabránit, aby se nehnal zachránit svou vesnici. Bude to chtít udělat, ale teď si to nemůže dovolit. Možná to nevěděl. Byla to jistá naděje.
Proti nim stál Mat, neučesaný, hrbící se, s rukama v kapsách zeleného kabátce s vysokým límcem. Kabátec měl jako obvykle nedopnutý a boty měl ošoupané, což bylo v ostrém protikladu k dokonalé eleganci okolo. Když si všiml, že se na něj Moirain dívá, neklidně přešlápl a potom předvedl jeden z těch svých přidrzlých vzdorovitých úsměvů. Aspoň že byl tady, pod dohledem. Dohlížet na Mata Cauthona byla naprosto vyčerpávající práce, protože se jejím špehům snadno vyhýbal. Nikdy nedal ani v nejmenším najevo, že o jejich přítomnosti ví, ale její zvědové hlásili, že jim nějak vždycky uklouzne z dohledu, kdykoliv se dostanou příliš blízko.
„Myslím, že v tom svým kabátci i spí,“ podotkla s nesouhlasem Egwain. „A schválně. Ráda bych věděla, kde je Perrin.“ Postavila se na špičky a snažila se dohlédnout nad hlavami shromážděných. „Nikde ho nevidím.“