Moirain se zamračila a také pátrala v davu. Ne že by viděla dál než na první řadu. Lan mohl být až vzadu mezi sloupy. Moirain však rozhodně nehodlala natahovat krk nebo dokonce vyskakovat na špičkách jako neklidné dítě. S Lanem si hodlala promluvit tak, aby na to dlouho nezapomněl, až ho najde. Moirain často přemítala, že když ho Nyneiva táhne na jednu stranu a ta’veren – přinejmenším Rand – na druhou, jak dlouho asi jejich pouto vydrží. Aspoň čas, který strážce trávil s Randem, byl k užitku. Dávalo jí to další polínko, které mohla přiložit na Randův oheň.
„Možná je s Faile,“ řekla Egwain. „Určitě by neutekl, Moirain. Perrin má silný smysl pro povinnost.“
Skoro tak silný jako strážce, to Moirain věděla, což byl důvod, proč na něj neposílala tolik špehů, jako se snažila mít u Mata. „Faile se ho snaží přemluvit k odchodu, děvče.“ Bylo docela dobře možné, že je s ní. Obvykle s ní býval. „Netvař se tak překvapeně. Často o tom mluví – a hádají se – tak, že jsou jasně slyšet.“
„Mě nepřekvapuje, že to víš,“ prohodila Egwain suše, „jen že by se mu Faile snažila vymluvit něco, o čem ví, že udělat musí.“
„Ona možná nevěří, že to musí udělat.“ Moirain tomu nejdřív sama nevěřila, neviděla to. Tři ta’veren, všichni tři stejného stáří, pocházející ze stejné vesnice. Musela být slepá, když si hned neuvědomila, že musejí být spojení. Všechno se díky tomu jen ještě víc zkomplikovalo. Bylo to jako snažit se žonglovat třemi Tomovými barevnými míčky jednou rukou a se zavázanýma očima. Viděla Toma, jak to dělá, ale ona by to zkoušet nechtěla. A nedalo se ani poznat, jak jsou spojeni, nebo co by měli udělat. Proroctví se o společnících nikdy nezmiňovala.
„Mám ji ráda,“ řekla Egwain. „Hodí se k němu, je přesně to, co potřebuje. A hodně jí na něm záleží.“
„Asi ano.“ Jestli začnou být s Faile příliš velké potíže, Moirain si s ní bude muset promluvit o tajemstvích, která Faile před Perrinem má. Nebo řekne jednomu ze svých špehů, aby to udělal. To by mělo celou záležitost vyřídit.
„Říkáš to, jako bys tomu nevěřila. Oni se milují, Moirain. Copak to nevidíš? Copak ty nepoznáš lidský cit, ani když ho uvidíš?“
Moirain jí věnovala dost přísný pohled, který by ji měl okamžitě vhodným způsobem uzemnit. To děvče vědělo tak málo, a myslelo si, že ví tolik. Moirain už jí to chtěla říci a řádně ji zpražit, když začali Tairenové překvapeně, někdy dokonce poděšeně, lapat po dechu.
Dav rychle ustupoval, velice ochotně, ti vepředu nemilosrdně nutili ty vzadu ustoupit, takže se pod kupolí otevřel široký průchod. Tím průchodem prošel Rand s pohledem upřeným přímo před sebe, majestátní v rudém kabátci vyšívaném na rukávcích zlatými spirálami, s Callandorem položeným v ohbí lokte pravé ruky jako žezlo. Ale Tairenové neuhýbali jen díky tomu. Za ním přicházela dobře stovka Aielů s oštěpy a luky s nasazenými šípy v rukou, se šufami omotanými kolem hlav. Černé závoje jim halily tváře, až byly vidět jenom oči. Moirain měla dojem, že v čele zástupu, těsně za Randem, poznává Rhuarka, ale to jen díky jeho pohybům. Ostatní byli zcela anonymní. Připravení k zabíjení. Očividně, ať už jim chtěl Rand sdělit cokoliv, hodlal udusit každý odpor dřív, než budou mít zúčastnění čas se sjednotit.
Aielové se zastavili, ale Rand šel dál až doprostřed místnosti. Pak přelétl shromážděné očima. Při spatření Egwain vypadal překvapeně a snad i nešťastně, ale Moirain věnoval úsměv, který ji doháněl k zuřivosti, a Matovi zas takový, že když ho Mat opětoval, vypadali oba jako malí kluci. Tairenové všichni zbledli jako plátno, nevědíce, mají-li se dívat na Randa a Callandor nebo na zahalené Aiely. Obojí mohlo být smrtící.
„Vznešený pán Sunamon,“ prohlásil Rand náhle a hlasitě, až onen bachratý chlapík nadskočil, „se mi zaručil za smlouvu s Mayene, že přesně dodrží smysl, jaký jsem chtěl. Zaručil se mi za to svým životem.“ Zasmál se, jako by právě řekl dobrý vtip, a většina urozenců se zasmála s ním. Ne tak Sunamon, jenž vypadal, že se mu udělalo vážně nevolno. – „Nedodrží-li to,“ oznámil Rand, „souhlasil, že bude pověšen a že se tímto slibem cítí vázán.“ Smích ustal. Sunamonův obličej dostal odporný nazelenalý odstín. Egwain se ustaraně podívala na Moirain. Oběma rukama si mačkala sukni. Moirain jen čekala. Nesvedl sem každého šlechtice ze vzdálenosti deseti mil, jen aby jim dal vědět o smlouvě nebo aby vyhrožoval tomu tlustému hlupákovi. Přiměla se pustit vlastní sukni.
Rand se obrátil kolem dokola a zvažoval obličeje, které viděl. „Díky této smlouvě bude brzy možné přepravovat na lodích tairenské zrní na západ a hledat nové trhy.“ Ozvalo se několik tichých oceňujících poznámek, ale byly rychle umlčeny. „Je toho však víc. Vojska Tearu vyrazí na pochod.“
Ozval se neslýchaný jásot, bouřlivý pokřik se odrážel od vysokého stropu. Muži poskakovali a máchali pěstmi nad hlavou, dokonce i vznešení páni, a vyhazovali do vzduchu špičaté klobouky. Ženy se usmívaly stejně nadšeně jako muži, líbaly na tváře ty, kteří měli odejít do války, a jemně čichaly k maličkým porcelánovým fiólám s vonnými solemi – bez takové fióly by žádná tairenská šlechtična nevyšla na veřejnost – a předstíraly, že na ně z té zprávy jdou mrákoty. „Illian padne!“ vykřikl kdosi a stovky hlasů to opakovaly jako dunění hromu. „Illian padne! Illian padne! Illian padne!“
Moirain viděla, že Egwain hýbe pusou, ale její slova pohltil všeobecný jásot. Nicméně dokázala si ze rtů přečíst: „Ne, Rande. Prosím, to ne. Prosím, ne!“ Na druhé straně proti Randovi se nesouhlasně mračil Mat. Ti dva a ona byli jediní, kteří neoslavovali, tedy až na vždy pozorné Aiely a Randa samotného. Rand zkřivil rty v opovržlivém úsměvu, jenž mu ani na okamžik nedostoupil až k očím. Na obličeji se mu zaleskl pot. Moirain se setkala s jeho zatrpklým pohledem a vyčkávala. Bude toho víc, a jak tušila, ani to se jí nebude líbit.
Rand zvedl levici. Pomalu se rozhostilo ticho, ti vepředu spěšně utišovali ty za sebou. Rand počkal, až bylo ticho úplné. „Vojska vyrazí na sever do Cairhienu. Povede je vznešený pán Meilan a pod ním vznešení páni Gueyam, Aracome, Hearne, Maraconn a Simaan. Vojska bude štědře platit vznešený pán Torean, z vás ten nejbohatší, jenž také vojska doprovodí, aby dohlédl na to, že jeho peníze budou utraceny moudře.“
Toto prohlášení přivítalo mrtvolné ticho. Nikdo se ani nepohnul, i když nehezky vypadající Torean měl zřejmě problémy udržet se na nohou.
Moirain se musela Randovi v duchu poklonit za jeho výběr. Poslat těch sedm z Tearu hladce vykuchalo sedm nejnebezpečnějších úkladů proti němu a žádný z těch mužů nedůvěřoval ostatním natolik, aby mohli nějaké pikle kout mezi sebou. Tom Merrilin mu poradil dobře. Jejím špehům očividně unikly některé poznámky, které podstrčil Randovi do kapes. Ale co to ostatní? Bylo to šílenství. Tohle přece nemohla být odpověď, jíž se mu dostalo na druhé straně onoho ter’angrialu. Určitě to nebylo možné.
Meilan s ní zřejmě souhlasil, byť ne ze stejných důvodů. Váhavě vystoupil dopředu, hubený, tvrdý muž, ale tak vyděšený, že mu bylo vidět bělmo. „Můj pane Draku...“ Zarazil se, polkl a začal znovu maličko silnějším hlasem. „Můj pane Draku, zaplést se do občanské války je jako vstoupit do močálu. O Sluneční trůn usiluje tucet frakcí se stejně tolika proměnlivými spojeneckými smlouvami, a každý den se všichni zrazují navzájem. – Kromě toho zaplavili Cairhien lupiči jako blechy divokého kance. Hladovějící sedláci obrali zemi dohola. Mám zaručené zprávy, že jedí kůru a listí. Můj pane Draku, ‚brynda‘ je slovo, které ani zdaleka nevystihuje –“