Rand ho uťal. „Ty snad nechceš rozšířit hranice Tearu až k Rodovrahově Dýce, Meilane? To je v pořádku. Vím, koho chci posadit na Sluneční trůn. Nejdeš tam dobývat, Meilane, ale znovu nastolit pořádek a mír. A nakrmit hladové. V tairenských sýpkách je teď více zrní, než dokáže Tear prodat, a sedláci letos sklidí nejméně stejně tolik, leda bys mne neuposlechl. Povozy zrní dopraví za vojsky, a ti sedláci... Ti sedláci už nebudou muset jíst kůru, můj pane Meilane.“ Vysoký vznešený pán otevřel znovu ústa a Rand švihl Callandorem dolů a opřel jeho křišťálový hrot před sebe o zem. „Máš otázky, Meilane?“ Meilan zavrtěl hlavou a zacouval do davu, jako by se chtěl schovat.
„Já věděla, že nezačne válku,“ prohlásila důrazně Egwain. „Věděla jsem to.“
„Myslíš, že tady se bude méně zabíjet?“ zareptala Moirain. Co má ten kluk za lubem? Aspoň nechce utéci zachránit tu svou vesnici, když si Zaprodanci se zbytkem světa dělají, co se jim zamane. „Hromady mrtvol budou přinejmenším stejně vysoké, děvče. Rozdíl mezi tímhle a válkou ani nepoznáš.“
Útokem na Illian a Sammaela by získal trochu času, i kdyby to nakonec dopadlo nerozhodně. Získal by čas učit se, jak nakládat se svou mocí, a možná by dokázal strhnout jednoho ze svých nejsilnějších nepřátel, což by zastrašilo ostatní. Co ale získá tímhle? Mír pro její rodnou zemi, nakrmení hladovějících Cairhieňanů. Jindy by mu byla tleskala. Bylo to chvályhodně lidské – a nyní naprosto nesmyslné. Neužitečné krveprolití spíš než by se postavil nepříteli, který ho zničí, dostane-li tu nejmenší možnost. Proč? Lanfear. Co mu řekla Lanfear? Co udělala? Možnosti Moirain zamrazily až u srdce. Rand bude potřebovat bližší dohled víc než kdy dřív. Nedopustí, aby byl obrácen ke Stínu.
„Aha, ano,“ řekl Rand, jako by si právě na cosi vzpomněl. „Vojáci toho moc nevědí o krmení hladových lidí, že ne? K tomu je třeba laskavého, ženského srdce. Má paní Alteimo, lituji, že musím narušit tvůj žal, ale ujala by ses dohledu nad rozdělováním jídla? Budete muset nakrmit celý stát.“
A získat moc, pomyslela si Moirain. Tohle byla jeho první chyba. Ovšem až na to, že si vybral Cairhien místo Illianu. Alteima se do Tearu určitě vrátí jako spojenec Meilana nebo Gueyama, připravená k dalším intrikám. A jestli si Rand nebude dávat pozor, nechá ho zavraždit. Možná by se dala v Cairhienu zinscenovat nějaká nehoda.
Alteima udělala půvabné pukrle a roztáhla dlouhé bílé suknice. Tvářila se jen trošku překvapeně. „Jak můj pán Drak velí, já uposlechnu. Velice mě těší, že mohu posloužit pánu Drakovi.“
„Byl jsem si tím jistý,“ podotkl Rand suše. „A i když zajisté velice miluješ svého manžela, nebude tě asi moct provázet do Cairhienu. Podmínky tam budou pro nemocného velice tvrdé. Dovolím si ho dopravit do komnat vznešené paní Estandy. Ona se o něj postará, zatímco budeš pryč, a pošle ho za tebou do Cairhienu, až mu bude lépe.“ Estanda se vítězoslavně usmála. Alteima vyvrátila oči a zhroutila se na pomačkanou hromádku.
Moirain lehce zavrtěla hlavou. Byl opravdu tvrdší než dřív. Nebezpečnější. Egwain vykročila k zhroucené ženě, ale Moirain jí položila ruku na loket. „Myslím, že ji jen přemohly city. Já to poznám, víš. Dámy se o ni postarají.“ Několik se již k Alteimě sklonilo, poplácávaly ji po rukou a přikládaly jí pod nos vonnou sůl. Alteima zakašlala a otevřela oči. Když ale viděla, že nad ní stojí Estanda, vypadalo to, že omdlí znovu.
„Rand myslím právě udělal něco velmi chytrého,“ řekla Egwain chabě. „A velice krutého. Měl by se stydět.“
Rand se tak opravdu tvářil. Mračil se do dlaždic pod svýma nohama. Možná nebyl tak tvrdý, jak se snažil předstírat.
„A ne nezaslouženě,“ poznamenala Moirain. To děvče vypadalo slibně, všímalo si věcí, kterým nerozumělo. Ale stále se potřebovalo naučit ovládat své pocity, všimnout si, co je potřeba udělat, stejně jako vědělo, co si přeje udělat. „Doufejme, že pro dnešek s tou chytrostí už skončil.“
Jen málokdo ve velké komnatě opravdu pochopil, co se stalo, kromě toho, že Alteiminy mdloby znepokojily pána Draka. Zezadu se ozvalo pár výkřiků: „Cairhien padne!", ale dlouho to nevydrželo.
„Když nás povedeš ty, můj pane Draku, dobydeme svět!“ křikl jakýsi muž s tváří plnou vřídků, který napůl podpíral Toreana. Byl to Estean, Toreanův nejstarší syn, ta vředovitá tvář jako podobnost stačila, i když otec si stále cosi mumlal.
Rand zvedl s trhnutím hlavu a vypadal překvapeně. Nebo možná rozzlobeně. „Nebudu s vámi. Jdu... na chvíli pryč.“ To rozhodně vyvolalo mlčení. Upíraly se na něj oči všech přítomných, ale on věnoval pozornost cele jen Callandoru. Dav sebou trhl, když Rand zvedl křišťálový meč před sebe. Po tvářích se mu řinul pot mnohem silněji než dříve. „Kámen držel Callandor předtím, než jsem přišel. A Kámen ho podrží opět, než se vrátím.“
Náhle mu průsvitný meč v rukou vzplál. Rand ho obrátil jílcem nahoru a zarazil ho do země. Do kamene podlahy. Ke kupoli nahoře vzlétly obloukem namodralé blesky. Kameny hlasitě zaduněly a Kámen se otřásl, zatančil a srazil ječící lidi na zem.
Moirain odstrčila Egwain, ještě než chvění zcela ustalo, a narovnala se. Co to udělal! A proč? Odejít? To byla nejhorší z jejích nočních můr.
Aielové už také stáli. Všichni ostatní leželi omráčeni či se krčili na kolenou. Až na Randa. Ten klečel na jednom koleni a oběma rukama svíral jílec Callandoru. Čepel meče byla z poloviny zaražena do podlahy. Meč byl opět jen průhledným křišťálem. Obličej se mládenci leskl potem. Přinutil se otevřít zaťaté ruce jeden prst po druhém a pak je držel kolem jílce, aniž se ho přímo dotýkal. Moirain měla na chvíli dojem, že ho chce znovu uchopit, ale on se místo toho přinutil vstát. Musel se k tomu přinutit, tím si byla Moirain jistá.
„Dohlídněte mi na to, co budu pryč.“ Hlas měl lehčí, víc jako když ho poprvé spatřila v jeho vesnici, ale o nic méně jistý a pevný než před chvílí. „Dohlídněte na to a vzpomínejte na mě. Pamatujte, že si pro něj přijdu. Jestli chce moje místo zaujmout někdo jiný, musí ho jenom vytáhnout.“ Zahrozil jim prstem a téměř poťouchle se zazubil. „Ale nezapomeňte na cenu za neúspěch.“
Otočil se na patě a vyšel z komnaty. Aielové se zařadili za něj. Tairenové zírali na meč trčící z podlahy Srdce Kamene a pomalu se zvedali. Většina se tvářila, že by nejraději utekla, ale příliš se báli.
„Ten chlap!“ zavrčela Egwain oprašujíc si zelené lněné šaty. „Copak se zbláznil?“ Připlácla si ruku na ústa. „Ó, Moirain, nezbláznil se, že ne? Nebo ano? Ještě ne.“
„Světlo dej, aby ne,“ zamumlala Moirain. Nedokázala odtrhnout zrak od meče, stejně jako Tairenové. Světlo toho kluka vem. Proč nemohl zůstat tím poddajným mládenečkem, jehož našla v Emondově Roli? Přiměla se vykročit za Randem. „Ale zjistím to.“
Téměř běžíce dohnaly zástup Aielů v široké, goblény ověšené chodbě. Aielové teď měli závoje odhrnuté, ale snadno je mohli zvednout a přetáhnout přes obličej, aniž by zpomalili krok. Ohlédli se po ní a po Egwain a jejich tvrdé výrazy se nezměnily, ale v očích se jim objevila ostražitost, kterou tam v blízkosti Aes Sedai Aielové vždycky měli.