Jak je mohla vyvést z míry ona, když tak klidně následovali Randa, to Moirain nechápala. Zjistit o nich víc než pár zlomků bylo obtížné. Na otázky odpovídali vcelku ochotně – na otázky týkající se čehokoliv, co ji vůbec nezajímalo. Co zjistili její zvědové, i to, co sama odposlechla, nebylo nikdy důležité, a síť jejích špehů už to nezkoušela. Ne od chvíle, kdy jednu ženu nechali svázanou a s roubíkem viset za kotníky z hradeb, kdy mohla jen s vytřeštěnýma očima zírat na sto sáhů hluboký sráz, a kdy jeden muž jednoduše zmizel. Prostě byl pryč. A ta žena, odmítající vstoupit kamkoliv výš než do přízemí, byla živou připomínkou, dokud ji Moirain neposlala na venkov.
Když k němu s Egwain z obou stran došly, Rand ani nezpomalil, stejně jako Aielové. Také se tvářil ostražitě, ale jinak, a také byl popuzený a rozzlobený. „Myslel jsem, že už jsi pryč,“ řekl Egwain. „Myslel jsem, žes šla s Elain a Nyneivou. Mělas to udělat. Dokonce i Tanchiko je... Cos říkala?“
„Už moc dlouho nezůstanu,“ pravila Egwain. „Odcházím s Aviendhou do Pustiny, do Rhuideanu, abych studovala u moudrých.“
Když se dívka zmínila o Pustině, Rand škobrtl a nejistě se na ni podíval, ale hned šel dál. Zdál se teď vyrovnaný, až příliš, jako vroucí konvice, která má přivázané víčko a zaražený špunt. „Pamatuješ, jak jsme se koupávali v Luhu?“ zeptal se tiše. „Já plaval v tůni na zádech a myslel jsem, že nejtěžší věc, co budu kdy muset dělat, bude orat pole, možná až na stříhání ovcí. Stříhání od slunce východu do západu, kdy se skoro nezastavíš ani kvůli jídlu, dokud není hotovo.“
„Předení,“ řekla Egwain. „Nenáviděla jsem to víc než drhnutí podlah. Z předení mě hrozně bolely prsty.“
„Proč jsi to udělal?“ zeptala se Moirain, než mohli pokračovat v tom dětinském žvatlání a vzpomínání na mládí.
Rand se na ni úkosem podíval a usmál se dost poťouchle, aby to slušelo i Matovi. „Copak jsem ji mohl nechat pověsit za to, že se snažila zabít chlapa, co mě chtěl zabít? Bylo by to snad spravedlivější než to, co jsem udělal?“ Úsměv mu z tváře zmizel. „Je spravedlivé vůbec něco, co udělám? Když Sunamon neuspěje, bude viset. Protože jsem to řekl. Zaslouží si to po tom, jak se snažil získat výhody a nestaral se, jestli třeba jeho vlastní lidi umřou hlady, ale za to nepůjde na šibenici. Bude viset, protože jsem já řekl, že bude. Protože jsem to řekl.“
Egwain mu položila ruku na loket, ale Moirain ho nehodlala nechat vyklouznout jenom tak hladce. „Víš dobře, že to jsem vůbec nemyslela.“
Rand kývl. Tentokrát bylo v jeho úsměvu cosi děsivého, jako úsměv mrtvoly. „Callandor. S ním v rukou dokážu cokoliv. Cokoliv. Vím, že dokážu cokoliv. Ale teď jako by mi spadl kámen ze srdce. Ty to nechápeš, co?“ Moirain to nechápala, i když ji popíchlo, že to poznal. Mlčela a on pokračoval. „Možná ti pomůže, když budeš vědět, že to pochází z Proroctví.
Vidíš? Přímo z Proroctví.“
„Zapomínáš ale na jednu velmi důležitou věc,“ sdělila mu Moirain upjatě. „Tys tasil Callandor, abys naplnil proroctví. Ochrany, které ho držely a na tebe čekaly tři tisíce let, jsou pryč. Už to není Meč, jehož se nelze dotknout. I já bych ho dokázala skrze usměrňování uvolnit. Hůř, kterýkoliv ze Zaprodanců může. Co když se vrátí Lanfear? Nemohla by sice Callandor použít o nic víc než já, ale mohla by ho sebrat.“ Rand na to jméno nijak nezareagoval. Protože se jí nebál – v kterémžto případě byl hlupák – nebo z nějakého jiného důvodu? „Jestli Sammael nebo Rahvin nebo kterýkoliv jiný z mužů Zaprodanců dostane Callandor do rukou, může jím vládnout jako ty. Pomysli na to, že budeš muset čelit síle, kterou jsi tak lhostejně odložil. Pomysli na to, co ta síla spáchá v rukou Stínu.“
„Skoro doufám, že to zkusí.“ V očích mu zaplálo hrozivé světlo a na chvíli jeho oči vypadaly jako šedé bouřkové mraky. „Na každého, kdo se pokusí usměrnit Callandor z Kamene, čeká překvapení, Moirain. Ať tě ani nenapadne odnést ho do Věže do úschovy. Nedokázal jsem tu past nařídit tak, aby sklapla jen někdy. Stačí jen síla, aby sklapla a zase se nastavila, připravená znovu sklapnout. Já se Callandoru nevzdávám navždy. Jen dokud...“ Zhluboka se nadechl. „Callandor zůstane, kde je, dokud se pro něj nevrátím. A tím, že tu bude, jim zároveň bude připomínat, kdo jsem a co jsem, zajistí, že se budu moct vrátit bez vojska. Bude to jakýsi přístav, a takoví jako Alteima a Sunamon mě přivítají doma. Jestli Alteima přežije spravedlnost svého manžela a trest, který jí vyměří Estanda, a Sunamon ten můj. Světlo, jaký je to mizerný propletenec.“
Nemohl tu past udělat tak, aby si vybírala, nebo nechtěl? Moirain se rozhodla, že nebude podceňovat to, čeho je možná schopen. Callandor patřil do Věže, když ho nechce nosit tak, jak by měl, patřil do Věže, dokud ho nebude nosit. „Dokud“ co? Chtěl říci něco jiného, než „se nevrátím", ale co?
„A kam jdeš? Nebo to chceš taky držet v tajnosti?“ V duchu si přísahala, že ho nenechá znovu uniknout, že ho nějak přiměje změnit rozhodnutí, pokud se chtěl rozběhnout do Dvouříčí, když ji překvapil.
„Ne v tajnosti, Moirain. Aspoň ne před tebou a Egwain. Jdu do Rhuideanu.“
Dívka vytřeštila oči a vypadala stejně ohromeně, jako by to jméno ještě nikdy neslyšela. Co se toho týkalo, Moirain nebyla překvapená o nic méně. Aielové začali cosi mumlat, ale když se Moirain ohlédla, šli dál s naprosto bezvýraznými obličeji. Moirain si přála, aby je dokázala přimět odejít, ale oni by jejího rozkazu neuposlechli, a ona nehodlala Randa žádat, aby je poslal pryč. Jejímu postavení u něj by nepomohlo, kdyby ho měla žádat o laskavosti, zvláště o takové, které by nejspíš odmítl.
„Ty nejsi náčelník aielského kmene, Rande,“ řekla zcela pevně, „a nemusíš jím být, není to nutné. Tvůj zápas se odehrává na této straně Dračí stěny. Leda... Tohle vzešlo z odpovědí, kterých se ti dostalo v ter’angrialu? Cairhien, Callandor a Rhuidean? Říkala jsem ti, že ty odpovědi mohou být zašifrované. Mohl jsi je špatně pochopit, a to by mohlo být osudné. A pro víc lidí než jenom pro tebe.“
„Musíš mi důvěřovat, Moirain. Jako jsem já musel tak často důvěřovat tobě.“ Podle toho, co z jeho výrazu vyčetla, mohla jeho tvář klidně patřit jednomu z Aielů.
„Prozatím ti budu důvěřovat. Jen nečekej a vyhledej mou radu dřív, než bude pozdě.“ Nenechám tě přejít ke Stínu. Pracovala jsem příliš dlouho, abych to dovolila. Ať to stojí, co to stojí.
22
Cesta z Kamene
Bylo to zvláštní procesí, které Rand vedl z Kamene na východ. Bílá oblaka stínila polední slunce a městem vál slabý vánek. Na jeho rozkaz nebylo žádné veřejné oznámení ani prohlášení, ale zpráva se pomalu šířila. Měšťané ustávali v práci a utíkali k místům, odkud byl dobrý výhled. Aielové pochodovali městem a ven za hradby. Lidé, kteří je v noci neviděli přicházet, kteří jen zpola věřili, že jsou vůbec v Kameni, se ve stále větším množství tlačili v ulicích podél jejich cesty, plnili okna a dokonce šplhali na šikmé střechy a obkročmo usedali na štíty střech i na vzhůru obrácené rohy. Počítali Aiely a tiše se bavili. Těch pár set přece nemohlo dobýt Kámen. Dračí zástava stále vlaje nad pevností. Musí tu být ještě tisíce Aielů. A pán Drak.