Během prvního týdne k nám nikdo nepřišel. Už jsem si začal myslet, že můj spolubydlící nemá tak jako já přátel. Potom jsem však zjistil, že má mnoho známých, a to v nejrůznějších společenských vrstvách. Byl to například malý, snědý, černooký člověk s krysím obličejem, který v jednom jediném týdnu přišel třikrát nebo čtyřikrát. Jednoho dne se objevila mladá, elegantně oblečená dívka a zůstala asi půl hodiny. Téhož dne odpoledne přišel šedovlasý, ošumělý muž, který vypadal jako židovský podomní obchodník. Zdálo se mi, že je velice rozčilen. Hned po něm přišla starší žena v pantoflích. Jednou měl s mým spolubydlícím rozhovor starý bělovlasý pán, jindy nádražní nosič. Kdykoliv přišel některý z těchto podivných návštěvníků, Sherlock Holmes mě požádal, aby mohl použít obývacího pokoje, a já jsem odešel do ložnice. Potom se vždy omlouval, že obtěžuje.
„Musím používat obývacího pokoje jako kanceláře, ti lidé jsou mí klienti,“ řekl.
Teď jsem se ho mohl přímo zeptat, jaké je jeho zaměstnání, ale řekl jsem si, že by nebylo slušné vyptávat se. Byl jsem přesvědčen, že má vážný důvod, proč o tom nechce mluvit. Holmes ale jednou začal sám od sebe.
Bylo to 4. března — dobře jsem si to datum zapamatoval. Vstal jsem toho dne časněji než obvykle a Sherlocka Holmese jsem našel ještě u snídaně. Bytná byla zvyklá, že vstávám pozdě, a tak nebylo pro mne ještě prostřeno a káva nebyla na stole. Jak už to bývá, byl jsem proto rozmrzen. Zazvonil jsem a stručně naznačil, že čekám. Potom jsem vzal se stolu noviny a snažil jsem se čtením zkrátit si dlouhou chvíli. Můj společník mlčky jedl topinku. Jeden článek byl zaškrtnut tužkou, samozřejmě, že jsem si ho hned přečetl.
Ten článek měl trochu bombastický nadpis: ‚Kniha života’. Autor se v něm pokoušel dokázat, co všechno se může všímavý člověk dozvědět přesným a systematickým zkoumáním toho, s čím se v životě setkává. Pro mne byl ten článek směsí chytrosti a absurdnosti. Úvahy byly přesné a bystré, ale dedukce mi připadaly násilné a přehnané. Autor článku tvrdil, že z jediného prchavého výrazu, z jediného trhnutí svalu nebo z jediného pohledu oka pozná nejtajnější myšlenky člověka. Podle jeho tvrzení nemůže nikdo svým výrazem nebo pohledem oklamat toho, kdo se naučil pozorovat a analyzovat. Jeho názory jsou prý neklamné jako věty Euklidovy. Pro lidi, kteří nevědí, jak se ten člověk dostal k výsledku, jsou to všechno úplná kouzla.
„Z kapky vody,“ psal autor článku, „dovede myslící člověk vyvodit, jde-li o vodu z Atlantského oceánu nebo z Niagary, a přitom ani oceán, ani Niagaru nemusel vidět, ba dokonce o nich nemusel slyšet. Sám lidský život není nic jiného než jediný dlouhý řetěz. Víte o něm vše, jakmile zachytíte jeden jediný jeho článek. Dedukční věda se v mnohém podobá umění. Tak jako umění si ji můžeme osvojit jedině dlouhým a trpělivým studiem. Ovšem ne zcela. Na dokonalé osvojení této vědy nestačí krátký lidský život. Kdo se chce této vědě věnovat, musí začít jednoduššími problémy. Nejprve se musí cvičit v tom, aby poznal na první pohled, potká-li někoho, jaký ten člověk je a čím je. I když se takové cvičení zdá sebedětinštější, zvyšuje pozorovací schopnosti a učí nás, kam se máme dívat a co máme hledat. Nehty, rukáv u kabátu, boty, vzhled kalhot na kolenou, mozoly na ukazováčku a na palci, výraz tváře, manžeta u košile — každá z těchto věcí jasně prozrazuje povolání člověka. Spojíme-li všechny tyto věci dohromady, je téměř vyloučeno, aby si z nich schopný pozorovatel neudělal přesný obraz.“
„To je ale nesmysl!“ praštil jsem novinami na stůl. „Takovou pitomost jsem v životě nečetl.“
„O čem to mluvíte?“ zeptal se Sherlock Holmes.
„O tomhletom,“ ukázal jsem lžičkou na článek. „Vidím, že jste ho už četl, protože jste si ho zaškrtl. Nepopírám, že je napsán vtipně. Ale to povídání si vymyslel někdo, kdo celý den sedí v lenošce a nemá nic na práci než vymýšlet si tyhle hlouposti. Rád bych ho viděl, kdyby ho někdo čapl v podzemní dráze a vyzval ho, aby uhádl, jaké má každý z cestujících zaměstnání. Vsadil bych tisíc proti jedné, že by to nedokázal.“
„Prohrál byste,“ odpověděl klidně Sherlock Holmes. „Ten článek jsem psal já.“
„Vy!“
„Ano. Dovedu z toho, co vidím, vyvodit správné závěry. Teorie, které jsem ve svém článku vyslovil a o kterých jste přesvědčen, že jsou bezcenné, mají v životě velice praktickou cenu — já si jimi dokonce vydělávám na živobytí.“
„Směl bych vědět jak?“ zeptal jsem se.
„Mám už takové povolání. Myslím, že podobné povolání nemá nikdo jiný na světě. Jsem detektivní poradce, jestli víte, co to je. V Londýně máme spoustu detektivů, kteří jsou členy policejního sboru, a spoustu detektivů soukromých. Když nevědí kudy kam, přicházejí ke mně a já je uvedu na správnou stopu. Seznámí mě s tím, co sami zjistili, a já na základě toho, co vím o kriminalistice a o zločinech dávno i nedávno spáchaných, jim obyčejně dovedu poradit. Dobře poradit. Všechny zločiny totiž mají jakousi rodinnou podobu, a když víte podrobně, jak bylo spácháno tisíc zločinů jiných, musíte umět rozluštit i tisící první zločin. Lestrade je zkušený detektiv, a nedávno, když vyšetřoval nějaké to padělání peněz, uvízl na písku, a proto přišel za mnou.“
„A co ti ostatní? Co ti jsou zač?“
„Většinou je sem poslaly soukromé detektivní kanceláře. Jsou to lidé, kteří se dostali do nesnází a chtějí radu. Vyslechnu jejich povídání, oni vyslechnou, co si o tom myslím, a potom už jen strčím do kapsy honorář.“
„Nechcete snad říci, že aniž vyjdete ze svého pokoje, dovedete rozluštit kdejaký problém, s nímž si jiní nevědí rady, přestože sami znají z vlastní zkušenosti všechny podrobnosti?“ zapochyboval jsem.
„Zajisté. Vtom ohledu mám jistou intuici. Někdy se vyskytne případ, který je trochu spletitější. Pak musím svůj pokoj opustit a jít se podívat na věc vlastníma očima. Mám mnoho speciálních vědomostí, které uplatňuji při řešení případu. A právě tyto vědomosti mi neobyčejně pomáhají. Pravidla týkající se dedukce, která jsem shrnul v tomto článku, jenž vzbudil vaši nelibost, jsou při mé práci neocenitelná. Příroda mě obdařila výjimečnou pozorovací schopností. Zdá se, že jste byl překvapen, když jsem vám při našem prvním setkání řekl, že jste přijel z Afganistanu.“
„To vám řekl Stamford.“
„Vůbec ne. Věděl jsem, že jste přijel z Afganistanu. Jsem zvyklý myslet tak rychle, že jsem dospěl k závěru, aniž jsem si uvědomil, jak jsem k tomuto závěru přišel. Jisté je, že jsem musel uvažovat, a to takto: ‚Ten člověk vypadá jako lékař a také jako voják. Je to tedy vojenský lékař. Právě přijel z tropických krajin, protože má snědý obličej. To není jeho přirozená barva, protože zápěstí má světlé. Musel toho mnoho prodělat, byl nemocen — to je vidět na jeho vyhublém obličeji. Byl zraněn do levé paže. Drží ji strnule a nepřirozeně. Kde v tropech mohl anglický lékař zažít tolik útrap a být zraněn? Zřejmě v Afganistanu.’ Tento sled myšlenek mi proběhl hlavou ani ne za vteřinu. Řekl jsem vám tedy, že jste přijel z Afganistanu. A vy jste byl překvapen.“
„Když to takhle vysvětlíte, je to prosté,“ usmál jsem se. „Připomínáte mi Dupina z povídek Edgara Allana Poea. Neměl jsem tušení, že takoví lidé existují jinde než v detektivkách.“