Sherlock Holmes vstal a zapálil si dýmku.
„Patrně si myslíte, že jste mi udělal poklonu, když jste mě přirovnal k Dupinovi,“ řekl. „Jenže podle mého názoru Dupin byl velice podprůměrný člověk. Ten jeho trik uhádnout po čtvrthodinovém mlčení, co si jeho přítel myslí, to sice vypadá velmi efektně, ale není to nic zvláštního. Nedá se upřít, že měl jisté analytické schopnosti, ale rozhodně to nebyl takový fenomén, jak si Poe představoval.“
„Četl jste Gaboriauovy detektivní romány?“ zeptal jsem se. „Odpovídá Lecoq vaší představě detektiva?“
Sherlock Holmes se jenom ušklíbl.
„Lecoq byl ubohoučký packal,“ řekl zlostně. „Měl jedinou dobrou vlastnost: byl energický. Z té knihy jsem byl úplně nemocný. Šlo o to, jak identifikovat neznámého zatčeného. Já bych to byl dokázal za čtyřiadvacet hodin. Lecoqovi to trvalo půl roku nebo tak nějak. Měl bych napsat učebnici pro detektivy a naučit je, co nemají dělat.“
Trochu mě mrzelo, že mluví tak zlehčujícím způsobem o dvou postavách detektivních románů, které jsem obdivoval. Šel jsem k oknu a zadíval se na ulici plnou ruchu.
Ten člověk je možná velice chytrý, řekl jsem si, jisté ale je velice domýšlivý.
„Dnes už neexistují zločiny ani zločinci,“ řekl smutně. „Co je nám platný při našem povolání mozek? Vím, že ho mám proto, abych své jméno učinil slavným. Na světě není a nikdy nebyl člověk, který by detektivnímu umění věnoval tolik studia a celé své nadání jako já. A výsledek? Pořádný zločin se už nevyskytne, nanejvýš někdo provede nějakou ubohou lotrovinu, jejíž motiv je tak průhledný, že na to stačí detektiv ze Scotland Yardu.“
Samolibý tón mého spolubydlícího mi byl protivný, změnil jsem proto předmět hovoru.
„Rád bych věděl, co ten chlapík hledá.“ Ukázal jsem na statného, prostě oblečeného člověka, který šel po protějším chodníku a bedlivě si prohlížel čísla na domech. V ruce držel velkou bílou obálku. Měl asi někomu doručit nějakou zprávu.
„Myslíte toho bývalého námořního seržanta?“ řekl Sherlock Holmes.
Ten se ale chvástá, pomyslel jsem si. Ví, že si nemohu zjistit, čím ten člověk opravdu je.
Sotva mi ta myšlenka prolétla hlavou, člověk, kterého jsem pozoroval, si všiml čísla našeho domu a rychle přeběhl ulici. Ozvalo se mocné zaklepání, hluboký hlas a těžké kroky stoupající po schodech.
„Pro pana Sherlocka Holmese,“ řekl ten člověk, když vstoupil do pokoje, a podával mému příteli dopis.
To byla příležitost vyléčit mého spolubydlícího z domýšlivosti. Na to jisté nepomyslel, když prve vystřelil tak nazdařbůh.
„Mohu se vás zeptat, příteli,“ řekl jsem líbezně, „čím jste, jaké máte zaměstnání?“
„Jsem veřejný posluha,“ odpověděl muž nevrle. „Stejnokroj mám v čistírně.“
„A čím jste byl dřív?“ zeptal jsem se a zlomyslně jsem se podíval na svého spolubydlícího.
„Seržantem u královské námořní pěchoty. Odpověď nebude? Dobrá!“
Srazil podpatky, pozdravil po vojensku a odešel.
III
Záhada Lauriston Gardens
Přiznávám se, že jsem byl velice překvapen tímto novým důkazem o správnosti teorií svého spolubydlícího. Má úcta k jeho analytickým schopnostem úžasně vzrostla. Přesto jsem ho však v duchu nepřestával podezírat, že celá ta epizoda byla napřed připravena a že mě měla omráčit. Nedovedl jsem však pochopit, proč by to všechno dělal. Když jsem se na něho podíval, právě dočetl dopis. Jeho oči byly strnulé a matně se leskly. Zase jednou byl duchem nepřítomen.
„Jak jste na to proboha přišel?“ zeptal jsem se.
„Na co?“ odsekl mrzutě.
„Že je to bývalý námořní seržant.“
„Nemám čas na hlouposti,“ odpověděl prudce. Hned se však usmál. „Promiňte mi mou hrubost. Vyrušil jste mě z myšlenek. Možná ale, že je to dobře. Tak vy jste opravdu nepoznal, že ten člověk byl námořním seržantem?“
„Nepoznal.“
„Bylo lehčí to poznat než teď vysvětlit, jak jsem to poznal. Kdyby vás někdo požádal, abyste dokázal, že dvě a dvě jsou čtyři, působilo by vám to asi jisté obtíže, a přece jste pevně přesvědčen, že to tak je.
I na tu dálku jsem viděl, že ten člověk má na hřbetě ruky vytetovanou velkou modrou kotvu. Z toho jsem usoudil, že má něco společného s mořem. Kráčel jako voják a licousy měl přesné podle vojenského předpisu. To vypadá na námořnictvo, řekl jsem si. Choval se sebevědomé jako člověk, který je zvyklý velet. Jistě jste si všiml, jak držel hlavu a jak pohupoval holí. Dělal také dojem spolehlivého, úctyhodného muže prostředního věku — všechny tyto okolnosti mě vedly k přesvědčení, že je to bývalý seržant.“
„To je úžasné,“ nestačil jsem se divit.
„Je to prosté,“ řekl Holmes. Usoudil jsem však z jeho výrazu, že ho mé překvapení a můj obdiv těší. „Před chvílí jsem řekl, že zločinci už neexistují. Zdá se, že jsem se mýlil — přečtěte si tohle.“ Hodil mi přes stůl dopis, který mu posluha přinesl.
„To je ale strašné!“ zvolal jsem, když jsem dopis přečetl.
„Zdá se, že to bude trochu jiné než obvykle,“ poznamenal klidně. „Neobtěžovalo by vás přečíst mi to nahlas?“
Dopis zněclass="underline"
Milý pane Sherlocku Holmesi — dnes v noci se stalo v čísle 3 na Lauriston Gardens — je to u Brixton Road — cosi velice nepěkného. Strážník na své obvyklé obchůzce uviděl asi ve dvě hodiny ráno v domě světlo, a poněvadž v domě nikdo nebydlí, napadlo ho, že nebude asi něco v pořádku. Dveře byly otevřené a v předním pokoji, v němž není nábytek, našel mrtvolu dobře oblečeného muže. Muž měl v kapse navštívenky se jménem ‚Enoch J. Drebber, Cleveland, U.S.A.’. Oloupen nebyl, a také se nám nepodařilo zjistit příčinu smrti. V pokoji jsou krvavé skvrny, ale mrtvý nemá žádné zranění. Nedovedeme si vysvětlit, jak se dostal do neobydleného domu, celá věc je opravdu velice záhadná. Můžete-li přijít do toho domu kdykoliv před polednem, najdete mě tam. Nechávám všechno in statu quo, dokud nedostanu od vás zprávu. Kdybyste nemohl přijít, budu vás o věci informovat podrobněji, a poctíte-li mé svou radou, budu si toho neobyčejné vážit. Váš oddaný
„Gregson je nejchytřejší detektiv Scotland Yardu,“ poznamenal můj přítel, „on a Lestrade jsou jednookými králi mezi slepými. Oba jsou bystří a energičtí, ale nesnášenliví až hrůza. Jeden by druhého utopil na lžíci vody. Žárlí na sebe jako dvě pouliční holky. Bude to legrace, jestli ti dva budou na tom případu pracovat společně.“
Žasl jsem nad klidem svého spolubydlícího.
„Jistě nesmíte ztratit ani okamžik,“ řekl jsem. „Mám zavolat drožku?“
„Ještě nevím, jestli tam půjdu. Jsem snad nejlínější člověk na světě — ovšem když mám záchvat lenosti. Jinak dovedu být někdy docela čiperný.“
„Ale vždyť tohle je příležitost, po jaké jste tolik toužil.“
„Můj drahý příteli, co z toho mám? Kdybych nakrásně celou věc rozluštil, můžete být jist, že slávu za to sklidí Gregson, Lestrade a spol. Tak to je, když člověk není úřední osoba.“
„Ale on vás prosí, abyste mu pomohl.“
„Ano. Ví, že jsem lepší než on, a přede mnou se tím netají. Ale raději by si vyřízl jazyk, než by to přiznal před někým jiným. Přesto bychom se tam mohli podívat. Budu se tou věcí zabývat sám, jen tak pro sebe. Alespoň se jim vysměju, když nic jiného. Pojďme!“