Danilov se s námi do skladu zbraní nevypravil. Překvapilo mě to, ale rozhodl jsem se, že přemlouvat ho nebudu. V tomhle ohledu jsem se nakonec mohl víc spolehnout na Mášu, která se kosmickými zbraněmi pod dědovým citlivým vedením zabývala už dlouho.
Prostory skladiště byly temné a poměrně stísněné. To špatné osvětlení vem ďas, my lidi prostě nejsme Alaři. Zato ty malé rozměry mě překvapily. Zbraně tu ležely ve volně přístupných regálech, každá v jediném exempláři.
„Že by se jim nezamlouvalo, kdyby měli všichni střílet ze stejnýho kanónu?“ zeptal jsem se rétoricky.
Máša si mě shovívavě změřila:
„To je jen taková výstava, Péťo. Prostě vzorky. U skobáků je to úplně stejný.“
„Copak tys tam byla?“ zeptal jsem se. Vlastní hloupost si asi hned tak neprominu.
„Já byla leckde,“ vysvětlila mi prostě a bez pózy. Pak se pomalu vydala podél regálů a pozorně si prohlížela nejrůznější rafinované přístroje.
Alar, který nám dělal doprovod, ji mlčky sledoval.
„Plynový bombičky,“ broukla najednou.
„Cože?“
Plynovou bombičku žádná z těchhle smrtících hraček rozhodně nepřipomínala.
„Kdysi byly plynový zbraně velká móda. Všelijaký bombičky, spreje, pistole…“
„No a co?“
„Reálnej užitek z nich nebyl žádnej, protože zákona dbalej občan to stejně neuměl pořádně používat. Taky jejich účinek byl spíš symbolickej. Zato falešná iluze bezpečí otupovala opatrnost…“
„Já bych ale řek, že mezi plazmovou pistolí a slzným sprejem jistej rozdíl je.“
„To ano. V tmavým průjezde. Ale tam se snad nechystáš…“
„Jak já to mám vědět?“
„To je pravda… Měl ses těch svejch kamarádů geometrů přece jen vyptat.“
Já měl jiný starosti.“
Máša se za těch posledních pár dnů hodně změnila. Jako by se v ní cosi zlomilo… Nebo naopak upevnilo. Možná to bylo atmosférou cizí kosmické lodi. Anebo tím, což je ještě pravděpodobnější, co se stalo s dědou.
Silně pochybuji, že by v jejich vztazích bylo něco erotického. K něčemu takovému neinspiroval už dědův věk. Zato nadšenou úctou k Andreji Valentinovičovi Máša přímo překypovala.
Bylo jen málo pravděpodobné, že by si jeho proměnu vůbec nebrala. Naopak, řekl bych, že to pro ni bylo ještě mnohem těžší než pro mě. Zkušenost symbiózy s Kualkuou a střídání těl jako svetrů zkrátka udělaly své. Já v reptiloidovi dědu cítil docela snadno — pořád jsem před sebou měl toho původního žlučovitého a nesmlouvavého reptala. Když jsem zavřel oči, byl jsem schopen docela snadno uvěřit, že dál sedí vedle mne.
Kdežto Máša tohle nedokázala. Že bych Kualkuu poprosil, aby se nastěhoval i do ní? Ale bude s tím souhlasit ona? Možná že pro ni by nejlepším argumentem nebyla síla a vytrvalost, ale možnost pozměnit si tvář, aby byla hezčí. Kualkuové jako nejlepší kosmetici vesmíru…
To ne, Petře.
„Co ne?“
K něčemu podobnému saháme jen hodně zřídka. Tys byl jedna z mála výjimek.
„Ale proč?“ pomyslel jsem si s očima dál upřenýma na Mášu.
Protože my potřebujeme především informace. Bylo pro nás zajímavé pochopit psychiku lidí nebo svět geometrů. Aleš dalšími představiteli vaší rasy už symbiotizovat nebudeme.
Tak takhle je to.
Salón krásy U kouzelníka Kualkuy nevznikne. A klinika Kualkuovo zdraví taky ne. Kdyby bývali chtěli, tak mohli dědu docela klidně zachránit. Zalátat opotřebované cévy a zastavit vnitřní krvácení. Ale proč by to dělali?
Prosit sluneční paprsek, aby pronikl do zatemněné místnosti, je marné. Jednodušší je otevřít okno. Nebo rozsvítit.
„Tohle všechno je nám k ničemu,“ otočila se Máša na Alara. „Vaše zbraně prostě lidem nevyhovují.“
„Přirozeně,“ málem prokázal smysl pro humor Alar. Byl to starý a omšelý Cizák se srstí vybledlou téměř doběla; pohyboval se s obtížemi. „My prostě nemáme končetiny uzpůsobené k tomu, aby držely zbraň.“
Většina zařízení vypadala skutečně na to, že se upevňují na krysí čenich. Vzpomněl jsem si na krátký film, který jsem viděl kdysi dávno: Alar v brnění s mřížkovitým hledím na tlamě, upevněným pod bradou. Ze zařízení vystupuje tenký blankytný paprsek. Jeho směr se řídí pohyby hlavy. Konec filmu…
„Měli bychom si to pořádně rozmyslet a něco udělat,“ nevzdávala se Máša. „Vrchní velitel nám přece řek, že se máme ozbrojit.“
Alar se samozřejmou jistotou přistoupil k regálům.
Za nějakých deset minut jsme si vybrali. Byly to široké jednoduché náramky, kolem kterých po aktivaci vznikal silový terč o průměru asi dvaceti centimetrů. Fungovalo to zhruba jako přenosná okružní pila. Představil jsem si, co by se asi stalo, kdyby mi během útěku přišel do cesty jediný Alar s podobným zařízením na tlapě — a po zádech mi přeběhl mráz. Máša si objednala celkem čtyři náramky, ale já se rozhodl, že něco takového používat nebudu. Uříznout si něčím takovým vlastní hlavu nebo si rozpárat břicho mi připadalo až příliš jednoduché.
Druhý agregát mi připadal o něco šikovnější. Byl to „bázový zářič“ z toho krátkého filmu, který jsme si na rozdíl od Alarů měli připevnit na ruku. Spoušť byla umístěna v kuželovité prohlubni a já hned pojal podezření, že Alaři ji v případě potřeby tisknou jazykem… Tuhle věcičku nám Alar pro jistotu nepředváděl. Zkusil jsem si zářič připevnit na ruku — byl těžký, ale zvednout se dal celkem snadno. Pak jsem si vzpomněl na nějaký připitomělý fantastický film, v němž se neohrožený hrdina proháněl s něčím podobným, připevněným k tělu místo ruky, ztracené někde v boji. Bylo mi to najednou k smíchu, a tak jsem zářič odložil.
Poslední zařízení si Máša vybrala sama. Alaři si tuhle zbraň zřejmě upevňovali na záda — dlouhá hlaveň a velký zásobník by pro jejich tlapy asi byly příliš těžké.
„To je ggoršš?“ zeptala se spíš pro pořádek Máša.
Alara to mírně znervóznilo.
„Ne, ne! To není ggoršš, to je ggoršš! Opatrně prosím!“
Máša se s ním zbytečně nedohadovala. Zkusila si tu obludnou zbraň do ruky a přikývla.
„Tohle si vezmem.“
„Střílet se s tím musí na vzdálenost nejméně dva tisíce tři sta metrů!“ Alar se celý třásl až do chvíle, kdy Máša zbraň znovu odložila do regálu. „Zásadně z úkrytu! A než se stiskne spoušť, je třeba zavřít oči!“
Jasně — a k tomu si zpívat Aby nás Pán Bůh miloval!“ dodala uklidňujícím tónem Máša. „Vezmeme si tak dva…“
„Dva tisíce?!“ vyděsil se Alar. „Musím nejdřív upřesnit počty, které vůbec máme na skladě…“
„Dva kusy,“ upokojila ho Máša. „Pro mě a pro Danilova.“
„Jasně,“ přikývl jsem. „Já mám špatný odhad vzdáleností. Mohlo by se stát, že to popletu…“
Už u dveří se Máša pozorně zadívala na jasně rudé kotouče a zeptala se:
„To jsou atomový miny?“
„Ano,“ ozval se úslužně Alar. Poslední Mašina volba na něj zřejmě udělala dojem.
„Tyhle věcičky dobře znám,“ prohodila bez respektu, ale nakonec si je nevzala. „Pojďme ke mně, Péťo. Mám doma kafe.“
„Jak je možný, že se tak dobře vyznáš v jejich zbraních?“ zeptal jsem se jí už na chodbě.
„Nějaký informace se k nám dostanou,“ odpověděla vyhýbavě.
Však já dobře vím, ke komu se takové informace dostávají…