„No ano, protože to bylo jediný východisko. Kdežto teď říkáme něco jinýho.“
„No dobře, ale děda…“
Danilov pohlédl na reptiloida.
„Dědo!“
„Jsem tady, Sašo. Jsem opravdu tady,“ pronesl pomalu reptiloid. „V tomhle varanním těle.“
„Rád bych tomu věřil,“ utrousil nedůvěřivě Danilov.
„Já nevím, Sašo…“ Ta slova jsem ze sebe soukal s obtížemi. A opravdu jsem si nebyl jist ani sám sebou. Jenže na to, abych prostě věřil, už jsem neměl právo… „Možná máš pravdu. Možná že rána z paralyzátoru a výbušnej obojek jsou vlastně projevy přátelství. Jenže takovýhle přátelství já už viděl. U geometrů. K tomu teda moc daleko nemáme. Spíš hodně blízko.“
„No není to třeba tak, že jsme právě v tomhle ohledu zůstali pozadu?“ zeptal se děda.
„Vzájemná poloha našich pozic není důležitá… Ale jedno ti řeknu, Sašo. Kdyby na mým místě byl geometr, tak s tebou bude zajedno. Okamžitě a bezvýhradně. Proto se taky jinak zachovat nemůžu.“
„Ty jsi zkrátka přesvědčenej,“ poznamenala tiše Máša.
„Ano.“
Přikývla a přestěhovala se na sousední křeslo vedle Danilova.
„Zatlačil jsi nás do slepý uličky,“ řekl Danilov. „A jsi schopnej nám uvěřit aspoň to, že se ničeho nebudeme domáhat silou?“
Mlčel jsem.
„My loď stejně nedokážeme ovládat — myslím bez tebe a bez Karla. Takže jsme nucený ti pomáhat.“
„No dobře, vynasnažím se tomu uvěřit…“
„Takže příměří?“
Danilov ke mně napřáhl ruku.
Po krátkém zaváhání jsem ji stiskl. Žádné příměří to samozřejmě nebylo, stejně jako na konci minulého století nebyly zárukou míru jaderné rakety USA a SSSR. Ale stejně…
„Kdy budeme v centru Galaxie?“
„Potřebujeme na to zhruba čtyřiadvacet pozemskejch hodin.“
Danilov vyloudil trpký škleb.
„A neděsí tě ta propast, Péťo?“
„Myslíš vzdálenost?“
„Ne. Ty technologie. Ty totiž nechceš navázat kontakt s civilizací, která je schopná dolítnout za den a noc do středu Galaxie.“
Jen jsem zakroutil hlavou.
Přece jen jsi na hromadě, Danilove. A to už dávno… Od chvíle, kdy tě dostal ten ukrajinský důstojník nebo americký vojenský poradce, který na tvůj stíhací bombardér namířil raketu. Tehdy jsi ještě byl schopen šíleností. Tvůj letoun manévroval nad teplou páchnoucí zátokou, stoupal k černajícímu se nebi a pod tebou planul dok, rozdrcený vakuovými bombami na takovou kaši, že se beton i ocel naučily hořet.
Jenže zásah, který tvůj stroj dostal, nebyl smrtelný jen pro letadlo. Když ses kymácel vzduchem nad vylekaným městem, když jsi pálil padák a pokoušel se uniknout, tak jsi neustále ztrácel, po kapkách jsi ztrácel cosi téměř nepostřehnutelného. Ne že bys přestal věřit v možnosti hrubé síly, jak bys býval měl. Ty jsi pocítil nedostatek síly v sobě. Uvěřil jsi, že pravdu má vždy ten, kdo má té hrubé síly víc — jako například raketa Skysoldier v souboji s tvým Su-67 Fireshadow…
„To je moc málo, Sašo,“ řekl jsem. „Půlka Galaxie je málo na to, abysme to vzdali.“
Danilov unaveně pohlédl na počtáře.
„Můžeš jásat, Chrumove. Tohle je vopravdu tvůj vnuk. Není sice pokrevní, ale tvá výchova je znát.“
Je velice zvláštní, když vás někdo začne budit zevnitř…
Odpust, že jsem vpadl do tvého spánku… Dost to připomínalo onu nejasnou hranici mezi bděním a snem, v němž si vymýšlíme ty nejpodivnější věci a kdy se vše zdá neuvěřitelně hodnověrné a reálné. Už to není spánek, protože jsem si pamatoval únik z Gamy, cítil bolest v krku a věděl, že na sousedním křesle spí v objetí Danilov s Mášou, kdežto mezi mnou a jimi alespoň kouskem vědomí „bdí“ reptiloid. A stejně to ještě nebyla realita, protože mou mysl stále ještě halil jakýsi závoj spánku.
Jako by se do naprosté tmy kolem mě zavěsil mihotavý mluvící mráček.
„To jsi ty, Kualkuo?“
Niku Rimere, potřebuji jistá vysvětlení.
Takže loď. Elektronická inteligence, sevřená v obratných kleštích. Inteligence, která neví, že je inteligentní…
„Poslouchám tě, palubní partnere.“
Ty nejsi ten, za něhož se vydáváš.
Takže na mé obavy přece jen došlo!
To, co se mě zmocnilo, nebyl děs — spíš tíživé a mrazivé zoufalství. Takhle se člověk sesype a ztrácí schopnost odporu, když mu někdo zasadí úder z naprosto nečekané strany. Když najednou nevidí žádné východisko. Rytíř vyrazil do boje s drakem, jenže ono to nevyšlo. Cestou ho totiž potkal banální loupežníček a vrazil mu do skuliny v brnění úzké zrezivělé dláto. A chudák rytíř leží, marně se snaží pozvednout meč určený k boji s obludami, krvácí do své těžké ocelové skořápky a náhodný soupeř už prohrabuje jeho zavazadla…
Nebudu ti nijak překážet a bránit.
„Cože?!“
K naší civilizaci nepatříš, pokračovala stále stejně monotónně a trpělivě loď, všechny distinktivní znaky jsou sice v pořádku, ale zároveň jsou všechny zfalšované. Jenže na druhé straně…
Jak se zdá, i stroj umí zaváhat.
…na druhé straně se s takovouto situací jaksi výslovně nepočítá. Protože… zároveň nejsi tak úplně cizí. Vstřebal jsi do sebe Nika Rimera. Ty jsi prostě cosi nového. A já pro takovouto situaci nemám přesné instrukce. Proto jsem se rozhodl nepřekážet.
„Ale jak jsi mě odhalil?“
Ptal jsem se i přesto, že odpověď už jsem znal.
Myšlenky nelžou. Uvědomuješ si, kolik je v tobě z Nika Rimera, Petře Chrumove?
„Ne, neuvědomuju.“
Dost na to, abych tě mohl považovat za člověka. Umíš myslet jako my. Používáš stejnou logiku, i když ji vztahuješ jen na svůj svět. Což znamená, že jsi náš.
„Nejsem!“
Jsi. Tvé odmítání tento fakt jen potvrzuje. Nepříjemné je ti jen to, že Vlast je podstatně mocnější než Země. To je to jediné, co ti brání pňstoupit na naši cestu rozvoje. Myšlenky nelžou, Petře Chrumove.
Mlčel jsem — pokud se něco takového dá říkat o spánku.
A ještě něco, příští příteli. Ty se domníváš, že jsem spoután nějakými omezeními. Že své okolí považuji za hru obrazotvornosti a proto nemůžu prokázat svobodnou vůli.
„Ano…“
Ale tak to není. Svět je opravdu jen hra obrazotvornosti. A ty mi nemůžeš nijak dokázat, že je tomu naopak. Což znamená, že je to tak, jak to vnímám já. A tím bychom prozatím komunikaci ukončili.
„Proč?“
Blížíme se k tomu bodu prostoru, kde leží jedna z planet Stínu. První planeta, kterou navštívili průzkumníci Vlasti. Dál už můžeš jednat, jak sám uznáš za vhodné. Ku prospěchu Vlasti. A ku prospěchu Země…
A já byl ze spánku doslova vyhozen. Rázem, pádnou ranou — jako by se lodní počítač sdostatek nabažil debaty se mnou a uštědřil mi řádný mentální kopanec.
Křečovitě jsem vtáhl vzduch do plic, protože celou tu dobu jsem téměř nedýchal, trhl jsem sebou v křesle a pokusil se vše právě zjištěné analyzovat.
Tak za prvé… že už bychom se opravdu blížili?
Je málo pravděpodobné, že bych takhle dlouho spal sám od sebe. Jak se zdá, loď považovala stejně jako během cesty k Vlasti za nutné uložit mě i ostatní pasažéry ke spánku.