A začal doslova překypovat možnostmi, návrhy a alternativami. Nabízel rovnocenné kontakty, Přátelství a pomoc — vždyť Země je dnes v naprostém područí jiných ras… Zkrátka všechno to, co mi říkal dědeček, když mi navrhoval, abych si vybral menší zlo. Svět geometrů není statický, vyvíjí se a vůbec není tak špatný… Ostatně jsem ochoten ihned odpřísáhnout, že pozemský svět se řídí lepšími zákony?
Inu ano, možná že máš v lecčem pravdu, Bigu. Váš svět hledá svou cestu. Stejně nemotorně jako ten náš, ale neuchyluje se přitom ke lhostejné libovůli Stínu.
A já opravdu nemám právo vracet vás do Stínu, od nějž jste tak zoufale utíkali. Není ve mně dost zavilé víry, jíž je k něčemu takovému zapotřebí.
Pochopil jsem, že všechno, co mi říká, vlastně není určeno přímo mně. Já už jsem v pasti. Je ale třeba, abych se vzdal a tady před těmi kluky se přiznal, že jsem se mýlil, když jsem se je opovážil přesvědčovat, že jejich svět je nedokonalý.
„Pojďme, pojďme, Nikki…“
Tohle říkat neměl. Okamžitě trpitelsky svraštil čelo, jako by se chtěl za svou chybu omluvit. Jenže Nik Rimer ve mně už se pohnul a vydal se na cestu z mého nitra ven.
„Bigu Altruisto!“ oslovil jsem ho. „Proč ti tak strašně vadí zrovna tahle přezdívka? Nemysleli jsme to špatně, když jsme ti tak začali říkat. Vždycky ses stavěl za ta nejlepší řešení, za minimální ztráty, za snášenlivost k cizím tradicím a obyčejům. Ale tu přezdívku přitom rád nemáš…“
„Petře!“
„Jsem Nik. Nik Rimer. Souhlasím s tebou — Petr Chrumov za náš svět rozhodovat nemůže. Ale já ano.“
A Nik nadhodil Zrno ve dlani. Nadhodil ho — a zase chytil. Ohnivá kulička kolem sebe rozstříkla snop pichlavých jisker.
„Samozřejmě, Bigu… Pro obyčejného člověka je to úkol skoro neřešitelný — změnit najednou celý svět. Pro obyčejné lidi je tu proto Stín. Ale my jsme regresoři. My jsme zvyklí rozhodovat za celé světy. Zvláštní pocit, není-liž pravda?“
Stále jsem čekal, až se Big vrhne kupředu. Silových rozuzlení se nikdy neštítil, v něčem takovém mu ten jeho altruizmus rozhodně nepřekážel. Ale stále ještě nemohl uvěřit.
„Ale neutekli jsme před Stínem právě proto? Před tím, že nás urážely světy, které si žijí podle vlastních zvyklostí. Světy, kde rozhoduje každý, ale výhradně sám za sebe.“
„Nedělej to, Nikki! Nepropadej zase tomu svému dětinskému maximalizmu! Vlast nepotřebuje Stín!“
„V jistém stínu jsme už dávno všichni utonuli, Bigu. Všichni. Přesně toho dne, kdy se pro nás slovo staršího a zkušenějšího stalo zákonem. Když jsme si zvykli neochvějně věřit v Patrony… Kdy jsme v učiteli začali vidět boha, v každém, na koho jsme narazili, Přítele, a v každé nové hvězdě výzvu! A tuhle svou zaslepenost jsme proměnili ve věčnost. A já věčné věci nesnáším, Bigu! Docela nedávno jsem začal své lodi recitovat verše. Chceš si je taky poslechnout, Bigu? Ty jistě nejsi o nic horší posluchač než kosmická loď, a přece jsem se nikdy neodhodlal přednášet právě před tebou…“
Big mlčel. A Nik Rimer, který od útlého dětství nikomu žádné verše nerecitoval, najednou spusticlass="underline"
Nik Rimer se zasmál, Nik mrkl na chlapce Tila.
Zrno znovu vzlétlo do vzduchu. Big ho ostře sledoval a byl připravený vrhnout se okamžitě kupředu — přesně ve chvíli, kdy mu šílený Nik Rimer a Cizák Petr Chrumov, kteří splynuli v jedno, dovolí upadnout na zem. Asi v tom byl symbol, který umožňuje Zrnu klíčit — v tom pádu.
Petr Chrumov Zrno zachytil.
Nik Rimer ho nechal dopadnout.
Ohnivá kulička kolem sebe znovu rozprskla jiskry a vnořila se do slaměné rohože.
Druhé Zrno jsem pevně sevřel v hrsti.
Big klesl na kolena a zoufale natáhl ruce do míst, kam Zrno vlétlo. Zapraskala zpřelámaná a potrhaná stébla. Hladká, lesklá podlaha byla dokonale čistá a prázdná. Žádné Zrno na ní neleželo. Nebylo tam nic.
Jen sotva postřehnutelné cosi, co už prorůstalo kamenem, kovem, umělou hmotou i dřevem, co prorůstalo celou Vlastí Nika a Biga, Tága a Hana, Katti a Pera. Prostřelovalo to celou planetu křížem krážem a protkávalo ji hustou sítí Forten.
„Sbohem, Nikki,“ zašeptal jsem. „Sbohem, Niku Rimere. Svou povinnost jsi splnil.“
Už ve mně nebyl.
Nik Rimer odešel společně se svým Zrnem. Vrátil se na Vlast, která se stane planetou Stínu. Vrátil se navždy.
„Cos to udělal! To je přece nezvratné, Rimere!“
„To on věděl,“ souhlasil jsem. „Dlouho to v sobě potlačoval. Ale byla to jeho volba, Komandore Bigu!“
Big se zvedl. Teď už stál na malé, ale stále se rozšiřující skvrně Fortny. Nedělo se s ním nic a mě to nepřekvapovalo — komandant Big miloval svou Vlast takovou, jaká až doposud byla. Miloval ji ostatně stejně, jako já svou Zemi.
„Okamžitě opusťte tento prostor, děti,“ zašeptal. „Všichni se okamžitě evakuují do kopule. Rychle!“
Dveřmi sem dolétal nějaký hluk. Ano, Big sice vstoupil do místnosti sám, ale další za dveřmi pozorně sledovali všechno, co se tu odehrávalo. Teď se asi budou dít věci!
Co všechno se asi stane na téhle sebevědomé, jednotné a mocné Vlasti?
„Rychle ven, děti!“ vykřikl znovu Big s nenávistnýma očima, upřenýma na mě.
Co blázní, copak to nechápe? Fortna už zabírala celý střed místnosti. Pokud se kluci chtějí dostat ven, musí přes ni přejít. Třeba se jim to povede.
Já si to ovšem nemyslel. Dívejte se — Tile, Griku, Fale a Laki. A rozhodněte se sami. Fortnu už přece musíte cítit.
A to znamená, že vás volá.
„To si zodpovíš,“ sykl na mě. „I kdybych nebyl v právu… A ať si mě klidně potrestají, ale ty si to zodpovíš! Ty neunikneš!“
Zřejmě měl za to, že si se mnou poradí. Inu, možné to je. Regresoři zřejmě dokážou ledacos.
Zasmál jsem se a pokročil kupředu, do středu Fortny. Svět se zahalil do bílé záře.
„Myslíš, Bigu? Řekl bych, že se mýlíš!“
A svět geometrů se rozplynul, zmizel ve Stínu.
Najednou jsem měl pocit, že opravdu slyším hlas Nika Rimera, hlas, který mi téměř patřil. Byl tichý a daleký: