Musíš přece vidět, s kým mluvíš. A Silní zase musejí chápat, s kým mají co do činění.
Ironie v jeho slovech byla téměř nepostřehnutelná. Já už se ale naučil ji slyšet a ocenit ji — jako náhodné zrnko zlata v říčním písku.
„Díky,“ zašeptal jsem a postavil se tváří v tvář Silným.
Na nebi tu nesvítilo slunce, to určitě ne. Byl to Torpp, zřejmě nejzvláštnější a taky nejmohutnější rasa Konkláve. Inteligentní plazmoid, desetikilometrový oblak čisté energie, stažený jako korzetem silovými poli. Leckdo se domnívá, že právě Torppové jsou v Konkláve ti nejdůležitější. Jiní si zase myslí, že jsou to naopak bezduší otroci organických ras. Odpověď neznám, ale řekl bych, že nejsou ani o nic lepší, ani o nic horší než my. Prostě takové živoucí střepy slunce. Torpp se vznášel někde za hranicemi atmosféry, ale zářil přinejmenším stejně intenzivně jako rodná hvězda naší Země. Jak vnímal to, co se děje na povrchu Citadely, jsem si popravdě řečeno moc představit neuměl.
Tady dole, na nekonečné pláni, se shromáždili představitelé všech ostatních Silných. Konkrétně osmi ras, které mají organické tělo. Prostor byl mlžnými stěnami rozdělen na několik sektorů. Byly různě velké, což by už samo o sobě bylo pro pozemského diplomata přímo senzačním odhalením. Že by si ani Silní nebyli mezi sebou rovni?
Támhle jsou Hixané. Šest či sedm jedinců. Nachová barva napovídala, že jde o intelektuální elitu. Všeobecně se soudí, že rodáci z Hixi žádným zvláštním intelektem nevynikají, ale Kualkuové byli přece odjakživa taky pokládáni jen za bezmocné zrůdičky…
Daenlo. Ano, ten je tu jediný. Tělo má o dost větší než nosorožec, ale jinak se mu nápadně podobá. Jen na čenichu nemá roh, ale věneček dlouhých a velmi pohyblivých chapadélek.
Dženšové, tak oni jsou tu i Dženšové? Copak tihle uštvaní inženýři, vypadající jako děsuplný kříženec opice se včelou, patří k Silným rasám? Ale ne, to je vyloučeno, to musí být jen nějaká vnější shoda… Nebo že by doopravdy?!
Okrouhlý plácek, na němž jsem stál já, od ostatního prostoru rovněž oddělovala mlžná přepážka. V přiléhajících sektorech jsem zahlédl ještě představitele dalších pěti civilizací, ale o těchto Silných se na Zemi nevědělo vůbec nic. Vybavil jsem si jen pouhé názvy dvou dalších ras, ale ke komu je v téhle chvíli přiřadit, jsem nevěděl.
V tom svém kruhu jsem navíc nestál sám. Hned vedle mne stál Alar. Jeho černá srst se ježila a na hrdle mu pulzovala beztvará hrudka tlumočícího Kualkuy. Je vlastně směšné uvažovat o Kualkuovi ve třetí osobě, když já sám jsem jeho vlastním výtvorem. Co když se Kualkua, který stvořil mé tělo, oddělil právě od té jazykově nadané bulky na Alarově hrdle?
„Vrchní veliteli rudofialové flotily!“ oslovil jsem ho. „Dovol mi podat hlášení.“
Buď ty přerostlé myši mají opravdu ocelové nervy, nebo se jimi mohl pochlubit právě tento jejich vysoký vojenský hodnostář. Protože mi prostě odpověděclass="underline"
Je nejvyšší čas.“
Torpp na obloze se rozzářil jasněji. Kdoví, jestli tu není noc — třeba shromáždění svolali na tuto denní dobu proto, aby i Silného, který nemůže sestoupit na povrch planety, bylo dobře vidět…
Proč ale říkáme tomuhle světu Citadela? Od obzoru k obzoru jen rovina, vše je dokonale vyžehlené, jen v dálce na obzoru se tyčí kuželovitá hora. Nikde žádné obranné stavby, žádné kyklopské konstrukce ani jiné atributy centra moci Konkláve.
Osamělý Daenlo se ve svém sektoru pohnul. Pak vykročil kupředu, mlžná stěna se před ním rozestoupila a společně s Cizákem ke mně propustila vlnu těžké kořeněné vůně.
„Mluvíš jménem Slabé rasy, konkrétně lidstva?“
Také on využíval služeb kualkuovského překladatele, jenže v jeho případě jsem bulku zahlédl na temeni hlavy.
„Ano, hovořím jménem lidstva,“ potvrdil jsem. „Jmenuji se Petr Chrumov.“
„To víme. Kualkua oznámil, že je tvým prostředníkem a předestře nám tvůj obraz. V jiném případě by na místě, kde stojíš, zbyla jen hromádka popela. Torpp nikdy nespí.“
Bezděky jsem pohlédl k nebi, na kolébající se ohnivý mrak. Měl jsem dojem, že totéž učinily i Daenlovy ploché a jakoby sklem potažené oči.
„Budu právem odpovědného za Slabou rasu jménem lidstvo pokládat otázky. Své pravomoci na mě delegovali i Hixané. Jsou příliš rozhořčeni na to, než aby dokázali reagovat adekvátně.“
Hixané se mi rozhořčení v žádném případě nezdáli. Spíš rozpačití. To jsem si ale nechal pro sebe.
„Tobě, majícímu na starosti lidstvo, odpovím na veškeré otázky.“
„Označení lidstva jakožto Slabé rasy jsi vynechal záměrně?“
„Ano, Daenlo. Zcela záměrně. Tato Slabá rasa společně se třemi dalšími neméně Slabými už pro Konkláve hodně udělala.“
„Nebojíš se, protože ve skutečnosti jsi velice daleko.“
Věnec chapadélek vystřelil směrem ke mně a ovinul celé mé tělo. Pak mě chapadla zase pustila, sklouzla po zemi a nechávala po sobě pruhy potrhané trávy.
„Vzbudil jsi náš velký zájem. Především proto, že právě v tvém případě Kualkuové opustili svou zásadu lhostejného nezasahování. Proč ti pomáhají?“
A to je všechno?
Jak jednoduchá otázka!
„Budu nucen mluvit velmi dlouho, moudří Daenlové, odpovědní za lidstvo. Sám přesnou odpověď neznám, ale možná že na ni přijdete sami.“
„Čas ještě máme, člověče Petře Chrumove. Mluv. Když si budeme potřebovat něco upřesnit, položím doplňující dotaz. Mluv.“
Daenlové jsou v mnoha ohledech stejně neuspěchaní, jako jejich pozemská karikatura — nosorožci. Ale dokážou být i stejně zuřiví.
„Vše začalo na Hixi-43, Daenlo. Vracel jsem se z běžné cesty a když jsem za sebou měl první jump, zaslechl jsem v kabině nějaký zvuk. Ukázalo se, že to byl počtář…“
„Počtář přestál jump?“
„Ano, Daenlo. Absolvoval jump a uchoval si normální rozum. Já bych to ale raději vyložil všechno popořádku.“
„Mluv.“
„Počtář mi řekl, že se musí setkat s Andrejem Chrumovem, což je můj dědeček…“
Chapadélka se rozčileně otřásla.
„Andrej Chrumov je člověk, který Konkláve obviňuje z přílišné krutosti?“
„Ano.
Škoda, že tu se mnou děda není. Takováhle popularita by mu určitě udělala radost. Že mluvit budu dlouho, jsem věděl.
Jenom mě nenapadlo, že to bude takhle dlouho…
„Rozhodli jsme se, že se vyhneme spojenectví s geometry.“
„Ale proč? Tato rasa je přece s vámi identická. Jsou to přirození spojenci.“
„Jejich morálka je ale stejně krutá jako etické zásady Konkláve.“
„Takže ty si taky myslíš, že jsme krutí?“
Pohlédl jsem do plochých talířků jeho očí.
„Ano, Daenlové, kteří jste odpovědní za lidstvo…“
Noc pominula a nad Citadelou vyšlo slunce. Taková narudlá vzdálená hvězda, vypadající vedle rozzářené hory světla jménem Torpp jako nahodilé nedorozumění.
Mluvil jsem dáclass="underline"
„Alarský velitel mě povýšil do důstojnické hodnosti a pověřil mě výzvědným úkolem v centru Galaxie.“
„Tím ovšem překročil své pravomoci,“ řekl Daenlo. Pak se odmlčel a hlasem stále stejně monotónním dodaclass="underline" „Zmýlil jsem se. Vrchní velitel nezávislé bojové entity může nařizovat výzvědné mise a může do nich povolávat i představitele Slabých ras. Jsi nevinen, veliteli. Smíš kruh obvinění opustit.“