Černá myš vedle mě se pohnula:
„Silní Daenlové! Z titulu vysokého důstojníka musím u výslechu člověka Petra Chrumova zůstat.“
„Dobře, povoluje se. Hned ti přinesou potravu a vodu.“
Já se podobného shovívavého gesta nedočkal. Ačkoli — tělo vytvořené Kualkuou sotva něco podobného potřebovalo. Mluvil jsem dál a dál. Slunce už zase začínalo zapadat. Torpp klouzal po nebi sem a tam — pomalá debata organických bytostí ho patrně nudila.
„Člověk z rasy geometrů Nik Rimer uvedl svou rasu do Stínu…“
„Znamená to, že planeta geometrů je pod ochranou?“
Dobrá otázka! Jen jsem pokrčil rameny:
„Planeta Vlast nikdy nebyla bezbranná. Ovšem teď, být na místě Silných ras, bych na geometry neútočil.“
„To je rada… nebo pohrůžka?“
„Rada.“
„Dobře. Tak pokračuj.“
Než jsem skončil, nad planinou se znovu rozestřela noc. Jestli za tu dobu odpočívali jiní Cizáci, nevím. Daenlo se ovšem ode mě nehnul ani na krok.
„Odpověz mi na tuto otázku: Jak naloží rasa Kualkuů se svým Zrnem Forten?“
„To nevím…“
„Tak se zeptej.“
Nechápavě jsem se na Daenla, jehož temeno zdobil neforemný pahrbeček, zadíval.
„S námi nikdy nemluví. Od okamžiku, kdy byl jejich svět zničen a jejich jediným domovem se stal vesmír… Slouží, ale neodpovídají. Zeptej se ho.“
Najednou jsem pochopil a celý jsem se zachvěl. Kualkuové nemají planetu, kam by Zrno mohli přinést. Žijí všude, v každém ze světů Konkláve! Bez asistence těchto malých kamikadze, poslušných tlumočníků a věrných otroků by se tu neobešel nikdo! Leda snad pětice ras, které nejsou organického původu…
„Kualkuo?“
Řekni jim, že jsem se ještě nerozhodl.
„Ještě se nerozhodl,“ opakoval jsem. „Kualkua se ještě nerozhodl.“
„Konkláve si vstup do Stínu nepřeje,“ řekl Daenlo, jako by si mi chtěl postěžovat. „Přestože naši předkové z centra Galaxie vzešli, zatím vstup do Stínu nechceme. Zeptej se ho, kdy se rozhodne? Kolik času na to bude potřebovat?“
Zeptej se ho, co je to čas, ozval se Kualkua.
„Ptá se, co je to čas, Silní Danelové…“
Daenlo mlčel. Nebyla to náhodou tvoje rasa, která spálila svět Kualkuů, Silný Daenlo? Možná to byl svět, který Kualkuové nepotřebovali, ale copak vždycky milujeme jen to, co potřebujeme?
Jak asi rozhodují? Budou se nejdřív radit? A budou pak hlasovat — vztyčení chapadel nebo vyvrhováním protuberancí a pseudopodií?
„Člověče Petře Chrumove, představiteli lidstva. Vaše činy překračují rámec toho, co je Slabým rasám povoleno.“
Copak, že by verdikt?!
„Vaše počínání však Konkláve žádnou újmu nepřineslo. Naopak…“
Daenlo se odmlčel.
„Člověče Petře Chrumove, řekni Kualkuovi, že vše nezbytné už jsme si vyjasnili a nadále jeho tlumočnické služby nebudeme potřebovat. Původní obvinění Slabých ras, známých jako lidstvo, Alaři, počtáři a Kualkuové, je zrušeno. Teď rozhodneme. Ty jsi volný.“
Ještě jsem stihl podívat se na Alara a dokonce jsem se pokusil podat mu ruku. Snad na rozloučenou, snad jako výraz vděku vrchnímu veliteli, který po boku svého důstojníka zůstal až do konce.
Svět kolem mě však už hasl. Kualkua kopii mého těla na Citadele přestal udržovat.
A mně už začínaly starosti s tělem originálním. Na obloze středu Galaxie stále plály hvězdy. Byly nádherné a lhostejné, jinak jsem v nich neshledával nic — ani konfrontaci, ani lásku.
Byly to prostě hvězdy.
Ležel jsem na zemi, zachumlaný v jakési přikrývce. Vedle hořel oheň a kolem něj seděly tři nehybné postavy.
To, že už jsem přišel k sobě, jako první zaznamenal počtář. Přistoupil ke mně rychlými neslyšnými krůčky a nahlédl mi do tváře.
„Je to dobrý,“ šeptl jsem něco, čím jsem si jinak rozhodně jist nebyl. V krku jsem měl sucho a tělo se zdálo být jako z vaty. Kamenná byla jen dlaň, v níž jsem křečovitě svíral Zrno. „V pohodě, Karle…“
Ostatní se mě chopili a pomohli mi sednout. Jejich oči byly stejně žadonivé jako počtářovy.
„Řek bych, že jsme se z toho vykecali.“ Pokusil jsem se o úsměv. „Minimálně… jsme dostali oddechovej čas. Teprve se rozhodnou…“
Máša mi podala vodu. Lokl jsem si a zaposlouchal se do Kualkuova tichého šepotu.
Zrno, Petře…
„Cože?“
Nech ho tady. Polož ho k ohni. Já se taky teprve musím rozhodnout…
„Proč mi tak pomáháš, Kualkuo?“
Je to zdařilá symbióza.
Usmál jsem se. To určitě ucítí. A pak jsem požádaclass="underline"
„Sašo, dědo, pomozte mi vstát. Už toho nebe mám plný zuby. Je čas vrátit se domů.“
„To si myslíš, že tě tam budou vítat s otevřenou náručí?“ ušklíbl se ponuře Danilov. „Bejt náma, tak zůstanu tady ve Stínu… Už jen za tu poškozenou stanici nám napářej úhradu všech kosmickejch škod, počínaje zánikem chudinky orbitální stanice Mir.“
„To mě teda nijak nebere, i když to potrestání pojmou takhle velkoryse,“ pokrčil jsem rameny a vstal. „Nevadí, však mám ve Svobodným kámoše. V nejhorším případě s ním budu vozit rajčata.“
Epilog
Psy mám rád za to, jak umějí odpouštět. Za velkorysou schopnost proměnit cizí vinu ve vlastní.
Tyran se tiskl k mé noze a jen tu a tam zvedal čenich, aby mi ho strčil do dlaně. V jeho pohledu jsem četl jedno jediné: Takže je mi odpuštěno, pane? A tam už mě nikdy nestrčíš?!
Nestrčím, to víš, že nestrčím…
Kéž by se takhle přetvařovat uměli i lidé! Kéž by neměnili každý čin rovnou ve zločin, kéž by uměli učinit první vstřícný krok!
Jenže to bychom asi přestali být lidmi. Každý z nás má své silné i slabé stránky. Každý má své hoře a svou bolest. Kde vzít váhy, které by rozhodly o tom, co je lepší — zda chladný úsudek počtářů, pasivní lhostejnost Kualkuů nebo dokonce nelítostnost Dženšů?
Ono jednoduše není možné vždy a za všech okolností zlomit to, co do nás vložila příroda, co nám do hlav vtloukla evoluce, výchova a zvyk…
Opřel jsem se o rozeschlý plot a zadíval se na sousední dům. Ještě nebylo devět, ale tam už se činili nějací řemeslníci. Kousek stranou od tohoto typického ruského letního sídla se budovalo cosi grandiózního. Vypadalo to na vrtulníkovou přistávací plochu s hangárem. Práce běžely rychle a v naprostém tichu — jako ve snu. Firma zřejmě využívala zvukotěsnou clonu, která se asi před půlrokem začala dovážet z Andianu-7. Drahý špás, ale zaplaťpánbu, že to tu instalovali — je to zvláštní, ale děda i v novém těle spí stejně špatně jako dřív.
Stejně by mě zajímalo, zda si noví Rusové u svých domů za městem zanedlouho nezačnou stavět i startovací a přistávací rampy pro své kosmické jachty. Že bychom se ráno probouzeli tichým svistem plavně protínaného vzduchu…
Pokud nám samozřejmě někdo současné domácí vězení po celotýdenních výsleších nenahradí pobytem v sibiřském sanatoriu…
Na verandě vedlejšího domu práskly dveře a přes zahradu jako střela vyrazil rozcuchaný kluk. Byl jen v kraťasech a tričku a zjevně se bál, aby nepřišel pozdě. Když mě uviděl, okamžitě krok zvolnil. Tentokrát ale zanechal obvyklých zbytečných kliček a zamířil rovnou ke mně.