Těžká expedice

Hal Clement Těžká expedice

Přeložil Jan Filipský

MISSION OF GRAVITY by Hal Clement, 1954

by Doubleday, a division of Bantam Doubleday Dell Publishing Group, Inc.

I. Zimní bouře

Vítr se přehnal přes záliv jako cosi živého. Drásal hladinu s takovou důkladností, že bylo obtížné rozeznat, kde končí tekutý živel a kde začíná povětří; vzdouval vlny, z nichž každá by spláchla Bree jako třísku, ale sotva dosáhly výše pouhé stopy, rozprášil je na nehmatnou tříšť.

K Barlennanovi, jenž se choulil vysoko na záďovém prámu, dolétla pouhá přeprška. Už před časem dal vytáhnout loď na břeh, do bezpečí. Došlo k tomu ve chvíli, kdy se rozhodl, že tady zůstane přes zimu; stejně se ale neubránil jisté stísněnosti. Vlny zde byly mnohonásobně vyšší než ty, s nimiž se setkával na moři, a tak docela ho nedokázala ukonejšit ani úvaha, že pro nízkou tíhu, díky níž se mohou zvedat tak vysoko, vlastně nesvedou napáchat opravdové škody, když se vyvalí až sem na pobřeží.

Barlennan nebyl nijak zvlášť pověrčivý, ale takhle blízko u Okraje Světa opravdu nikdo nemohl říci, co se stane. Dokonce i jeho posádka, jejíž členové v žádném ohledu neoplývali přílišnou představivostí, dávala najevo občasné známky znepokojení. Tady hrozí neštěstí, reptali — ať už za Okrajem sídlí cokoli, co vysílá do světa na tisíce mil daleko strašlivé zimní vichřice, může se to na vetřelce rozzlobit. Při každé nehodě reptání vypuklo nanovo a k nehodám docházelo často. To, že každý může snadno udělat chybný krok, váží-li asi dvě a čtvrt libry namísto nějakých pěti set padesáti, na něž byl zvyklý po celý život, připadalo veliteli jako samozřejmost; ale k tomu, aby si to plně uvědomil, je zjevně potřebná výchova, nebo aspoň zvyk logicky uvažovat.

Dokonce i Dondragmer, který by už mohl mít rozum… Barlennanovo dlouhé tělo se vypjalo a užuž chtěl vykřiknout povel, než si uvědomil, co se o dva vory dál vlastně děje. Vypadalo to tak, že si první důstojník zvolil právě tento okamžik, aby prověřil ukotvení jednoho ze stožárů, a využil stavu div ne beztíže k tomu, aby se téměř v plné své délce vzepjal nad povrch paluby. Třebaže si většina členů posádky Bree už docela zvykla na podobné kousky, byl na něj stejně fantastický pohled, jak se tyčil vzhůru, nejistě vyrovnávaje rovnováhu na zadních šesti nohou; to však nebylo to hlavní, co na Barlennana zapůsobilo. Při tíze dvou liber nezbývalo, než aby se každý něčeho držel anebo se dal odfouknout prvním závanem větru; šesti nohama určenýma k chůzi se ale nikdo udržet nedokázal. Jakmile udeří vichřice — teď by však stejně žádný povel nebylo slyšet, i kdyby kapitán ječel nejhlasitěji, jak dovede. Už se dokonce chystal přelézt první nárazníkový pás, který jej odděloval od místa činu, když si všiml, že první důstojník má k postroji kolem těla a k palubě přivázanou sadu provazů a že je téměř stejně bezpečně upoutaný jako stožár, na němž pracoval. Barlennan se opět uvolnil. Věděl, proč to Don udělal — byl to prostě projev odporu určený tomu, co pohánělo tuto bouři, a první důstojník se záměrně snažil vštípit tento svůj postoj posádce. Správný chlap, pomyslel si Barlennan a znovu věnoval pozornost zálivu.

Žádný pozorovatel by teď nedokázal určit, kde leží linie pobřeží. Na všech stranách do vzdálenosti sta yardů od Bree všechno zakrýval oslepující vír bělostné tříště a bělavého písku; když prudce šlehající kapky metanu začaly jako kulky zasypávat a zaslepovat jeho oční šupiny, dala se s obtížemi rozeznat již i sama loď. Aspoň že paluba pod jeho početnýma nohama stále zůstávala pevná jako skála; ať už bylo v této chvíli plavidlo sebelehčí, nevypadalo na to, že se dá odfouknout. Taky by nemělo, chmurně uvažoval kapitán, když si vybavil desítky lan, jež je poutala k hluboko zaseknutým kotvám a zakrslým stromům, rozsetým po pláži. Nemělo by — ale na druhé straně by to nebyla první loď, která zmizela, když se odvážila tak blízko k Okraji. Snad byla posádka tak trochu v právu, že k Letci chovala nedůvěru. Ostatně právě ten podivný tvor ho přesvědčil, aby tady strávili zimu, a nějakým podivným způsobem toho dosáhl, aniž přislíbil lodi či posádce jakoukoli ochranu. Ale na druhé straně kdyby je Letec chtěl zahubit, určitě to mohl provést mnohem snáze a bezpečněji, než aby je nalákal na podobný podfuk. Kdyby se třeba i tady, kde hmotnost tolik neznamená, ta obrovitá konstrukce, na níž létal, snesla nad Bree, nebylo dál o čem mluvit. Barlennan začal myslet na něco jiného; jako pravý Meskliňan v plné míře prožíval bytostnou hrůzu z představy, že by se třeba jen na čas ocitl pod něčím skutečně masivním.

Posádka se už před drahnou chvílí ukryla pod palubními přístřešky — dokonce i první důstojník přerušil práci, když bouře udeřila doopravdy. Přítomni byli všichni; dokud ještě viditelnost umožňovala obhlédnout celou loď, spočítal Barlennan hrbolky, jež se rýsovaly pod ochrannou tkaninou. Doma zůstali i lovci, protože žádný z námořníků ani nepotřeboval Letcovo varování, že se blíží bouře. V posledních deseti dnech se nikdo z posádky nevzdálil z bezpečí lodi na více než pět mil a při této tíze nebylo pět mil žádnou vzdáleností.

Ovšemže měli spoustu zásob; sám Barlennan nebyl žádný hlupák a dělal všechno pro to, aby nikoho takového nezaměstnával. Stejně ale bylo příjemné opatřit si čerstvou potravu. Uvažoval o tom, na jak dlouho je současná bouře přiměje zůstat v úkrytu; nic takového znamení, jež zřetelně ohlašovala příchod atmosférické poruchy, neprozradila. Možná to ví Letec. Tak či tak, na lodi se teď stejně nedalo nic víc udělat; klidně by si s tím podivným stvořením mohl promluvit. Pokaždé, když se podíval na zařízení, které dostal od Letce, pociťoval Barlennan nedůvěru a mírné vzrušení a pokaždé to pro něj byl zážitek, když se mohl znovu přesvědčit o jeho schopnostech.

Ta věc se nacházela na záďovém prámu hned vedle Barlennana, skrytá pod nevelkým ochranným přístřeškem. Na pohled to byla kompaktní skříňka asi tři palce dlouhá a zhruba poloviční výšky a hloubky. Na jednom konci narušovalo jinak jednotvárný vzhled jejího povrchu okénko z průzračného materiálu, které vypadalo jako oko a zřejmě plnilo podobnou úlohu. To jediné, co ještě stálo za pozornost, byl už jen malý, okrouhlý otvor v jedné z jejích delších stěn. Krabička ležela touto stěnou nahoru a konec vybavený „okem“ nepatrně vyčníval zpod plachty. Samotný stanový dílec měl přirozeně otvor na závětrné straně, takže jeho tkanina nyní pevně přiléhala k ploché horní straně přístroje. Barlennan vsunul paži pod plachtu, chvíli tápal, než nalezl otvor a vložil do něj klepeto. Uvnitř nebyla žádná pohyblivá součástka jako vypínač či tlačítko, ale to mu nedělalo starosti — nikdy se s takovým zařízením nesetkal, stejně jako nikdy nenarazil na spínače aktivované teplotně, světelně či kapacitně. Ze zkušenosti věděl, že Letec se nějakým způsobem doví, když do toho otvoru zasune jakýkoli předmět, co nepropouští světelné paprsky, a stejně tak věděl, že nemá naprosto žádný smysl, aby se pokoušel pochopit, jak se to děje. Bylo by to jako učit desetidenní dítě navigačnímu umění, uvažoval občas zkormouceně. Nebyla to ani tak otázka nedostatku inteligence — konec konců neškodilo si něco takového myslet — jako chybějící několikaleté praktické průpravy. „Tady Charles Lackland.“ Přístroj promluvil nečekaně a přerušil chod jeho myšlenek. „Jste to vy, Barle?“