V. Mapování
Příchod posádky o několik dní později vyřešil Lacklandův problém téměř okamžitě.
Samotný počet domorodců příliš nepomohl; ani jedenadvacet Meskliňanů nevyvinulo dostatečnou tažnou sílu, aby dokázali naložený smyk uvést do pohybu. Barlennana napadlo, že by náklad mohli nést, a určil čtyři členy posádky, z nichž každý měl podpírat jeden roh; dalo mu přitom značnou námahu, než překonal navyklou nechuť svých krajanů zdržovat se pod pevnými předměty. Když se mu to konečně podařilo, ukázalo se celé úsilí jako zbytečné; kovový plát nebyl dostatečně pevný na to, aby snesl podobné zacházení, a pod tíhou opancéřované postavy se prohnul, takže až na podepřené rohy celý náklad dosedl na zem.
Dondragmer, aniž to nějak zvlášť komentoval, se po dobu celého experimentu zabýval tím, že rozmotával a navazoval lana, běžně používaná k upevnění loveckých sítí. Každá z délek, kterou tak získal, byla víc než dostatečně dlouhá na to, aby dosáhla k nejbližšímu porostu; a kořeny těchto rostlin, jež běžně dokázaly vzdorovat nejhorším vichřicím, které Mesklin nabízí, skýtaly všechnu nezbytnou oporu. O čtyři dny později kolona smyků, sestavená ze všech použitelných plechů z tanku, vyrazila na zpáteční cestu k Bree s Lacklandem a obrovským nákladem masa na palubě; při stabilní rychlosti jedné míle za hodinu dorazila k lodi za jedenašedesát dnů. Po dalších dvou dnech úsilí se za pomoci dalších členů posádky podařilo proklestit cestu porostem mezi lodí a kupolí a bezpečně dopravit Lacklanda i s jeho brněním k přechodové komoře. Byl právě nejvyšší čas; vítr už zesílil natolik, že při návratu na loď museli námořníci použít záchytných lan, a oblohu počaly znovu bičovat bouřkové mraky.
Dřív než se odhodlal podat úřední zprávu o havárii tanku, Lackland nejprve pojedl. Chtěl, aby jeho hlášení bylo co nejúplnější; uvědomoval si, že by nejprve měl přijít na to, co se vlastně stalo. Stěží mohl obvinit někoho na Toorey, že omylem nechal pod podlahou vozidla kus trhaviny.
Až ve chvíli, kdy tiskl tlačítko na komunikačním zařízení, jež propojovalo stanici a satelit, mu svitla odpověď, a když se na obrazovce objevil vrásčitý obličej dr. Rostena, věděl přesně, co má povídat. „Menší zádrhel na tanku, doktore.“
„To jsem pochopil. Něco vážného? Mechanická nebo elektrická závada?“
„V podstatě mechanická, i když elektrický rozvod na ní měl taky svůj podíl. Obávám se, že tank můžeme úplně odepsat; to, co z něj zbylo, zůstalo trčet nedaleko pláže asi osmnáct mil odtud na. západ.
„To je nádhera. Tahle planeta se nám začíná po všech stránkách pěkně prodražovat. Co se vlastně stalo — a jak jste se dostal zpátky? Asi byste sotva dokázal ujít osmnáct mil v pancéřovém skafandru při té gravitaci.“
„Taky jsem to neušel — Barlennanovo mužstvo mě vzalo do vleku. Co se tanku týče, pokud tomu dobře rozumím, podlahová přepážka mezi kabinou řidiče a motorovou sekcí nebyla vzduchotěsná. Když jsem vystoupil a vydal se na průzkum, mesklinská atmosféra — vysoce stlačený vodík — začala prolínat dovnitř a smísila se s normálním vzduchem pod podlahou. Totéž samozřejmě nastalo i v kabině, ale odtud unikl prakticky všechen kyslík dveřmi, takže jeho koncentrace klesla pod nebezpečnou mez dřív než k něčemu mohlo dojít. Dole pod podlahou se kyslík udržel o něco déle — a pak už stačila jediná jiskra.“
„Rozumím. Co způsobilo to jiskření? Zůstaly motory v chodu, když jste vystoupil?“
„Jistě — servoposilovače řízení, dynamotory a tak. Jsem moc rád, že jsemje nechal běžet; jinak by k výbuchu zřejmě došlo po mém návratu, až bych je znovu nastartoval.“
„Hm“ Ředitel Záchranného sboru vypadal poněkud rozladěně. „Musel jste vůbec vystupovat?“ Lackland blahořečil hvězdám za to, že Rosten je biochemik.
„Ne že bych zrovna musel. Chtěl jsemjen odebrat tkáňové vzorky z těla šest set stop dlouhé velryby, která tam uvízla na mělčině. Napadlo mě, že by někdo mohl…“
„Vzal jste je s sebou? vyštěkl Rosten dřív než Lackland stačil domluvit.
„Ovšem. Můžete si pro ně kdykoli přiletět — a vzít s sebou další tank, pokud ještě nějaký máme.“
„To máme. Uvazuji o tom, že vám ho dám k dispozici až skončí zima; do té doby to pro vás bude bezpečnější v kupoli.
Co jste použil ke konzervaci vzorků?“
„Nic zvláštního — zdejší atmosféru — vodík. Říkal jsem si, že z vašeho hlediska by je běžné konzervační prostředky znehodnotily. Měl byste se pro ně zastavit co nejdříve; Barlennan říká, že po několika stech dnech začne být maso jedovaté, což znamená, že tu zřejmě existují mikroorganismy.“
„Bylo by divné, kdyby je tu neměli. Zatím vydržte; za pár hodin jsem u vás.“ Rosten přerušil spojení, aniž dále komentoval zničený tank, což Lackland náležitě ocenil. Šel si hned lehnout, protože už čtyřiadvacet hodin nespal. Probudil ho — částečně — až přílet rakety. Jak se dalo očekávat, Rosten se dostavil osobně. Ani si neodložil skafandr;
sebral lahvičky, které Lackland nechal v přechodové komoře, aby omezil riziko znehodnocení vzorků kyslíkem, jediným pohledem zhodnotil Lacklandův stav a zhurta ho poslal zpátky do postele.
„Tenhle materiál zřejmě stojí za jeden tank,“ řekl úsečně. „Teď se koukejte vyspat. Čekají vás další problémy, které bude třeba vyřešit — o tom si ale znovu promluvíme, až budete schopen vnímat, co vám povídám. Zatím na viděnou.“ Dveře přechodové komory se za ním zavřely.