Zatímco Lackland spal ták pohodlně, jak jen to bylo ve stísněné kabině možné, posádka se rozptýlila po okolní krajině. Zčásti je poháněla touha opatřit si čerstvou potravu, ale jejich hlavním cílem bylo shromáždit náklad, který by se dal zpeněžit. Všichni znali rozličné druhy rostlin, poskytujících to, co Lackland nazýval kořením, ale nic podobného v bezprostředním okolí nerostlo. Nacházeli četné porosty, nabízející roztodivné listovitě tvarované výhonky, semena a kořeny; potíž byla v tom, že se nedalo určit, co z toho je vůbec poživatelné, nemluvě už ani o tom, jakou to má chuť. Žádný z Barlennanových námořníků nebyl tak zbrklý ani naivní, aby ochutnal rostlinu, kterou předtím nikdy neviděl; příliš mnoho rostlinných druhů na Mesklinu dokázalo ke své obraně s děsivou účinností využívat jedy. Obvyklý způsob testování spočíval v tom, že se Meskliňané v takových případech spoléhali na jemně vyvinuté smysly drobných živočichů, jež zpravidla chovali jako své domácí mazlíčky; co byl ochoten jíst parsk nebo ternee, bylo bezpečné. Naneštěstí jediné takové zvíře na palubě Bree nepřežilo zimu — či spíše pobyt na rovníku; prudký poryv větru, předcházející jedné ze zimních bouří, je smetl s paluby dřív, než je majitel stačil přivázat. Námořníci na loď přece jen nanosili množství slibně vypadajících vzorků; žádný z nich si však nevěděl rady, co si s těmi nálezy vlastně počít. Jediný Dondragmer podnikl výpravu, kterou bylo možno označit jako úspěch; protože byl vynalézavější než ostatní, dostal nápad pátrat pod povrchem a odvalil velké množství kamenů. Zprvu byl poněkud nesvůj, ale nervozita se postupně vytratila a nový sport ho opravdově zaujal. Zjistil, že dokonce i pod dosti těžkými balvany je možné najít spoustu věcí; a zanedlouho se vrátil na loď obtížen množstvím předmětů, o nichž se všichni shodli, že to musí být vejce. Karondrasee si je vzal na starost — nikdo se neobával jíst cokoli živočišného původu — a brzy se ukázalo, že se ve svém odhadu nemýlili. Byla to vejce — navíc velice chutná. Teprve když už byla snědená, přišel kdosi s nápadem, že jich mohli pár nechat vylíhnout, aby zjistili, jakému živočišnému druhu patří; a když už ta myšlenka zazněla, vylepšil ji Dondragmer nápadem, že by mohli zkusit vypěstovat zvíře, které by nahradilo chybějící ternee. Nápad se setkal s všeobecným nadšením a do okolí znovu vyrazily skupiny hledačů vajec. Než se Lackland probudil, proměnila se Bree prakticky v inkubátor.
Když se ujistil, že je celá posádka na palubě, Letec znovu nastartoval tank a pokračoval v cestě k východu. Během příštích několika dnů se kopce postupně zvyšovaly a dvakrát narazili na potoky metanu, naštěstí tak úzké, že je sáně dokázaly přemostit. Ještě štěstí, že stoupání bylo povlovné, protože každý pohled dolů na větší vzdálenost vyvolával mezi námořníky pocit neklidu; ten však, jak hlásil Barlennan, byl zvolna na ústupu.
A pak, nějakých dvacet dní od začátku druhého úseku cesty, spatřili něco, co je přinutilo zapomenout na strach z výšek, co upoutalo pozornost všeho živého v obou vozidlech.
VII. Kamenné opevnění
Až dosud měla většina kopců lehce zaoblený tvar, jehož nepravidelnosti již dávno uhladily vlivy povětří. Nikde nebylo ani stopy po jámách a rozsedlinách, kterých se zpočátku Lackland trochu obával. Na temeni byly vršky mírně zakulacené, takže by si ani při vyšší rychlosti nikdo zvlášť nevšiml, že překonali další z nich. Zato teď, když dosáhli vrcholu jednoho z mnohých návrší a otevřel se před nimi výhled dál do krajiny, odlišnost pahorku, který měli před sebou, okamžitě každého uhodila do očí.
Byl delší než většina z těch, které doposud překročili, připomínal spíše kamennou hráz, jež se jim stavěla do cesty, nežli pahorek; hlavní rozdíl však byl patrný na temeni. Na rozdíl od plynule zakřivené siluety okolních kopců obroušených větrnou erozí měl na první pohled vysloveně rozeklaný tvar; při bližším pohledu bylo patrné, že jeho vrchol vroubila řada balvanů, jejichž pravidelné rozmístění nemohlo být ničímjiným, nežli dílem rozumných bytostí. Byly to kameny nejrůznějších rozměrů, od kolosů velikosti Lacklandova tanku, až po valouny zvíci míče na košíkovou; přes nerovnosti povrchu měly všechny zhruba kulovitý tvar. Lackland okamžitě zastavil vozidlo a uchopil dalekohled — částečně byl oblečený do skafandru, ale neměl nasazenou přilbu. Barlennan docela zapomněl na přítomnost posádky, jediným skokem překonal vzdálenost dvaceti yardů, oddělující Bree od tanku, a bezpečně přistál na jeho střeše. Pro podobné případy tam měl upevněnou vysílačku a začal mluvit bezmála dřív než dopadl.
„Co je to, Charlesi? Nemohlo by to být město, o jakých jste mi vyprávěl, když jste mluvil o vaší planetě? Vašim obrázkům se to ale moc nepodobá.“
„Doufal jsem, že se něco dozvím od vás,“ zněla odpověď. „Město to rozhodně není a většina kamenů je podle mého názoru rozmístěných příliš daleko od sebe, než aby mohly vytvářet zeď nebo opevnění. Vidíte v jejich blízkosti nějaký pohyb? Já to tímhle dalekohledem nedokážu, ale třeba máte ostřejší zrak.“
„Já jen vidím, že vrchol pahorku má nepravidelný tvar; na to, abych tam rozeznal nějaké volné kameny, bychom museli být o něco blíž. Rozhodně nepozoruji žádný pohyb. Ale řekl bych, že na takovou dálku by objekt mých rozměrů stejně nebylo vidět.“
„Já bych vás na tu vzdálenost zahlédl i bez dalekohledu, i když bych nedokázal určit počet vašich očí či končetin. S jeho pomocí mohu tvrdit téměř určitě, zeje vršek opuštěný. Stejně vám ale ručím za to, že se tam ty kameny nedostaly náhodou; měli bychom si dát pozor, ať už je tam zasadil kdokoli. Raději upozorněte posádku.“ Lackland si v duchu zaznamenal, že Barlennan má slabší zrak; nebyl školený fyzik, aby si to podle velikosti Meskliňanových očí dokázal předem odvodit.
Zůstali stát a pokračovali v pozorování ještě další dvě až tři minuty, během nichž slunce postoupilo tak daleko, že prosvětlilo všechna zákoutí, jež dosud zakrýval stín; kromě stínu se ale nic nehýbalo a Lackland nakonec znovu nastartoval tank. Zatímco sjížděli se svahu, nastala tma. Tank měl jen jediný světlomet, který Lackland udržoval sklopený dolů na cestu; pokud se v té době něco dělo nahoře mezi kameny, nebylo to vidět. Při východu slunce přebrodili další potok a s rostoucím napětím zahájili stoupání. Minutu či dvě nedokázali nic rozeznat, protože slunce stálo přímo naproti; pak se ale vyhouplo výš a umožnilo nerušený výhled na vrchol kopce. Žádný z pozorovatelů na první pohled nezjistil viditelnou změnu oproti předchozímu večeru. Lackland měl nejasný dojem, který očividně sdíleli i Meskliňané, že kamenů mezitím přibylo; ale protože je předtím nikdo nepočítal, nedalo se to dokázat. Nikde však nebylo sebemenší známky pohybu.