Při pětimílové rychlosti tanku cesta do kopce zabrala pět nebo šest minut, takže když dosáhli vrcholu, měli slunce přímo za zády. Lackland zjistil, že některé mezery mezi většími balvany jsou dost široké“ na to, aby jimi tank i sáně mohly projet, a k jedné z nich si to namířil. Když se blížil ke hřebeni, přejel několik drobnějších kamenů s tak hlasitým zaskřípěním, že Dondragmera vzadu na lodi na okamžik napadlo, zda jeden z nich nepoškodil tank, zvlášť když stroj znenadání zastavil. Barlennana bylo stále vidět na střeše vozidla, jak všechny své oči upírá na výjevy, který měl pod nohama; Letce samozřejmě vidět nebylo, ale po chvíli první důstojník Bree dospěl k závěru, že i jeho muselo údolí, jež měl pod sebou, natolik upoutat, až zapomněl, že má řídit.
„Kapitáne, co se děje?“ vychrlil ze sebe Dondragmer a současně dával znamení obsluze ohňometných nádrží, aby zaujala bojové postavení. Zbytek posádky nečekal na další rozkazy a obsadil vnější prámy s připravenými kyji, noži a oštěpy. Barlennan dlouho neodpovídal a první důstojník už, už chtěl vyslat výsadek na obranu tanku — neměl ponětí o palebné síle rychlopalného kanónu, který dostal Lackland dodatečně k dispozici — když se kapitán ohlédl, zhodnotil situaci a udělal konejšivý posunek.
„Zdá se, že je všechno, v pořádku,“ řekl. „Trochu to vypadá jako město, ale nic se tam nehýbá. Uvidíte sami, jen co Letec trochu popojede, abyste nemuseli sesedat.“ Pak opět přešel do angličtiny a tlumočil své přání Lacklandovi, který mu pohotově vyhověl. Tím se věci rázem dostaly do pohybu.
V první chvíli Lackland — a méně zřetelně Barlennan — spatřili rozlehlé, mělké, mísovité údolí, ze všech stran obklopené hradbou pahorku podobných tomu, na němž se nacházeli. Lackland si pomyslel, že na dně by mělo být jezero; nikde neviděl otvor, kudy by mohl odtékat déšť či tající sníh. Pak si všiml, že na vnitřních svazích okolních kopců žádný sníh neleží; jejich povrch byl naprosto holý a měl nezvyklý tvar.
Údolí rozhodně nevzniklo přirozeným způsobem. Bylo zbrázděné mělkými, širokými strouhami, jež začínaly nedaleko pod jeho horním okrajem. Měly nápadně pravidelné rozestupy; kdyby někdo vedl kousek pod místem, kde začínaly, údolní stěnou kolmý řez, získal by dokonalý obraz zvlněné mořské hladiny. Při svém sestupu po stráních dolů směrem ke středu kotliny se kanály postupně zužovaly a prohlubovaly, jako kdyby byly určeny k tomu, aby odváděly dešťovou vodu do centrální nádrže. Proti této hypotéze však hovořila skutečnost, že se všechny ve středu nesetkávaly — všechny k němu dokonce ani nedosahovaly, i když vesměs končily u nevelkého, relativně plochého dna údolí. Zajímavější než kanály byly valy, jež je vzájemně oddělovaly. S rostoucí hloubkou koryta se přirozeně zvyšovaly; do poloviny svahu vytvářely hladce zaoblené hřbety, ale dál byly jejich stěny stále strmější, až nakonec nabyly podoby hrází kolmo se zvedajících ze dna kanálů. Některé z nich se táhly téměř až do středu údolí. Nesměřovaly však do jediného bodu; mírně se cestou zakřivovaly, takže spíše než loukotě kola připomínaly žebra odstředivého čerpadla. Nahoře byly příliš úzké na to, aby se na nich člověk udržel.
Podle Lacklandova odhadu kanály a ohraničující náspy na dolním konci dohromady měřily nějakých patnáct či dvacet stop. Samy zídky tedy byly dost široké, aby mohly sloužit jako obydlí, zvláště Meskliňanům; množství otvorů, prorážejících jejich dolní průčelí, nasvědčovalo tomu, že by skutečně mohlo jít o obydlí. V dalekohledu bylo možno rozeznat přístupové rampy, vedoucí k otvorům umístěným výše nad zemí; dříve než spatřil jediného živého tvora, dospěl Lackland k přesvědčení, že má před sebou město. Jeho obyvatelé zřejmě žili uvnitř stěn oddělujících jednotlivé kanály, jejichž soustavu vybudovali s cílem odvádět déšť. Otázku, proč se raději neusídlili na vnějších svazích kopců, když se chtěli vyhnout hromadění tekutiny, si vůbec nepoložil.
K tomuto bodu svých úvah dospěl ve chvíli, kdy ho Barlennan požádal, aby přesunul Bree přes okraj srázu, dokud ještě bylo vidět. V okamžiku, kdy se tank dal do pohybu, objevily se v otvorech, které považoval za vchody, desítky temných postav; na tu vzdálenost neviděl žádné detaily, ale objekty, ať už to bylo cokoli, představovaly živé bytosti. Lackland překonal popud zastavit tank a znovu sáhnout po dalekohledu, dokud neodvlekl Bree na místo, odkud byl dobrý výhled.
Ukázalo se, že neměl důvod ke spěchu. Po celou dobu přesunu zůstaly postavy bez pohybu a zjevně sledovaly vetřelce; k pozorování bytostí tak mohl využít ještě několika minut, zbývajících do západu slunce. Některé podrobnosti nebylo možné rozlišit ani s pomocí dalekohledu — zřejmě i proto, že se neznámí tvorové zcela nevynořili ze svých příbytků; to, co dokázal rozeznat, však nasvědčovalo tomu, že patří ke stejné rase jako Barlennanovi lidé. Těla měli dlouhá a housenkovitá; několik očí — na tu vzdálenost je bylo obtížné spočítat — se nacházelo na prvním tělesném článku a bylo vidět údy, které se velice podobaly Barlennanovým pažím opatřeným klepety, pokud s nimi nebyly totožné. Jejich zabarvení tvořila směs červené a černé, při čemž černá podobně jako u posádky Bree převažovala. Barlennan tohle všecko pochopitelně nemohl vidět, ale Lackland mu celý výjev vzrušeně popisoval s pomocí vysílačky, dokud město nezmizelo v houstnoucím šeru z dohledu. Když domluvil, podal kapitán napjatě vyčkávající posádce stručnou verzi toho, co se dozvěděl, ve své mateřštině. Poté se Lackland zeptaclass="underline"
„Slyšel jste někdy o tom, že takto blízko u Okraje žijí lidé, Barle? Přichází vůbec v úvahu, že byste je mohli znát nebo dokonce mluvit jejich jazykem?“
„Velice o tom pochybuji. Jak sám víte, mí lidé se necítí ve své kůži severně od míst, kudy prochází to, co jste kdysi nazval „hranicí sta g“. Jazyků znám několik, ale nezdá se mi pravděpodobné, že bych se tady některým z nich mohl domluvit.“
„Co tedy budeme dělat? Tiše se městu vyhneme, nebojím projedeme a vsadíme na to, že jeho obyvatelé neprojeví nepřátelské úmysly? Přiznávám, že bych si je rád blíže prohlédl, ale máme před sebou důležitý úkol a nerad bych ohrozil naše šance na úspěch. Vy ale znáte zdejší plemena mnohem lépe než já; jak myslíte, že na nás zareagují?“
„Tady neplatí nějaké jednotné pravidlo. Možná se k smrti vyděsí pohledem na váš tank anebo na mne, jak se na něm vezu — i když si třeba tady u Okraje nevypěstovali normální instinkty ohledně výšek. Na svých cestách jsme poznali mnoho cizích národů; s některými se dalo obchodovat, s jinými jsme byli nuceni bojovat. Obecně se dá říci, že pokud ponecháme zbraně ukryté a vystavíme zboží, které máme na prodej, nesáhnou k násilí přinejmenším dokud se nepřesvědčí, co jsme zač. Jsem pro to, abychom sjeli dolů. Myslíte, že jsou ty kanály na dolním konci dost široké na to, aby jimi prošly i sáně?“
Lackland se zarazil. „O tomjsem nepřemýšlel,“ přiznal po chvíli. „Raději bych je předtím pečlivě přeměřil. Snad by bylo nejlepší, kdyby se nejdřív dolů vypravil tank a na něm vy, případně někdo další, kdo o to projeví zájem. Budeme tak možná vypadat mírumilovněji — museli si všimnout zbraní, jimiž jsou vaši muži ozbrojeni, a když je nevezmeme s sebou… „
„Žádných zbraní si nevšimli, pokud nemají podstatně lepší zrak než my,“ poznamenal Barlennan. „Souhlasím však s vámi, že bychom to tam dole nejdřív měli přeměřit — anebo ještě lépe: nejprve loď přesunout po obvodu na protější stranu údolí a teprve pak si udělat malý výlet do města; nevidím důvod, proč Bree vystavovat v těch úzkých kanálech zbytečnému riziku.“