„To je nápad! Ano, řekl bych, že za daných okolností nemůžeme vymyslet nic lepšího. Mohl byste sdělit mužstvu, na čemjsme se dohodli, a získat zájemce, kteří se pak k nám budou chtít připojit?“
BarlennarL souhlasil a vrátil se za tím účelem na Bree — neměl sice přímo obavy, že by mu někdo tajně naslouchal a porozuměl, ale přece jen byl raději, když nemusel zvyšovat hlas.
Myšlenka, že bude rozumnější přepravit loď raději oklikou, nežli napříč městem, se u posádky setkala s všeobecným souhlasem, ale další část plánu narazila na určité potíže. Všichni si' chtěli prohlédnout město, ale žádný nechtěl ani slyšet o tom, že by nasedl na tank, třebaže mnohokrát viděli svého kapitána, jak se toho odvážil a nic se mu nestalo. Východisko ze slepé uličky pomohl najít Dondragmer, když navrhl, aby posádka, s výjimkou stráží ponechaných na ochranu Bree, provázela tank do města pěšky; nebylo je nutné přesvědčovat, aby nasedli, protože všichni dokázali udržet tempo, jakým se teď vozidlo pohybovalo.
Za těch několik minut, které strávili dohadováním, vystoupilo slunce znovu nad obzor; na Barlennanovo znamení Pozemšťan obrátil tank o devadesát stupňů a rozjel se podél okraje údolí těsně pod přečnívajícími balvany. Ještě než vyrazil, pohlédl dolů na město, které nejevilo nejmenší známky života; jakmile se však tank s přívěsem daly do pohybu, znovu se ve dveřích objevily hlavy — tentokrát jich ale bylo mnohem víc. Lackland se soustředil na řízení, protože už věděl, že obyvatelé údolí zůstanou na svých místech až do doby, kdy si je bude moci v klidu prohlédnout. Strávil tak několik dnů potřebných k tomu, aby dopravil sáně na opačnou stranu údolí; po odpojení vlečného lana natočil předek tanku dolů po svahu.
Vozidlo téměř nebylo třeba řídit; sledovalo dráhu prvního kanálu, do něhož vjelo, a samo od sebe zamířilo k prostranství, které Lackland pokládal — bez jakéhokoli opodstatnění — za městské tržiště. Přibližně polovina mužstva Bree je následovala; zbytek pod velením druhého důstojníka zůstal na lodi na její ochranu. Barlennan se jako obvykle vezl na střeše tanku a za ním se vršila větší část zboží, určeného na prodej.
Při sestupu do údolí jim vycházející slunce stálo za zády, takže měli dobrý výhled. Bylo co pozorovat; někteří domorodci při příchodu cizinců zcela opustili své příbytky. Lackland ani Barlennan nepřikládali žádný význam tomu, že se tak chovali jen ti, kdo se nacházeli na vzdálenější straně otevřeného prostranství; všichni, kdo se ocitli v těsné blízkosti příchozích, zůstávali ve svých úkrytech.
Jak se vzdálenost zkracovala, počala být zřejmá jedna skutečnost; navzdory prvnímu dojmu tyto bytosti nepatřily ke stejné rase jako Barlennan. Jistá podoba tu opravdu byla; tvar těla, proporce, počet očí a končetin — všechno se shodovalo; obyvatelé města však dosahovali trojnásobku tělesné délky návštěvníků ze vzdáleného jihu. Jejich pět stop dlouhá a přiměřeně k tomu silná a široká těla postupně zaplňovala kamenná dna kanálů. Ve zjevné snaze získat lepší výhled na přijíždějící tank, vzpínala některá z těch stvoření první třetinu svého dlouhého těla vysoko do vzduchu — tato vlastnost je odlišovala od Barlennanova lidu stejně nápadně jako jejich velikost. Přihlížela a lehce se pohupovala ze strany na stranu, tak trochu jako hadi, jež Lackland vídal v pozemských teráriích. Až na tento sotva patrný pohyb zůstávala přikovaná na svých místech, zatímco podivné kovové monstrum vytrvale sestupovalo vyhlédnutým korytem, téměř se ztrácelo mezi stěnami, skrývajícími příbytky domorodců, až si nakonec uličkou, kam se sotva vměstnal jeho masivní trup, proklestilo cestu na ústřední otevřené prostranství. Pokud místní obyvatelé používali řeč, museli mluvit tak tlumeně, že Lackland ani Barlennan nezaslechli jediný hlas; a dokonce i posuňky klepety zakončených paží, jež u Meskliňanů, které Lackland znal, nahrazovaly slovní vyjádření, tady chyběly. Tvorové prostě vyčkávali a zírali.
Námořníci se protáhli úzkým prostorem mezi tankem a ústím uličky — Lackland zastavil těsně u jejího dolního konce — a zůstali beze slova zírat podobně jako domorodci. Obydlí, jaká oni znali, měla obvodové zdi vysoké nejvýš tři palce s plátěnou střechou na ochranu před vlivy počasí; myšlenka používat jako střešní krytinu jakýkoli pevný materiál jim byla naprosto cizí. Kdyby se na vlastní oči nepřesvědčili, že obyvatelům města ty podivné stavby skutečně slouží jako příbytky, asi by je pokládali za nějaké dosud neznámé přírodní útvary.
Jejich kapitán však nebyl z těch, kdo zbůhdarma ztrácejí čas; hodlal s těmito lidmi obchodovat a pokud o to nebudou mít zájem, chtěl hned pokračovat v cestě. Proto na nic nečekal, svolal své muže, a začal jim se střechy tanku házet balíky se zbožím. Posádka se pustila do práce až poté, co na zem dopadl poslední kus nákladu. Po něm seskočil dolů i sám Barlennan — nezdálo se, že by jeho čin mlčky přihlížející diváky nějak zvlášť znepokojil — aby svým druhům pomohl zboží vybalit. Lackland vše se zájmem pozoroval.
Mezi vystavenými předměty viděl štůčky čehosi, co vypadalo jako látky rozmanitých barev, do svazečků spoutané sušené kořínky či ústřižky provazu, drobné uzavřené nádobky i větší prázdné — bohatý, rozmanitý — výběr věcí, o jejichž účelu se většinou mohl jen dohadovat.
Při pohledu na vystavené zboží se domorodci začali tlačit blíž; zda ze zvědavosti anebo výhružně, nedokázal Lackland odhadnout. Žádný z námořníků nejevil viditelné obavy — v rozpoznávání příznaků tohoto typu emocí u Barlennanova plemene už získal jistou dovednost. Ve chvíli, kdy se přípravy zdály být u konce, tank obklopoval téměř neprodyšný kruh místních obyvatel. Cesta, po níž přijel, představovala jediný směr, který svými protáhlými těly nezahradili. Skutečnost, že podivní tvorové vytrvale mlčeli, Lacklanda začínala znepokojovat; Barlennanovi to buď bylo lhostejné, nebo dokázal dobře zakrývat své pocity. Zádavu si náhodně — či alespoň bez použití nějaké zvláštní metody výběru, jíž by si Pozemšťan povšiml — zvolil určitého jedince a zahájil prodejní kampaň.
Jeho počínání Lacklandovi zůstávalo zcela nepochopitelné. Přestože kapitán podle vlastních slov nepočítal s tím, že by zdejší lid mluvil jeho jazykem, bez přestání hovořil; hojně používal posuňků, které podle Lacklanda postrádaly jakýkoli smysl. Cizímu pozorovateli bylo naprostou záhadou, jak mu vůbec někdo mohl rozumět; a přesto Barlennan zjevně začínal dosahovat jistých úspěchů. Potíž samozřejmě spočívala v tom, že za těch několik krátkých měsíců, během nichž se Lackland seznamoval s Meskliňany, dokázal jen nepatrně proniknout do jejich psychiky. To se mu stěží dalo vyčítat; pro odborníky představovala hádanku ještě řadu let. Jednání těchto tvorů a jejich gestikulace jsou natolik propojeny s tělesnými funkcemi jejich organismu, že pro příslušníka téže řasy je jejich smysl automaticky nabíledni; a třebaže obyvatelé údolí nepatřili přímo k Barlennanově druhu, byli mu natolik příbuzní, že dorozumění nepředstavovalo takový problém, za jaký je Lackland přirozeně pokládal.
Netrvalo dlouho a ulice města se zaplnily zástupy obyvatel, obtížených předměty, s nimiž zjevně chtěli obchodovat, a posádka Bree musela vynaložit všechny síly na to, aby dokázala zájem koupěchtivých zákazníků uspokojit. Čilý obchodní ruch trval po celý den a neustal ani po setmění — Barlennan požádal Lacklanda, aby se postaral o umělé osvětlení. Pokud domorodce tato skutečnost zneklidnila či překvapila, nedali to na sobě znát. Věnovali se pouze obchodu a pokaždé, když se některému z nich podařilo směnit to, co vlastnil, anebo získat to, co potřeboval, uvolnil místo dalšímu. Trvalo tedy jen několik dnů, než zboží, jež měl Barlennan k dispozici, vyměnilo své majitelé a nově získané věci se postupně přemístily na střechu tanku.