„Takovou možnost opravdu nemůžeme vyloučit,“ zněla odpověď. „Když se ale pokusí na tank vyšplhat, můžeme je shora odrážet; pokud budou chtít naskočit, máme tady palice a chtěl bych vidět toho, kdo dokáže uhnout ráně, když zrovna letí vzduchem“
„Ale jak sám dokážete odrážet útok vedený z několika stran?“
„Vždyť nejsem sám.“ Opět následoval pohyb klepetem, který u Meskliňanů nahrazoval úsměv. Výhled na střechu tanku umožňovala průzračná pozorovací kupole, která však byla příliš těsná na to, aby do ní Lackland mohl vsunout hlavu s nasazenou přilbou svého skafandru. Během krátké „bitvy“ s padajícími balvany proto ztratil přehled o námořnících, kteří ho doprovázeli.
Tito nešťastníci prožívali stejně šokující okamžiky jako jejich kapitán, když se poprvé ocitl na střeše tanku. Byli postaveni před situaci, kdy na ně skutečně padaly předměty — těžké předměty — a to zrovna ve chvíli, kdy uvázli v prostoru obklopeném kolmými stěnami jako v pasti. Šplhat pro ně bylo nemyslitelné, i když jejich nohy opatřené přísavkami, které tak dobře dokázaly vzdorovat mesklinským hurikánům, by se snadno vypořádaly i s touto úlohou; skákat, tak jak to mohli několikrát pozorovat u svého kapitána, bylo téměř stejně zlé — možná ještě horší. Po tělesné stránce tomu však nic nebránilo; a když selže mysl, často přebírá vládu tělo. Všichni námořníci až na dva se odhodlali ke skoku; z těch dvou, co tvořili výjimku, jeden vyšplhal — rychle a bezpečně — na stěnu „budovy“. Naposled zůstal Hars, jenž jako první zahlédl hrozící nebezpečí. Díky své nadprůměrné tělesné síle možná nepodléhal panice tak rychle jako ostatní; možná měl naopak mimořádnou hrůzu z výšek. Ať už byl důvod jakýkoli, nacházel se ještě na zemi, když kámen velikosti míče na košíkovou a téměř tak dokonale kulatý, zasáhl místo, kde se zdržoval. Prakticky vzato, mohl stejně tak dobře narazit do podušky z pružné gumy; ochranný krunýř Meskliňanů tvořila látka chemicky i fyzikálně příbuzná chitinu u pozemského hmyzu, jejíž pevnost a pružnost byly úměrné životním podmínkám na Mesklinu. Balvan se v trojnásobné gravitaci vymrštil do výše dvaceti pěti stop, zcela přeletěl zeď, o niž by se jinak zarazil, šikmo zasáhl protější stěnu dalšího kanálu, znovu odskočil a s rachotem pokračoval jeho korytem vzhůru, dokud nevyčerpal svou energii. Když se pak lenivě přivalil zpět na otevřené prostranství, bylo už po všem; z námořníků na náměstí zůstal jediný Hars. Ostatní zatím stačili dát svému zmatenému poskakování určitý řád a buď už skončili na střeše tanku po boku svého kapitána, anebo se tam rychle blížili; i jejich šplhající druh se nakonec rozhodl pro rychlejší skákání. Dokonce ani na pozemské poměry tak neuvěřitelně odolný organismus, jaký měl Hars, srážku nepřečkal bez následků. Protože Meskliňanům chybí plíce, nevyrazil mu náraz dech, ale na chvíli jej omráčil a způsobil mu četné škrábance a pohmožděniny. Uplynula plná minuta, než opět dokázal zkoordinovat své pohyby natolik, aby mohl následovat tank; Lackland, Barlennan ani sám Hars si nedovedli vysvětlit, proč na něj v té chvíli nikdo nezaútočil. Podle Pozemšťana už skutečnost, že se po takovém úderu vůbec mohl pohybovat, obyvatele města od podobných úmyslů odradila; Barlennan, který lépe znal fyzickou kondici Meskliňanů, byl toho názoru, že je více zajímá rabování než zabíjení a že prostě neviděli, jaký by z útoku na osamělého námořníka měli prospěch. Ať už měli pohnutky jakékoli, dopřáli Harsovi dost času na to, aby se vzpamatoval a nakonec se připojil ke svým druhům. Lackland, který se mezitím seznámil s tím, co se přihodilo, už na něj čekal; když Hars konečně dorazil k vozidlu, museli dva členové posádky seskočit a vysadit ho na střechu, kde mu ostatní poskytli první pomoc.
Když měl všechny cestující bezpečně na palubě, některé z nich natěsnané tak blízko u okraje střechy, až to poněkud podemílalo jejich nově nabytou lhostejnost k výškám, rozjel se Lackland vzhůru po úbočí. Varoval námořníky, aby se drželi dál od ústí hlavně děla, kterým mířil stále před sebe; ale na hřebeni kopce se nic nehýbalo a rovněž bombardování ustalo. Domorodci, kteří balvany shazovali, se zřejmě stáhli do chodeb vedoucích dolů do města. To ovšem nezaručovalo, že se znovu nevrátí, a celé osazenstvo tanku bedlivě pátralo po sebemenším pohybu. Kanál, kterým stoupali vzhůru, byl jiný než ten, jímž předtím sjeli do údolí, takže nevedl přímo k místu, kde zanechali sáně, ale ze střechy tanku bylo Bree vidět už značný kus cesty od vrcholu. Muži posádky určení k její ochraně byli všichni na svých místech a se zjevnými obavami hleděli dolů na město. Dondragmer ve své mateřštině zamumlal něco v tom smyslu, že je hloupost nechávat ostatní směry nestřežené, a Barlennan to poněkud květnatěji rozvedl v angličtině. Tyto obavy se však ukázaly jako zbytečné; tank se připojil k odstavenému vleku, aniž by se tomu kdokoli pokoušel zabránit. Až za jízdy Lacklanda napadlo, že domorodci zřejmě přecenili účinnost děla; při útoku z bezprostřední blízkosti — vedeného například z ústí tajných chodeb, kde se nepochybně skryla obsluha zařízení na vrhání balvanů — by zbraň zůstala zcela bezmocná, protože v dosahu Bree a její posádky nebylo možno použít ani trhavé, ani termitové náboje.
Ač nerad, byl nucen uznat, že s dalšími průzkumy je třeba počkat až do doby, kdy Bree dorazí ke břehům východního oceánu. Barlennan s tímto názorem souhlasil, i když v duchu k němu měl jisté výhrady. V době, kdy Letec bude spát, rozhodně nemínil nechat posádku zahálet.
Když tahač se svým nákladem vyrazil na další cestu a Meskliňané začali hbitě překládat získané zboží ze střechy tanku na loď, spojil se Lackland se stanicí na Toorey. Seznámil Rostena s tím, co dosud podnikl, pokorně vyslechl jeho očekávaný výbuch nevole a podobně jako předtím ho umlčel zprávou, že mu může poskytnout spoustu rostlinného materiálu, pokud si pro něj pošle kontejnery.
Přešla řada dní, jejichž šedivou jednotvárnost zpestřil jen přílet rakety. Posádka s ohledem na nervovou soustavu Meskliňanů přistála v dostatečném odstupu před vozidlem, vyčkala jeho příjezdu, naložila nové vzorky a odložila start do doby, než se tank bezpečně vzdálil z dosahu raketových motorů. Vždy po několika mílích cesty se na dohled ukázal další balvany ovroubený pahorek, ale každému se opatrně vyhnuli a žádného z jejich obyvatel v otevřené krajině nezahlédli. Lacklandovi proto stále vrtalo hlavou, kde a jakým způsobem získávají potravu. Při řízení začal pociťovat dlouhou chvíli, kterou si krátil tím, že o podivných tvorech vymýšlel spoustu hypotéz. Občas je předkládal Barlennanovi, ale nedověděl se od něj téměř nic užitečného, co by mu pomohlo záhadu vyřešit. Pořád ho však neodbytně pronásledovala jedna myšlenka. Nedokázal si vysvětlit, proč domorodci budují svá města právě takovýmto způsobem. S návštěvou něčeho podobného jako byl jejich tank anebo Bree mohli stěží počítat. A jako obrana proti vpádu nepřátel, kteří patřili k jejich vlastnímu rodu, mu tato metoda nepřipadala jako dostatečně účinná, protože vzhledem ke svému rozšíření sotva mohla útočníka zaskočit.
Jedno vysvětlení se nicméně nabízelo. Byla to pouhá hypotéza; pomáhala však objasnit nejen uspořádání sídlišť a nepřítomnost obyvatel v jejich okolí, ale i skutečnost, proč v sousedství měst nenacházeli nic, co by nasvědčovalo zemědělské činnosti. Na druhé straně vycházela ze spousty neznámých, a proto se o ní Lackland před Barlennanem raději nezmiňoval. Například nedávala odpověď na otázku, jak je možné, že jejich cesta zatím měla tak nerušený průběh — pokud byla jeho teorie pravdivá, měli už do této chvíle spotřebovat pěkné množství munice. Raději tedy nic neříkal, ale oči měl otevřené; příliš ho proto nepřekvapilo, když jednoho dne při východu slunce, asi dvě stě mil od města, kde Hars utrpěl zranění, spatřil nevelký pahorek, jenž se náhle vztyčil na dvaceti podsaditých, sloních nohou, zvedl hlavu posazenou na krku o délce dvaceti stop, drahnou chvíli na přijíždějící tank upíral baterii svých mnohočetných očí a pak se mu těžkopádně vydal v ústrety.