V každém případě bylo teď třeba s Barlennanem promluvit; Lackland se ztěžka natáhl, zapnul příruční vysílačku a zavolal svého mesklinského přítele.
„Barle, něco mě napadlo. Co kdyby vaši lidé spustili loď s útesu na lanech, každý prám samostatně, a dole ji zase sestavili?“
„Jak se dostanete dolů vy?“
„Nijak. Asi třicet mil odsud teče velká řeka, která by podle hlášení Hanka Stearmana měla být splavná až po ústí do moře. Mám pro vás následující návrh: odvezu vás k vodopádu, pomohu vám, jak jen to bude možné při spouštění Bree s útesu, podívám se, jak ji spustíte na řeku, a popřeji vám všechno nejlepší — od té chvíle pro vás nemůžeme dělat nic jiného, než že vám budeme poskytovat povětrnostní a navigační údaje, jak jsme se dohodli. Máte tak pevné provazy, aby udržely váhu jednotlivých prámů?“
„Samozřejmě; v těchto šířkách naše běžné lano dokáže unést celou loď. Při spouštění je ovšem bude nutné ovinout kolem stromu, vašeho tanku nebo něčeho podobného; ani celá posádka by nedokázala zajistit potřebný tah. To ale není žádný problém. Charlesi, řekl bych, že jste našel řešení.“
„A co vaši lidé? Bude pro ně takový způsob dopravy přijatelný?“ Barlennan o tom chvíli uvažoval.
„Myslím, že to bude v pořádku. Pošlu je dolů společně s prámy a dostanou za úkol odrážet náklad od stěny útesu. To je zaměstná natolik, že nebudou mít čas hledět dolů, ani uvažovat o tom, jak jsou vysoko. Ostatně při tomto pocitu lehkosti, který všichni zakoušíme“ — Lackland v duchu zasténal — „se nikdo zvlášť nebojí, že spadne; dokonce ani tolik,
kolik by bylo třeba. O nás si nedělejte starost. Neměli bychom rovnou vyrazit k vodopádu?“
„Dobrá.“ Lackland se dovlekl k řízení a náhle pocítil nesmírné vyčerpání. Jeho úkol byl téměř u konce, dříve než očekával. Celé jeho tělo přímo volalo po tom, aby se zbavilo obrovské tíže, která na něj posledních sedm měsíců doléhala. Snad tady neměl zůstávat přes zimu, ale navzdory únavě toho nelitoval.
Tank zabočil doprava a pustil se podél okraje útesu vzdáleného dvě stě yardů. Zatímco Meskliňané svůj strach z výšek postupně překonávali, Lackland ho začínal pociťovat. Navíc se dosud nepokusil opravit hlavní světlomet, který vzal za své v první bitvě se zástupcem mesklinské fauny, a neměl příliš chuti cestovat nad srázem potmě, pouze za světla cestovních reflektorů.
Cestu k vodopádu zvládli na jediný zátah asi za dvacet dnů. Pozemšťan i domorodci ho slyšeli už zdaleka; zprvu pociťovali jen nezřetelné záchvěvy ovzduší, jež postupně přecházely v tlumený rachot a posléze v řev, který zahanbil i hlasové ústrojí Meskliňanů. Když se dostali na dohled, byl právě den a Lackland při té podívané bezděky zastavil. V místě, kde řeka dosahovala okraje srázu, byla půl míle široká a hladká jako sklo; prostě se přehýbala přes okraj a padala dolů — v korytě zřejmě nebyla žádná skaliska ani jiné nerovnosti. Vodopád vymlel do stěny útesu míli hlubokou průrvu; poskytovala skvělý výhled do rokliny. Jeho povrch nečeřila jediná vlnka, podle níž by se dala určit rychlost mohutného přívalu; prozrazovala ji však divokost, s jakou ze dna vyrážela tříšť. Dokonce i v této gravitaci a atmosféře zůstávala dolní část kataraktu trvale zahalená do mlžného oparu, který jen postupně řidl a odkrýval pohled na rozvířenou hladinu. Kromě vzdušných proudů, jež vytvářely padající masy tekutiny, panovalo bezvětří. Dál od útesu se tok řeky rychle zklidňoval a hladce plynul směrem k oceánu.
Posádka Bree opustila palubu hned, jak tank zastavil; podle toho, jak se její členové rozestavili podél okraje rokle, bylo zřejmé, že s morálkou mužstva během sestupu sotva vzniknou vážnější problémy. Barlennan vzápětí zavolal všechny zpátky na loď a okamžitě se započalo s přípravnými pracemi. Zatímco Lackland se znovu uložil k odpočinku, začali námořníci vykládat svazky lan a přes okraj útesu spustili olovnici, aby zjistili jeho skutečnou výšku. Někteří členové posádky k prámům připevňovali volné součástky výstroje, i když díky důkladným přípravám provedeným před počátkem cesty toho už v tomto směru nezbývalo příliš na práci; další uvolňovali lana, jimiž byly prámy vzájemně propojeny, a prověřovali zarážky, které je bezpečně oddělovaly. Práce jim šla rychle od ruky a množství prámů odpoutaných od hlavního tělesa lodi utěšeně vzrůstalo.
Když byly přípravy v plném proudu, vypravil se Barlennan se svým prvním důstojníkem k okraji srázu, aby vybrali nejvhodnější místo k sestupu. Samotnou rokli okamžitě zavrhli; museli by loď sestavovat na hladině a na to zde byl říční proud ještě příliš bouřlivý. Naproti tomu na čelní stěně útesu bylo příhodných míst dostatek a mezi nimi si oba důstojníci zvolili to, jež leželo co nejblíže ústí soutěsky. Znovu sestavenou loď nebo její části bude třeba odtáhnout k řece bez tanku a nemělo smysl tuto vzdálenost zbytečně prodlužovat.
Námořníci ze stěžňů sestavili visuté lešení, jež mělo zabránit tření závěsného lana o okraj útesu a umožňovalo spouštění prámů podél skalní stěny; pak k němu připevnili kladkostroj, který okamžitě upoutal Lacklandovu pozornost, a přitáhli první prám. Navlekli na něj smyčkový závěs, který měl udržovat břemeno ve vodorovné poloze, a připojili hlavní lano, jež ovinuli kolem stromu. Několik mužů uchopilo jeho volný konec, další vysunuli prám přes okraj. Všechno se zdálo být v pořádku, ale Dondragmer a jeho kapitán celé zařízení ještě jednou podrobili důkladné prohlídce; teprve pak se první důstojník a další člen posádky odhodlali vstoupit na plošinu, která visela v mírném náklonu proti stěně asi tak palec pod úrovní útesu. Ostatní chvíli vyčkávavě sledovali, co se bude dít; nic se však nestalo a Dondragmer dal konečně pokyn ke spouštění. Všichni, až na obsluhu lana, se nahrnuli ke kraji, aby pozorovali průběh sestupu. Lackland by se byl taky rád podíval, ale nechtěl se pouštět tak blízko ke srázu. Kromě toho, že byl nesvůj z výšky, při pohledu na provazy, jichž Meskliňané používali, zakoušel značné obavy; pozemský hokynář by se něčím takovým neodvážil zavázat ani dvouliberní pytlík cukru.