Zpočátku řeka tekla přímo od místa sesuvu a mohli si ho prohlédnout z profilu — spatřili téměř rovný svah, nakloněný v úhlu asi dvaceti stupňů, vystupující od paty útesu do vzdálenosti padesáti stop. Když připluli blíž, řečiště se počalo odklánět od stěny a bylo vidět, že svah vytvořila suť, jež se vějířovitě rozsypala ze skalní rozsedliny široké necelých padesát yardů. Uvnitř rozsedliny byl svah strmější, ale zdálo se, že by se dal zlézt; to bude možné s jistotou říci teprve až přímo na místě. Z větší blízkosti svah na první pohled vypadal povzbudivě; v místech, kde se řeka dotýkala jeho úpatí, bylo zřejmé, že se skládá z oblázků, jež se zdály být drobné i samotným členům posádky. Po chvíli se řečiště stočilo přímo před ústí rozsedliny a v tom okamžiku konečně vítr počal měnit směr. Odkláněl se ven od útesu a neuvěřitelně nabíral na prudkosti. Temný hukot, který už několik dnů naplňoval uši Pozemšťanů i posádky, náhle zesílil v divoký řev; když se Bree ocitla naproti průrvě, nedalo se o jeho původu pochybovat. V té chvíli udeřil divoký poryv větru, hrozivě se opřel do plachet, div je nestrhal, a odmrštil loď šikmo k protějšímu břehu. Zároveň řev přešel v zběsilý jekot a běhemjediné minuty byla posádka nucena čelit orkánu, který si v ničem nezadal s bouřemi, s nimiž se utkali cestou od rovníku. Trvalo to jen krátký okamžik; plachty nastavené tak, aby zachytily zadoboční vítr, dodaly Bree potřebnou rychlost, takže překonala bouřlivý úsek dřív než ji vichřice stačila zahnat na břeh. Jakmile byli venku, stočil Barlennan plavidlo na pravou stranu a přirazil s ním ke břehu. Když se trochu vzpamatoval, udělal to, co se pro něj stávalo zvykem ve všech nezvyklých situacích; zavolal Pozemšťany a požádal je o vysvětlení. Okamžitě se mu ozval jeden z meteorologů, jehož tón hlasu si kapitán u lidí zvykl spojovat s pocitem uspokojení.
„Už je to jasné, Barle! Může za to mísovitý tvar náhorní plošiny! Řekl bych, že se vám tam nahoře bude dařit mnohem lépe, než jsme si mysleli. Jenom nechápu, proč nás to nenapadlo dřív!“
„Co vlastně nás mělo napadnout?“ Z Meskliňanových slov bylo zřetelně znát, jak je zmatený.
„Jak se na takovém místě projeví vaše gravitace, podnebí a ovzduší. Podívejte se: v té části Mesklinu, kterou znáte — na jižní polokouli — nastává zima v době, kdy se planeta na své dráze nejvíc přiblíží ke slunci. Na severu je tehdy léto a dochází k odpařování ledové čepičky — proto u vás v tomto ročním období neustále řádí strašlivé bouře. To všechno víme. Srážející se vlhkost — metan nebo jak tomu chcete říkat — uvolňuje teplo a ohřívá na vaší polokouli ovzduší, i když slunce nevidíte tři anebo čtyři měsíce. Teplota zřejmě vystupuje téměř k bodu varu metanu — při vašem povrchovém tlaku zhruba na mínus sto čtyřicet pět stupňů. Nemám pravdu? Není vám v zimě o mnoho tepleji?“
„Ano,“ připustil Barlennan.
„Výborně. Vyšší teplota způsobuje, že vzduch s rostoucí výškou tak rychle neřidne — dalo by se říci, že se celá atmosféra rozpíná. Přitom se zároveň přelévá přes okraje kotliny, u níž se nacházíte. Pak přejde jarní rovnodennost, bouře se utiší a Mesklin se opět počne vzdalovat od slunce. Ochladí se a ovzduší se znovu smršťuje; velké množství vzduchu však zůstává zachycené v míse, kde je nyní mnohem vyšší povrchový tlak, nežli v okolí. Značná část přirozeně přetéká ven, k patě útesu, kde se vlivem rotace planety odklání doleva. To je ten vítr, který vám cestou tolik pomáhal. Zbytek se dere ven v jediném místě, kde je to možné, a vytváří bouřlivý proud, který jste právě překřížili; po obou stranách průrvy tak vzniká částečný podtlak, kam se z boku hrne vzduch. Je to úplně jednoduché!“
„To všechno vás napadlo ve chvíli, kdy jsme proplouvali větrným úsekem?“ zeptal se suše Barlennan. „Jistě — najednou jsem si uvědomil, že je to jediné vysvětlení. Proto jsem si taky jistý, že tam nahoře musí být vzduch mnohem hustší než jsme čekali. Chápete?“
„Abych byl upřímný, moc ne. Pokud jste ale přesvědčený, že máte pravdu, musí mi to prozatím stačit. Co však to pro nás znamená v praxi? Zlézat svah při takovém větru nebude žádná hračka.“
„Obávám se, že vám nic jiného nezbude. Vítr zřejmě jednou ustane, ale než se mísa vyprázdní, může trvat celé měsíce — možná i několik pozemských let. Myslím, že pokud to bude jen trochu možné, měli byste se o výstup pokusit hned.“ Barlennan se zamyslel. Při Okraji by takový hurikán Meskliňana v okamžiku zvedl do výšky a odnesl do neznáma; tam by však vzduch polapený v míse měl pouhý zlomek své současné váhy, takže by tak silný vichr vůbec nevznikl. Aspoň tolik teď bylo zřejmé i Barlennanovi.
„Vyrážíme okamžitě,“ řekl úsečně do rádia a začal posádce udílet rozkazy.
Nejprve s Bree zajeli k protějšímu břehu — Barlennan přistál na — opačné straně řeky, než kde byla náhorní plošina — vytáhli ji na souš a upoutali ke kůlům; v blízkosti sesuvu nerostla žádná vegetace, jež by mohla předpokládané zatížení udržet. Pak kapitán vybral pětici námořníků, kteří měli zůstat u lodi; ostatní se opásáli postroji, upevnili k nim vlečná lana svých vaků a okamžitě se vydali ke svahu.
Vítr je zpočátku neobtěžoval; Barlennan zvolil nejsnazší přístupovou cestu, z boční strany vějířovitě rozprostřeného sesuvu. Jeho nejnižší část, jak se už mohli přesvědčit, tvořily poměrně jemné částečky — písek a drobný štěrk; s rostoucí výškou se kamenné úlomky stále zvětšovaly. Bylo to pochopitelné; nejmenší kousky odnesl vítr nejdál. Všechny však začala mírně znepokojovat představa, jak velké balvany budou muset zlézat nahoře v rozsedlině. Okraje skalní průrvy dosáhli během několika dnů. Vítr zde byl již čerstvější; o několik yardů dál pak vyrážel zpoza stěny útesu s takovým burácivým řevem, že zakrátko nebylo slyšet vlastního slova. Občas skupinku zasáhl větrný vír jako připomínka toho, co bude následovat; Barlennan se však dlouho nerozmýšlel. Přesvědčil se, zda má vak se zásobami bezpečně připoutaný k postroji, sebral všechny síly a vystavil se plnému náporu větru. Ostatní ho bez váhání následovali.
Jejich nejhorší obavy se nenaplnily; zlézat jednotlivé balvany nebylo zapotřebí. Ležely jim sice v cestě, ale pod každým z nich se vytvořila návěj sypkého materiálu, který tam nakupil všudypřítomný vítr. Návěje se do značné míry překrývaly a všude tam, kde ležely dále od sebe, bylo možné postupovat šikmo proti větru od jedné ke druhé. Šlo to sice zvolna, s četnými oklikami, ale vzdálenost k vrcholu se stále zkracovala.
Pokud ovšem námořníci získali dojem, že jim při výstupu nic nehrozí, měli se záhy přesvědčit o opaku. Jeden z jejich druhů dostal hlad, ukryl se v závětří za balvanem a pokusil se vyjmout z vaku kousek potravy; možná svou přítomností narušil po měsíce a roky vytvářenou rovnováhu a způsobil větrný vír, který se opřel do otevřeného zavazadla. To se zachovalo jako padák, jenž vyrval nešťastníka z úkrytu a stáhl ho do hlubiny. V okamžiku zmizel v oblaku rozvířeného prachu a jeho přátelé jen odvrátili zrak. Ve zdejší gravitaci byl již pád z výše šesti palců smrtelný; bezmocnou oběť čekalo mnoho takových pádů, nežli dosáhne úpatí. A i kdyby se snad pád zbrzdil dřív, jediný náraz o skaliska při několika stech librách váhy dokáže vykonat své. Ostatní členové výpravy zabořili nohy hlouběji do sypkého svahu a jakékoli myšlenky na jídlo zatím pustili z hlavy.