Jak dny ubíhaly, počala se průrva znatelně rozšiřovat, sráz byl stále mírnější, vichr, který svištěl podél jejich protáhlých těl, zvolna ztrácel na divokosti. Konečně dosáhli vrcholu útesu a před nimi se doširoka rozprostřely rozlehlé prostory náhorní plošiny. Vítr byl i zde silný, ale už zdaleka ne vražedný; a když opustili ústí rozsedliny, rychle slábl. Teprve když usoudili, že mohou bez nebezpečí zastavit, vybalili zásoby a poprvé po třech stech dnech dosyta pojedli — dokonce i pro Meskliňany to byl neobvykle dlouhý půst.
Když utišili hlad, počal se Barlennan rozhlížet po okolí. Utábořili se stranou od skalní průrvy, na samém okraji kotliny, a kam až oko dohlédlo, obklopovala je zvolna se svažující pláň. Neskýtala příliš povzbudivý pohled. Byla posetá obrovskými skalisky, které bránily v cestě — nepřipadalo v úvahu kterékoli z nich zlézt. Nedal se mezi nimi ani udržet stanovený směr; umožňovaly výhled nanejvýš v okruhu několika yardů a rovněž slunce zde bylo jako vodítko zcela k nepotřebě. Nezbývalo než se držet okraje útesu (i když ne příliš blízko; Barlennanovi už při pouhém pomyšlení přejížděl mráz po těle). Až se dostanou do blízkosti rakety, jistě přijdou na způsob, jak ji najít; Letci si už nějak poradí. Další problém představovala potrava. Se zásobami, které měli v cestovních vacích, mohli vystačit dlouhou dobu — nejméně osm set mil, jež je dělily od místa, pod nímž leželo původní kotviště Bree; museli však najít nějaký způsob, jak je doplnit, protože jim chybělo jídlo na zpáteční cestu i na pobyt poblíž rakety. V první chvíli Barlennan nevěděl, jak dál; pak ho přece jenom napadlo jisté řešení. Zvažoval je ze všech stran a nakonec dospěl k závěru, že nic lepšího se nedá vymyslet. Když měl všechno promyšlené do posledního detailu, poslal si pro Dondragmera. První důstojník vyslechl kapitánovy rozkazy, aniž dal najevo jakékoli pohnutí, i když ho musely přinejmenším v jednom ohledu hluboce zklamat. Poté dal nastoupit všechny přítomné členy své hlídky, připojil k nim polovinu kapitánova doprovodu a nově přerozdělil zásoby; malá skupina vedená Barlennanem dostala všechny potraviny a rovněž všechna lana, s výjimkou jediného kusu, kterým se navzájem připoutali muži převedení pod Dondragmerovo velení. Poučili se ze zkušenosti — trpké zkušenosti, kterou si už nechtěli zopakovat.
Jakmile bylo všechno připravené, první důstojník dál neztrácel čas; zavelel k odchodu a v čele dlouhého průvodu námořníků, vzájemně propojených jistícím lanem, vykročil zpátky ke svahu, na který se právě tak pracně vyšplhali. Když konec procesí zmizel za hřebenem svahu vedoucího k rozsedlině, obrátil se Barlennan ke zbytku posádky. „Od této chvíle bude třeba přísně šetřit potravinami. Nemusíme příliš spěchat; nic tím nezískáme. Bree dorazí do našeho původního kotviště dlouho před námi, ale čekaje spousta práce, než nám budou schopni poskytnout pomoc. Vy dva, co nesete rádia, na ně dávejte dobrý pozor; bez nich bychomjen obtížně zjišťovali, kde se nachází loď — pokud se nechceme každou chvíli přehýbat přes okraj.“
„Chcete hned vyrazit, kapitáne?“
„Ne, počkáme tady, dokud nedostaneme zprávu, že Dondragmer v pořádku dorazil na loď. Kdyby se s jeho partou něco stalo, museli bychom změnit plán a možná se i vrátit; proto bude jistější,když se zatím nebudeme vzdalovat.“
Mezitím Dondragmer a jeho skupina bez obtíží došli k okraji srázu. Tam se první důstojník přesvědčil, zda všichni mají bezpečnostní lano pevně připoutané ke svým postrojům, sám se přivázal jako poslední a vydal povel k sestupu. Ukázalo se, že použít lano byl dobrý nápad; najít oporu bylo cestou dolů i pro početné nohy Meskliňanu mnohem obtížnější než při výstupu. Vítr se tentokrát nepokoušel žádného z nich odnést, protože neměli vaky, do nichž by se mohl zapřít, ale stejně se jim nešlo příliš pohodlně. Podobně jako cestou vzhůru ztratili i tentokrát jakoukoli představu o čase a všem se notně ulevilo, když se ocitli na dolním konci sesuvu a mohli uhnout stranou, kde tolik nefoukalo. Stále sice směřovali hlavou dolů, což byla poloha, která šla Meskliňanům značně na nervy, ale nejhorší část cesty už měli za sebou. K překonání zbývajícího úseku, který je dělil od čekající Bree, stačily již jen tň až čtyři dny. Námořníci střežící loď je již zdálky zpozorovali a začali rozvíjet různé — převážně katastrofické — teorie o tom, jaký osud postihl zbytek výpravy. Dondragmer je rychle uklidnil a ohlásil svůj příchod Pozemšťanům na Toorey, aby mohli vyslat zprávu Barlennanovi na náhorní plošinu. Pak odtáhli loď zpátky k řece — v situaci, kdy čtvrtina posádky chyběla a síla polární gravitace prámy přímo lepila k zemi, to nebyla žádná hračka, ale nakonec to dokázali. Dvakrát plavidlo uvázlo na kamení, ale pokaždé jim účinně posloužilo diferenciální zdvihadlo. Když se Bree šťastně podařilo spustit na hladinu, Dondragmer strávil většinu cesty dolů po proudu prohlídkou kladkostroje. Ovládal jeho konstrukci natolik, že by ho dokázal bez pomoci zhotovit, ale stále nedokázal pochopitproč zařízení pracuje. Pozemšťané ho pobaveně sledovali, ale nedávali mu to nijak znát — a ani mu nechtěli zkazit radost z toho, že záhadu vyřeší sám. Dokonce i Lackland, přes svůj přátelský vztah k Barlennanovi, již před delším časem dospěl k závěru, že inteligencí se kapitán svému prvnímu důstojníkovi nemůže rovnat, a napůl očekával, že než Bree dorazí do,svého původního kotviště, přijde Dondragmer s přijatelným řešením; tentokrát se však zmýlil.
Polohu porouchané rakety na základně znali poměrně přesně; odchylka mohla činit nanejvýš několik mil. Poté, co sonda neuposlechla povel ke startu, pracovaly její telemetrické vysilače déle než jeden pozemský rok, takže se daly velmi dobře zaměřit. Atmosféra Mesklinu rádiové vlny výrazněji nezkreslovala.
Rádio rovněž umožňovalo zjišťovat polohu Bree a Barlennanova oddílu; Pozemšťanům připadl úkol navést obě skupiny do společného výchozího bodu a nakonec k místu; kde uvázla průzkumná sonda. Z Toorey však bylo velice obtížné požadované cíle zaměřit; při pohledu z měsíce ležely všechny tň na samém „kraji“ diskovitého kotouče. Navíc vzhledem ke zploštělosti planety sebemenší chyba v určení směru signálu mohla na povrchu znamenat rozdíl několika tisíc mil. Proto byla znovu vypuštěna raketa, doposud používaná při snímkování, a uvedena na kruhovou dráhu tak, aby v pravidelných intervalech přelétala nad póly. Z této dráhy pak již bylo možno s dostatečnou přesností zaměřit každý z miniaturních vysílačů, které měli Meskliňané u sebe.
Když pak Dondragmer dovedl Bree do předchozího kotviště a rozbil tam základní tábor, vše se ještě dále zjednodušilo. Palubní rádio tvořilo pevný bod, podle něhož se kdykoli dalo v krátké době stanovit, kde se Barlennari právě nachází a kolik mu ještě zbývá urazit. Viděno shora, z pohledu Pozemšťanů, se výprava znovu proměnila v běžnou rutinu.
XVII. Výtah
Pro Barlennana to rozhodně nebyla rutina. Náhorní plošina skýtala stále stejný obraz jako na začátku: byla vyprahlá, kamenitá, bez života. A krajně nepřehledná. Neodvažoval se vzdálit od okraje; mezi balvany by rychle ztratili směr. Nikde nebyla žádná vyvýšenina, jež by mohla posloužit jako záchytný bod, nebo alespoň žádnou nebylo ze země vidět. Hustě rozsetá skaliska znemožňovala výhled na více než několik yardů, jen směrem k okraji útesu zůstával volný prostor.
Samotný pochod jim nedělal větší potíže. Půda byla rovná, až na balvany, které museli neustále obcházet. Ale osm set mil představuje značnou vzdálenost i pro člověka, natož pro tvora dlouhého patnáct palců, který se pohybuje vlnivou „chůzí“ jako housenka; a nekonečné zacházky způsobily, že ve skutečnosti museli zdolat mnohem více než osm set mil. S ohledem na všechny okolnosti, vyvinuli Barlennanovi muži úctyhodnou rychlost; a nebylo toho právě málo, s čím se museli potýkat.