Onen námořník poté, co získal kapitánův souhlas — Barlennan svého rozhodnutí později litoval — a varoval své druhy v údolí, přivalil k okraji útesu oblázek velikosti kulky a prudce do něj strčil. Výsledek byl zajímavý jak pro Meskliňany, tak pro Pozemšťany. Ti druzí nic neviděli, protože jediný videoaparát dole pod útesem byl stále na palubě Bree, příliš daleko od místa dopadu; domorodci však na tom nebyli o mnoho lépe — také jejich očím oblázek prostě zmizel. Slyšeli ho ale všichni. Při letu vzduchem vydal krátký tón jako když se přetrhne houslová struna, po němž o zlomek sekundy později následoval ostrý třesk.
Naštěstí dopadl na tvrdou, mírně zvlhlou půdu a ne na jiný kámen; v takovém případě mohly téměř jistě někoho zabít létající úlomky. Při nárazu v rychlosti asi jedné míle za sekundu se půda prudce rozstřílela na všechny strany a vzápětí opět ztuhla do podoby vyvýšeného kráteru, jenž se vytvořil kolem míst, kam se zaryl projektil. Námořníci se zvolna shromáždili kolem a přímo hltali očima otvor, z něhož se vystupovala lehká pára; pak se jako na povel vzdálili několik yardů od paty útesu. Trvalo nějaký čas, než ze sebe setřásli stísněnost, kterou tento pokus vyvolal. Ale Barlennan nebyl z těch, kdo se vzdají určitého záměru jen z obavy, že by nemusel vyjít, a více mužů skutečně potřeboval. Jednoho dne přišel s návrhem postavit pro ně výtah, podle očekávání se setkal se zarytým mlčením, ale nedal se odradit a při každé příležitosti se ke svému nápadu znovu a znovu vracel. Jak Lackland poznamenal už před časem, kapitán měl vysoce rozvinuté přesvědčovací schopnosti. Kromě toho záhy získal vydatnou podporu. Dondragmer od počátku velice toužil být u toho, až výprava dorazí k raketě; když dostal za úkol vrátit se z náhorní plošiny na loď, cítil se tím odstrčený, třebaže hluboko zakořeněná nechuť k lidem, kteří zpochybňují rozkazy, mu nedovolila dát najevo, co si myslí. Když se teď naskytla šance vrátit se, jak se domníval, do prvního sledu, nedalo mu už tolik práce přesvědčit sám sebe, že nechat se vytáhnout na provaze na vrchol útesu není zase až tak špatné. V každém případě, utěšoval se, kdyby lano prasklo, ani si to nestačí uvědomit. Přijal tedy kapitánovu myšlenku rychle za svou; a když námořníci dole v údolí viděli, že jejich první důstojník hodlá jít jako první a že si to snad dokonce přeje, jejich původní nechuť postupně počala mizet. Nakonec se dostavil i výsledek: nevelká dřevěná plošina, obehnaná nízkým, solidním zábradlím — Dondragmerovým vynálezem — jež bezpečně bránilo každému, kdo byl uvnitř, v pohledu dolů. Součást zařízení tvořil též smyčkový závěs, který měl klec udržovat ve vodorovné poloze; zde posádka opět využila svých předchozích zkušeností, získaných na rovníku.
Když námořníci pečlivě vyzkoušeli pevnost všech uzlů, odvlekli plošinu pod zdvihadlo a připoutali ji k hlavnímu lanu. Když se ujistil, že je všechno v pořádku, nastoupil Dondragmer do klece, zasadil na místo poslední část zábradlí a dal svým druhům znamení, že mohou začít zvedat.
Plošina stoupala klidně, bez jakýchkoli výkyvů, jež byly posledně, když stanul na podobném zařízení, Dondragmerovi tak nepříjemné. Přestože podél stěny útesu vytrvale foukal čerstvý vítr, nedokázal klec znatelně rozhoupat; lano bylo příliš tenké na to, aby vzdušným proudům pokytlo oporu, a tíha břemene příliš vysoká, než aby je dokázaly vychýlit. To bylo štěstí nejenom z hlediska pohodlí; kdyby z nějaké příčiny došlo k rozkyvu, činila by perioda kmitání zpočátku zhruba půl sekundy, ale s klesající délkou závěsu by se neustále zkracovala, až by dosáhla hodnot blízkých zvukovým vibracím, jež by téměř určitě konstrukci zdvihadla vyvrátily ze základů.
Dondragmer byl prakticky založený tvor a během výstupu se nesnažil příliš rozhlížet po okolí. Naopak, měl oči po celou dobu pevně zavřené a nestyděl se za to. Připadalo mu, že cesta nebere konce; ve skutečnosti zabrala asi šest dnů. Konečně se plošina objevila nad okrajem srázu a konec závěsu dosáhl úrovně kladky, o niž se zarazil. Klec zůstala viset jen asi palec od stěny útesu; byla dlouhá a úzká, aby snadno pojala protáhlé tělo Meskliňana, a stačilo ji na jedné straně trochu postrčit ráhnem, aby se druhým koncem natočila nad pevnou zem. Když Dondragmer zaslechl hlasy svých druhů, otevřel oči á s úlevou se odplazil daleko od okraje.
Lackland, který vše sledoval na monitoru, oznámil dole čekajícím námořníkům, že jejich druh je v bezpečí, a jeden z členů posádky, jenž trochu znal anglicky, jeho slova okamžitě přeložil. Všichni to přijali s ulehčením; viděli sice, jak výtah dorazil nahoru, ale stav pasažéra jim přece jen dělal starosti. Barlennan využil jejich rozpoložení a rychle poslal klec dolů pro dalšího dobrovolníka.
Celá operace proběhla bez sebemenší nehody; výtah putoval nahoru celkem desetkrát, než si Barlennan uvědomil, že nemůže týlovou skupinu dále oslabovat, aby neohrozil plynulost zásobování.
Napětí konečně povolilo a mezi Meskliňany i Pozemšťany zavládl uklidňující pocit, že se expedice chýlí k závěru. „Když počkáte asi dvě minutý,“ ohlásil se Lackland s údaji, jež právě získal z počítače, „bude slunce ležet přesně ve směru, který byste měli sledovat. Musíte počítat s tím, že raketu nedokážeme zaměřit přesněji než asi na šest mil; navedeme vás do středu oblasti, kde se podle nás nachází, a tam už budete muset pátrat sami. Pokud je tam podobný terén jako v místech, kde zrovna jste, nebude to žádná procházka.“
„Asi máte pravdu, Charlesi; nemáme s něčím podobným žádné zkušenosti. Ale jsem si jistý, že to zvládneme; dokázali jsme už jiné věci. Už je slunce ve správné poloze?“
„Ještě chvíli — teď! Není někde poblíž nějaký orientační bod, který by vám pomohl udržet směr, dokud slunce neoběhne znovu dokola?“
„Bohužel ne. Nezbude než abyste nám kurs určovali každý den znovu.“
„Čeká vás něco jako plavba naslepo, bez navigačních přístrojů, ale nic lepšího nevymyslíme. Budeme vás pravidelně zaměřovat a dělat nutné korekce. Zlomte vaz!“
XVIII. Násep
Jak se všichni zúčastnění mohli okamžitě přesvědčit, nejobtížnější bylo udržovat směr. Jít rovně bylo prakticky nemožné; členové expedice museli každých několik yardů obcházet nějaký balvan, který byl příliš velký na to, aby se dal přelézt, a který jim bránil ve výhledu. Situaci navíc ztěžovala drobná postava Meskliňanů, s očima umístěnýma těsně při zemi. Barlennan se snažil překážkám vyhýbat střídavě vždy na jednu a na druhou stranu, ale nikdy přesně nevěděl, kam až ho která obchůzka zavede. Jen zřídkakdy se stalo, aby posádka rakety při pravidelné korekci směru zaznamenala odchylku menší než dvacet až třicet stupňů.
Každých padesát dnů Pozemšťané vždy znovu zaměřili polohu vysílače — nyní byl v pohybu jen jediný; druhý si ponechala obsluha zdvihadla — a propočetli nový kurs. Pro lepší orientaci se Barlennan rozhodl značit trasu, kterou až dosud urazili, souvislou řadou oblázků. Později, až bude třeba zajistit pravidelné spojení mezi zásobovací základnou a raketou, měl v úmyslu vybudovat opravdovou cestu.