Po dlouhém bloudění kamenným labyrintem konečně urazili posledních padesát mil, jež je dělily od místa přistání. Jak řekl Lackland, lidé udělali všechno, co bylo v jejich silách; v ideálním případě by teď Barlennan měl stát poblíž zbloudilé rakety. Kapitánův hlas i objektiv vizifonu svědčily o opaku; nikoho to však příliš nepřekvapilo. „Víc už nejsme schopni udělat, Barle. Jak znám naše hochy, co to počítali, dal bych krk na to, že cíl leží někde v okruhu šesti mil a možná ještě blíž. Pátrání už musíme nechat na vás. Když budete něco potřebovat, rádi pomůžeme, ale teď mě zrovna nenapadá jak. Máte nějaký plán?“
Barlennan chvíli neodpovídal. Pátrat v okruhu šesti mil v terénu, kde není vidět dál než na vzdálenost tří nebo čtyř yardů, opravdu nebyla hračka. Nejrychleji by celou oblast samozřejmě mohli pročesat tak, že se rozdělí; tím by však nesmírně vzrostlo riziko, že někteří z mužů zabloudí. Svěřil se s touto obavou Lacklandovi.
„Raketa měří na výšku asi dvacet stop,“ namítl Pozemšťan. „Kdybyste dokázali vylézt na jeden z těch větších balvanů, nejspíš byste ji už teď museli zahlédnout — to je to, co mi na celé věci nejvíc vadí.“
„Samozřejmě; nic takového ale udělat nemůžeme. Větší skaliska jsou vysoká šest až osm vašich stop; i kdyby se nám podařilo vyšplhat po jejich téměř kolmých stěnách, už se nikdy nechci dívat přímo do hloubky a nevystavím takovému riziku ani ostatní.“
„Vždyť jste přece vyšplhali na náhorní plošinu.“
„To bylo něco jiného. Tam nebyl žádný strmý sráz.“
„Takže kdyby k jednomu z balvanů vedl mírnější svah, nevadilo by vám vystoupit tak vysoko nad zem?“
„Ne, ale — hmmm Už chápu, kam míříte. Malý moment.“ Kapitán se pozorněji rozhlédl po okolí. Poblíž leželo několik velkých balvanů; největší z nich vystupoval nad povrch asi do výšky šesti stop. Všude kolem byla půda poseta všudypřítomnými oblázky, které, jak to vypadalo, pokrývaly celou náhorní plošinu. Kdyby se Barlennan někdy setkal s prostorovou geometrií, asi by podobné rozhodnutí nikdy nepřijal; protože však neměl představu o objemu materiálu, který bude třeba přemístit, vzal Lacklandův nápad za svůj.
„Jdeme na to, Charlesi. Kamení a hlíny je tu tolik, že můžeme postavit, co nás napadne.“
Obrátil se k rádiu zády a seznámil námořníky se svým záměrem. Pokud měl Dondragmer o jeho proveditelnosti nějaké pochyby, ponechal si je pro sebe; posádka se bez dlouhých řečí pustila do práce.
Kámen po kameni, hroudá za hroudou, násep zvolna narůstal. Stavba si vyžádala tolik času že ještě v jejím průběhu musel Barlennan poslat několik mužů pro čerstvé zásoby — něco takového nebylo třeba po celou osm set mil dlouhou cestu od skalní rozsedliny; konečněAe však plochý vršek balvanu rozezněl ozvěnou kroků, zřejmě poprvé od chvíle, kdy vnitřní síly Mesklinu vyzvedly náhorní plošinu do její současné polohy.
Lacklandův předpoklad se potvrdil — z vyvýšeného stanoviště byl po měsících útrap a nebezpečí cil expedice konečně na dohled. Barlennan dal vytáhnout nahoru po rampě dokonce videoaparát, aby se i Pozemšťané mohli dosyta vynadívat; a za dobu více než jednoho pozemského roku to bylo poprvé, co Rostenův obličej ztratil svůj obvyklý pochmurný výraz. Ne že by to byl nějaký zvláštní pohled; snad jedna z egyptských pyramid pobitá plechem by na tu dálku mohla vypadat podobně jako tupá homole, jež se tyčila mezi balvany. Ani trochu se nepodobala raketě, kterou Barlennan předtím viděl — vlastně se nepodobala vůbec žádné raketě, jaká byla ve vzdálenosti jednadvaceti světelných let od Země kdy postavena; v každém případě to však bylo cosi, co nepatřilo do běžné mesklinské krajiny, a dokonce i členové expedice, kteří neprožili těžké měsíce na povrchu obří planety, měli náhle dojem, jakoby jim z beder spadla obrovská tíha.
Také Barlennan byl spokojený, ale zdaleka nesdílel s Pozemšťany u televizních monitorů na Toorey bezstarostný pocit, že je vyhráno. Dokázal mnohem lépe posoudit, co ještě mají před sebou. Nezdálo se, že je čeká něco o mnoho horšího než to, co až doposud zvládli, ale rozhodně to nebylo o mnoho lepší. K cíli ještě zbývalo půldruhé míle a dokonce ani teď, když na něj měl výhled, si nevěděl tak docela rady, jak udržet zvolený směr; navíc už ani nemohl spoléhat na pomoc Pozemšťanů. Protože neznali přesnou polohu rakety, nedala se jejich metoda použít — nebo snad ano? Vlastně jim mohl dát vědět, až bude slunce ležet správným směrem; pak by mu mohli zavolat pokaždé, kdy bude opět ve stejné poloze. Když se to tak vezme, vlastně by ani nemusel Letce obtěžovat; mohl by tu nechat jednoho muže, který by hlásil potřebné údaje — ale počkat: měl jen jediné rádio, které nemohlo být na obou místech najednou. V tu chvíli Barlennan poprvé opravdu postrádal přístroj, který nechal lidem od řeky.
Pak ho ale napadlo, že rádio možná ani nebude zapotřebí. Zvuk se zde sice nešířil právě nejlépe — nebýt toho, zřejmě by si námořníci ani nevšimli, že je na náhorní plošině řidší vzduch — ale Meskliňané měli neobyčejně silný hlas. Kapitán se rozhodl, že to vyzkouší; nechá na rozhledně hlídku, která pokaždé, když se slunce ocitne přímo nad cílem, ze všech sil zahvízdá.
Když se svým plánem seznámil ostatní členy skupiny, upozornil Dondragmer na nebezpečí, že by se mohli odchýlit příliš stranou a raketu minout, protože nikdo nebude zaměřovat jejich polohu a opravovat nahromaděné chyby, tak jako to dělali Pozemšťané. Připustil ale, že je to dobrý nápad a že jim dává slušnou šanci na úspěch. Hned tedy byl vybrán jeden z námořníků, který zaujal místo na pozorovatelně, a oddíl se znovu vydal na pochod.
Po určitou dobu stanoviště zůstávalo v dohledu a pokaždé, když se ozval hlas strážného, bylo možné zjistit, zda dodržují správný kurs. Zakrátko však balvan, na němž stál, zakryla další skaliska a orientace už spočívala jen v tom, aby ve chvíli, kdy se rozlehne pravidelný hvizd, směřovali tak přesně, jak jen to bude možné, ke slunci. Jak dny míjely, zvuk postupně slábl, ale v mrtvém tichu, jež vládlo na náhorní plošině, nebylo možné signál s ničím zaměnit.
Žádný z účastníků expedice nebyl natolik zkušený v cestování po souši, aby dokázal přesně odhadnout vzdálenost,
kterou urazili, a všichni byli spíše zvyklí na to, že k cíli dorazí mnohem později než předpokládali; proto byli příjemně překvapeni, když jednotvárnost kamenné pustiny narušil zvláštní terénní útvar.
Objevil se přímo před nimi a v první chvíli některé z námořníků napadlo, zda nějakým nevysvětlitelným způsobem neputovali v kruhu. Mezi balvany se zvedal dlouhý násep z hlíny a oblázků. Byl zhruba stejně vysoký jako ten, který postavili k pozorovacímu stanovišti; z větší blízkosti však zjistili, že se táhne mnohem víc do šířky — vlastně tak daleko, kam až dohlédli. Připomínal vzedmutou mořskou vlnu, která, zmrzla uprostřed pohybu; dokonce i Meskliňanům, kteří se nikdy nesetkali s krátery a výbuchy, bylo jasné, že zeminu vyvrhla jakási síla z opačné strany náspu. Barlennan, jenž několikrát viděl přistávat rakety z Toorey, dobře věděl, co to bylo za sílu a co se skrývá za vrcholem návrší. Sonda stála uprostřed miskovitého dolíku, vyhloubeného proudem žhavých plynů z raketových motorů. Vjejí blízkosti nebyly žádné větší balvany, i když několik jich leželo u stěn prohlubeniny. Uvnitř nebylo vidět ani jeden oblázek a půda byla sežehnutá do takové hloubky, že z trupu vysokého dvacet stop nad kamenitý terén přečnívala jen špice do výše čtyř až pěti stop.