„My phnobové nejssme tak odolní jako vy —“ začal se omlouvat. „Mimoprosstor náss děssí. Je to oblasst nejisstoty. Co kdybychom najednou přesstali exisstovat?“
„Zatím to vypadá, že jsi tady přítomný jak fyzicky, tak psychicky.“
Phnob s přihlouplým výrazem přisvědčil. Isaac zavřel panel, který umožňoval přístup do nitra autovaru.
„Je to model 706, fakticky kvalitka,“ oznámil pak spokojeně. „Jenže nikde nemůžu najít tištěný seznam menu.“
Dom přikývl. „Já si myslím, že pradědeček předpokládal, že Jeden skok bude loď pro jediného cestujícího. Věřil bych, že menu je vestavěné do autovaru.“
„Tak to je jiná. Měl tak naspěch, jak prchal před svými věřiteli, že neměl čas se ani pořádně — promiňte, šéfe, tohle jsem asi trochu přehnal.“
„To je v pořádku. Byl to tak trochu pirát. Jenže podle rodinné historie to byl taky přísný sadhimista. Jednoduchost byla tenkrát první ctností. Obávám se, že od té mašiny nemůžeme čekat nic chutnějšího, než chleba, možná ještě tak rybu.“
Autovar využíval jednoduchého procesu techniky molekulárního množení, aby zduplikoval pokrmy, které byly v jeho menu uložené v podobě rovnic pravděpodobnosti. Ten, který byl na palubě O skok napřed, po zapojení nejdříve chrchlavě zabublal, pak několik minut tiše a hluboce bzučel a ze základního otvoru vysunul stolní desku. Nakonec se otevřel další, větší otvor a objevilo se jídlo.
Několik minut na něj nevěřícně zírali. Dom natáhl ruku a téměř ustrašeně zvedl kousek karamelizovaného ovoce.
Hrsh-Hgn si odkašlal. „Je to vývojově velmi ssložitý pták, tepelně a jinak upravený, pokrytý ztuhlým medem,“ zamumlal. „Je to Crupiérova labuť ss medovou polevou. Ty bílé hromádky — to assi bude šlehačka.“
Dom nadzvedl poklop na jedné ze stříbrných mis.
„Nějaké jídlo z mořských mlžů zapečených s — no chutná to jako vejce.“
Isaac zvedl pohár z broušeného skla a vyprázdnil jeho obsah jediným douškem.
„Old Owercoat,“ zabručel spokojeně. „Originál. Dvě sklenice tohohle materiálu a půjdou vám plameny i z uší. Poletíte do nebe. I bez křídel.“
Zírali na něj. Odložil pohár.
„Vy jste ještě nikdy neviděli pít robota?“ zeptal se se zájmem.
„No — my jsme jen přemýšleli…“ Dom se rozpačitě zarazil.
„…kam sse to assi poděje?“
„My, nové modely třídy pět, dokážeme získat energii z kalorického obsahu organické hmoty.“ Zvedl ruku ke svému hrudnímu panelu. „Jestli vás to zajímá, můžu vám —“
„Ne, my ti věříme,“ zarazil ho Dom. Znovu se podíval na stůl. „Neříkal jsem předtím něco o ctnostech a jednoduchosti? Mám dojem, že sníst tohle by bylo proti sadhimistickým zákonům.“
„Nevyplýtváš“ citoval Hrsh-Hgn. „Vidím, že jsou čassy, kdy je nejen povinnosstí, ale i radosstí nasslouchat hlassu Jediného přikázání.“
O deset minut později se ozval Dom: „Hrsh-Hgne, tenhle zatracený džem chutná po rybách.“
„To není džem, ale kaviár.“
„Kaviár? To mě vždycky zajímalo. Na Protitoči ho smějí jíst jen chudí. Ti už jsou na něj asi zvyklí.“
O dalších dvacet minut později autovar strávil zbytek jídel. Ig pomalu se pomalu vznášel kabinou a spokojeně ohlodával rybí hlavu. Napříč obrazovkou nepříliš rychle proplul spálený vrak malé hvězdy a zmizel. Dom ho zamyšleně pozoroval.
„Jestliže je První sirijský banka největším vesmírným expertem na Žoliky, proč nikdy nenašel svět Žoliků?“
„Předpokládám, že ssi to nepředsstavuješ tak, že by ssess začal potulovat vessmírem, při tom, co vymezují Rocheho limity? Věc velikossti Banky by pravděpodobně narušila rovnováhu průměrného sslunečního ssystému. A co sse týče pátrání prosstřednictvím dosstupných dat, třeba ssvět Žoliků našel. Proč ne? Na druhé sstraně, proč by o tom měl říkat nám, pouhopouhým zárodkům civilizace?“
„Mohli bychom mu dobře zaplatit.“
„My? My? My phnobové? My lidé? Můžeme předpokládat, že rassa, která objeví ssvět Žoliků, nessmírně získá. Proč by to měl Banka podporovat?“
„Ale vždyť on se provozuje jako banka. Za své služby si účtuje jistou cenu.“
„Protože sse rozhodl to tak dělat. Inteligentní tvor mussí něco dělat, když ssi chce ukrátit nudu tří bilionů let. Má kolem ssebe rád lidi.“
„Chceš tím snad říct, že by se mu nelíbilo, kdyby někdo objevil svět Žoliků, protože by tím mohla být ohrožena existence jeho sama?“
„Možná. Jenže to všechno jsou stejně jenom dohady.“
A dali se do hovoru o světě Žoliků.
Tři rasy chodily vzpřímeně jako člověk. Jednou z nich byli lidé. Vyšší než lidé, i když všeobecně křehčí, byli phnobové. Mnohem menší než člověk, ale tvarovaní spíše krychloidně, takže vypadali jako šimpanzové, kteří se vyvinuli v prostředí s několikanásobně vyšší přitažlivostí, byli droskové.
Phnobové měli tři pohlaví. Měli také atrofovaný druhý mozek. Vyvinuli se na světě, kde nebyl k dispozici jediný kov, který by se dal získat jednoduchým technologickým postupem. V intelektuálních záležitostech byli nepřekonatelní. Ve světě, kde je většina vyšších živočichů přizpůsobena životu v trisexuálním systému, je k přežití zapotřebí opravdu dokonalého a rychlého mozku.
Droskové se vyskytovali jen ve dvou pohlavích. Na jejich drsném, nepřátelském světě to dávalo smysl. Mladí samečkové se zhruba v jedné třetině života měnili v zralé, cílevědomé samičky. Jejich společenský systém byl velmi složitý, ale to stále ještě nebylo nic proti tomu, jak složitý byl jejich systém náboženský. Byla to fanatická víra, která zahrnovala dvouhvězdu a tři obrovské měsíce jejich planetárního systému. Droskové byli kanibalové — to byla součást jejich víry. Droskové považovali za velmi složité uvažovat v číslech vyšších než sedm. Droskové také s naprostou pravidelností jednou za čas vybudovali civilizaci technického věku, pak ji velmi pečlivě rozebrali a vrátili se nazpět k divošství.
Ve srovnání se všemi ostatními dvaapadesáti známými rasami byli droskové, phnobové a lidé jako bratři. Některé vzdálenější rasy, jako například lžičníci, kteří žili na svých malých ledových světech, je vůbec nerozlišovali. Mnoho dalších je nedokázalo považovat za formu života — dejme tomu takoví tarquíni, kteří žili v horních vrstvách některých prvohvězd.
Několik ras mělo naprosto odlišnou koncepci života.
Creapiiové žili ve vnitřních vrstvách největších plynných obrů, někdy také na povrchu chladnějších sluncí, ale dokázali diskutovat s člověkem o filozofii stejně snadno, jako probírat s tarquíny nepřeložitelná slova a technické výrazy. Pak tady byli sluneční psi — pouhý koncentrát života — odvozující své znalosti vesmíru z informací, které našli v mozcích svých zákazníků. První sirijský banka byl třídou sám pro sebe, jako ostatně vždycky. Několik ras — například podové, abychom jmenovali alespoň jednu — připadali cizí a podivní dokonce i lžičníkům a tarquínům.
Všechny ty rasy však měly společnou jednu věc. Všechny byly mladší než pět milionů let a všechny pocházely z mezihvězdného prostoru, jehož hranice byly vymezeny koulí o průměru menším než dvě stě světelných let, jejíž střed ležel na Wolfu 429. Nejdříve to objevili creapiiové a proto také byli první, kdo prozkoumal jedinou Wolfovu oběžnici.
Našli na ní věž Žoliků, monomolekulární stavbu ojíněnou vrstvou zmrzlého metanu, která čněla temná a osamělá pod bezvzdušným nebem. Našli věc, které se později začalo jednoduše říkat Střed vesmíru.