Creapiiové se odvážili daleko. Našli další věže a další artefakty, které zbyly po Žolicích, jako Kruhové hvězdy, Pás a také vnitřní planety prvohvězdy V. Při tom čirou náhodou také objevili Zemi a vyměnili s lidmi funkční matrixový motor za osídlovací právo na Merkur. Creapiiové začínali mít dojem, že je obklopuje jakási kosmická záhada a už dávno došli k názoru, že se na ni musí podívat z více stran.
O sedmdesát standartních let později spojený phnobsko-lidský tým rozluštil Curiform C — jediný z pěti zachovaných žolických rukopisů. Byly v něm náznaky mluvící o velké civilizaci, i když jen přibližné, a obsahoval i jednu poému, pravděpodobně první ve vesmíru vůbec.
Geologické nálezy naznačovaly, že stáří věží se pohybuje od osmi do pěti miliónů let. Byly ve vesmíru rozmístěny přibližně ve stejných světelných vzdálenostech, přijímaly a pohlcovaly veškerou energii a samy žádnou nevylučovaly.
Creapiiové sami o sobě věděli, že se vyvinuli z nepříliš inteligentních mloků asi před čtyřmi milióny let, což se zjistilo z vyschlých hliníkopolysilikátových pozůstatků, které našli na své planetě — oběžnici slunce 70 Ophiuchis A. Žádnou starší rasu ve vesmíru neznali.
Byli dlouhověcí. Procestovali Chapadlo — creapiijská mytologie viděla celou galaxii jako obrovského creapa s lesknoucím se tělem tvořeným zářícími hvězdami až k řídkým hvězdám na jejím okraji. Procestovali ho i směrem opačným — k hvězdnému chrámu v jeho středu. Hvězdy byly pusté. Vyskytl se jen jeden nebo dva náhodné zmetky. Všeobecně se však život zatím vyskytoval výhradně v podobě jednoduchých chemických procesů. Jen v pěně hvězd za nimi začínal bujet skutečný život.
Zbrklé rasy docházejí k většině závěrů uspěchaně — většinou už během dvou tří století. Mozky creapiiů, které má každý jedinec tři, už tak uspěchané nejsou…
„A k jakému závěru dospěli oni?“
„Creapiiové jssou mocní, pomalí a důkladní. Hledají ssmyssl života. Proč by měli sspěchat?“
„U Chela! Neexistuje snad teorie, že Žolici oseli naše planety předtím, než — hm — se odstěhovali? No tak, vždyť ty ji určitě znáš.“
Phnob pomalu přikývl. „Jak se zdá, je to právě ta teorie, na které pracuje institut Žoliků.“
Dom se kousl do rtu a otevřel ústa, aby něco řekl. Hrsh-Hgn ho umlčel posunkem ruky.
„Ty se mě chceš zeptat — proč. Chlapče, pamatuj si, že mezi padesáti dvěma obydlenými planetami ty, pozemšťan —“
„Protitočan!“
„No dejme tomu, že protitočan pozemského původu — jen velmi vzdáleně chápeš duševní pochody tří nebo možná i čtyř ras. Proč bys měl pochopit duševní pochody někoho, jako jsou Žolici?“
„Ale institut přece rozluštil žolický Curiform C. Byl to jeden z žolických jazyků.“
„To ano, ale nezapomeň, že pssaný jazyk je pouhé zařízení určené k záznamu a přepravě informací, a pokud jednou máme klíč, přeložit ho je pak už ssnadné.“
„A jak ho rozšifrovali?“
„Použili k tomu bássníka a šílený počítač.“
Hrsh-Hgn vzal do ruky kostku z růžového křemene, kterou daroval Domovi, dotkl se palcem informační strany a pustil záznam. Ve vzduchu se rozsvítila slova závěti Žoliků.
„To je tak trochu druhořadé zboží,“ poznamenal Isaac. „Ty poslední verše dosti kulhají.“
„Připouštím, že to v phnobštině zní poněkud lépe,“ řekl Hrsh-Hgn. „Co sse týká toho ostatního, většinu z toho přece mussíte znát. Z čisstě praktického hledisska — nedočkavci prohledali každou jen trochu příhodnou planetu v té naší vessmírné životní kouli, i mnoho planet za jejími hranicemi.“
„A teď se dostáváme k zásadním podrobnostem,“ vskočil mu do řeči Isaac. „Museli byste do toho samozřejmě započíst taky všechna slunce, a vlastně i sám daleký vesmír. I když se zdá mnohem pravděpodobnější, že se Žolici vyvinuli spíš na nějaké planetě.“
„Všeobecně se věří, že planeta Žoliků je plná neuvěřitelných a zázračných věcí,“ řekl Hrsh-Hgn.
„Když tady tak sedíme, je těžké představit si celý vesmír, ale rozhodně je dost velký na to, aby se v něm ukryla planeta. Vždyť Žolici mohou žít na světě, který nemá slunce,“ uvažoval Dom.
„Ano, to je základní logická úvaha,“ přisvědčil s úsměvem Hrsh-Hgn.
„Takže už to někoho napadlo, co?“
„Assi tak jednou za každých pět let.“
„A co když je neviditelný?“ zeptal se Isaac. Dom se rozesmál.
„I to je možné,“ přikývl Hrsh-Hgn. „Sslyšel jssi někdy o tak zvaných hvězdách duchů, Dome?“
„Hmm. Jejich hmota je taková, že z nich neunikne ani gravitace.“
„No a to je nápad, kterým by bylo dobře se zabývat. Právě jsem se ho chystal naservírovat, abych zjistil, jestli by ho někdo něčím zajímavým neokořenil, ale je známé, že kdybychom se dost snažili, mohli bychom vybavit celý sluneční systém matrixovými motory a vyrazit s ním do vesmíru,“ prohlásil Isaac. Dom se chtěl už už rozesmát, ale pak vrhl koutkem oka pohled na Hrsh-Hgna.
„To je zasse pověsst o ztraceném sslunci,“ přikývl Hrsh-Hgn. „Je to ovšem pověsst těch podchlazených creapiiů. Ano, za takových padessát let by sse to mohlo podařit, když počítáme, že technický rozvoj bude posstupovat alesspoň tím tempem, jakým posstupuje dness. Ssíla vyvolávající zrychlení by nemussela být nijak zvlášť velká. Jenže praktická aplikace matrixových rovnic to zatím neumožňuje.“ Zachytil Domův nepřítomný výraz. „Podívej, vážně nepotřebuješ příliš velkou ssílu, abyss i poměrně těžkou hmotu přenessl do mimoprosstoru a zasse ven.“
Hrsh-Hgn pak použil mnohem techničtějšího jazyka a vysvětlil, že nejdůležitější ze všeho je palubní počítač. Protože těleso v mimoprostoru bylo teoreticky v ten samý okamžik na všech místech a kdyby z něj bylo vyvoláno namátkou, zhmotnilo by se pravděpodobně díky působení přitažlivosti ve středu nejbližšího slunce, nedala se taková věc podniknout bez výjimečně dokonalého navigačního matrixového počítače. Musel být velký a nadmíru výkonný — protože „na všech místech“ byl velmi široký pojem, který je třeba kvantitativně vyjádřit. Čím větší hmota, tím větší pravděpodobnost chyby, proto také tím větší počítač.
„Ssluneční pess, který ss námi teď letí, použil ke vsstupu do mimoprosstoru proud, který by sse dal vyjádřit v mikroampérech. Je to pro něj jenom o něco víc než mentální cvičení. Čtyři pětiny jeho těla zabírá zadní mozek, který ho dokáže umísstit přessně v prosstoru ss přihlédnutím k ssoučasnému vessmírnému čassu. Naštěsstí mají dosst volné kapacity, aby sse mohli posstarat nejen o ssebe, ale ještě o loď sstřední velikossti.
Kdybyss chtěl úspěšně přenésst mimoprosstorem hvězdu sstřední velikossti, potřeboval byss k tomu počítač, jehož hmota by mussela být sstonássobkem hmoty té hvězdy.“
„A co tak jednu planetu?“ zeptal se Dom.