Před sebou měl stěnu z černého křišťálu, posetou bezpočtem skvrnek rudého světla. Uprostřed byl hladký měděný kruh, kolem něhož se světla téměř slévala. Kruh zabzučel a řekclass="underline" „Oznamte, za jakou záležitostí přijíždíte.“
Dom se uvolnil.
„Vy jste Banka?“ zeptal se.
„Ne, pane, já jsem Mluvčí, obyčejná, v zásadě velmi jednoduchá servomechanická pomocná jednotka.“
„Aha, dobrá. Pak prosím převeďte na celorasové konto slunečních psů sedmnáct standartů,“ řekl a neviditelná čidla bleskově prozkoumala vzorec jeho sítnice, hlasovou modulaci, spirálu DNA a zuby.
„Převod proveden.“
„Pak bych rád uvědomil Ústav žolických otázek, že jsem objevil Žolickou věž, popis a poloha dle následujících údajů.“
Vložil kopii lodního denníku do otvoru pod kovovým kruhem.
„Odměna bude vyplacena po ověření.“
Doma napadlo, zda si vrah, ukrytý ve stínu věže, dal tenhle objev také zaregistrovat. Věděl, že tam byl vrah. Někde v souhrnu všech pravděpodobností existoval vesmír, kde už byl Dom Sabalos touhle dobou mrtev. Samozřejmě, takových vesmírů bude mnoho. Podle p-matiky existoval pro každou pravděpodobnost přinejmenším jeden vesmír, a to i pro ty nepředstavitelné.
„Konec obchodního jednání?“ zeptal se kotouč.
Dom se zamračil. Byla to jeho první návštěva Banky, přestože banka byl úředně jeho kmotrem. Banka mu posílal pravidelná přání k oficiálním příležitostem, například k jeho prvním protitočským, tj, dvacátým osmým standardním narozeninám, i velmi zajímavé dárky, jako gravitační sandály, které měl právě na nohou. Dárky naznačovaly ohleduplnou osobnost. Pozdravné listy nenaznačovaly nic, snad jen to, že byly většinou podepsány Vysokostupňovou Creapií IV, oblíbeným zdobným písmem mnohorukých kaligrafů — amatérů. Potíž spočívala v tom, že Dom nevěděl, jak se spojit přímo s Bankou.
„Jmenuji se Dom Sabalos a Banka je můj kmotr. Rád bych ho navštívil.“
„Stačí, když se rozhlédnete kolem sebe, pane.“ Mluvčí to myslel naprosto vážně. Dom si uvědomil, že Mluvčí není vybaven programem kreativní řeči.
„Já jsem chtěl říci, že bych se s ním rád setkal, promluvil si se sídlem jeho — hm, s jeho mozkovým centrem, se sídlem vědomí.“
Nastala krátká přestávka. Nakonec kruh znovu promluvil. „Dobře, pane. Zjistím, co se v tom směru dá zařídit.“
Dom spěšně opustil informační box. Hrsh-Hgn se podezřívavě ukrýval za jedním pilířem z leštěného germania, který stoupal do výše osmi set metrů nad dlážděnou podlahu sálu. Dalším, co nutně potřebovali, byly nové šaty a pak nějaké skutečné jídlo — na uměle sestavených molekulárních výtvorech lodního autovaru bylo něco strašlivě neuspokojivého. Protlačil se skupinou creapiiů střední třídy a zastavil dopravní vozítko.
Hlavní hala Prvního sirijského banky byla tak velká, že musela mít složitý systém vodní kontroly, aby se zabránilo tvorbě bouřkových mračen pod stropem. Vozítko se zvedlo z přeplněné podlahy a začalo se rychle proplétat mezi jiskřícími pilíři, z nichž každý měl u své základny chomáč informačních boxů. Rudá světla spojovacích uzlů zářila všude kolem. Podél pilíře občas zableskl výboj statické elektřiny a zmizel v šeru páchnoucím ozónem.
Horký suchý vzduch bzučel milióny hlasů, které byly spíš hmatatelné než slyšitelné — to napříč světelnými roky rozmlouvaly peníze s penězi.
Dom si pomyslel, že hala připomíná ze všeho nejvíc ranné představy lidského pekla, které nějaká cestovní kancelář otevřela turistům. A někteří z turistů ho velmi dobře doplňovali.
V jednom z vedlejších prostorů ho robot — krejčí vybavil anonymní šedou pilotní kombinézou, takovou, jaké se běžně nosily na většině humanoidních světů. Koupil si přehrávač kostek, plášť se šikmými pruhy v rudě oranžové a žluté a doufal, že běžný pozorovatel by ho považoval za to, čím se snažil být — za balíka z nějaké vzdálené planety, za klasického hlupáka z komedií, užaslého kolonistu odněkud z okraje, s nosovým přízvukem, neohrabanými způsoby a kapsou plnou vzácných zemin.
Obrátil se a vrhl kritický pohled na Hrsh-Hgna, který ho pozoroval oblečený do starého ceremoniálního roucha beta-samečků.
„Nemohl by sis na sebe vzít něco trošku pestřejšího? Někteří phnobové to nosí. Byl bych raději, kdybys nevypadal tak nápadně.“
Hrsh-Hgn nervózně ustoupil a sevřel roucho rukama.
„Je to protizákonné? Tedy, myslíš, že by se to mohlo někoho nějak dotknout? Jestli ano, tak na tom samozřejmě —“
„Ne, tak to není. Ale mysslel jssem ssi, že bych sse neměl obléci jako alfa, rozumíš, ti jssou poněkud nevázanější, více bojovní, a méně vybaveni dary intelektu…“
Na Domův pokyn malý robot oblékl phnoba do složité tógy z těžkých modrých a zelených vláken, postříkaných místy stříbrem. Na ozdobném opasku mu visel těžký nůž, jehož čepele byly dvakrát delší než Hrsh-Hgnův původní tshurijský.
„Kdyby mě náhodou vyzval nějaký alfa, špatně by to se mnou dopadlo.“
„Možná, ale vypadáš teď úplně jinak.“ Dom zaplatil robotovi a oba vyšli ven, při čemž se Hrsh-Hgn odhodlaně pokoušel kráčet houpavým krokem válečníka.
Jídelna pro temperované životní formy v Grand hotelu, což bylo jediné ubytovací zařízení celé Banky, byla skoro stejně velká, jako hlavní sál. Působila však mnohem impozantněji, protože byla vytvořena pro potřeby humanoidních návštěvníků. Dlouhý prostor byl naplněn hukotem chutí v procesu ukojení, vůní i zápachy mnoha potravin a drog a podobal se peklu ještě víc, než hlavní sál.
Dom našel dvě místa u stolu v části vyhrazené lidem. Host na odchodu, podsaditý pozemšťan s tváří zbrázděnou soubojovými jizvami, kterého provázel malý otlučený robot první třídy, na Doma přátelsky mávl.
„Ty je znáš?“ zeptal se Hrsh-Hgn, když se usadili ke stolu.
„Nepamatuju si, že bych je někdy potkal,“ odpověděl Dom. „Bylo na nich něco divného. On vypadal pěkně zazobaně. Proč s sebou má ale jen obyčejnou jedničku?“
„Jedno z malých tajemsství života.“
Jedli mlčky. Host sedící vedle Doma ho neustále energicky strkal do žeber rohovitým loktem. Byl to mladý drosk, který zvedl hlavu, vrhl na Doma vlčí úsměv a znovu se sklonil ke svému jídlu. Dom se pohledem velmi pečlivě vyhýbal sousedovu talíři.
Na druhé straně stolu seděla skupinka phnobských žen ze skupiny Dlouhého oblaku, které mezi sebou vedly sykavou rozepři. Za nimi seděl pinealský humanoid a vykonával nad svou miskou rýže složitý obřad Třetího oka.
Dom si objednal rybu a chléb. Hrsh-Hgn si dal houbovou omáčku.
Číšník — robot druhé třídy — přidusal s jejich účtem a taktně si u Banky ověřil výši Domova konta.
„A na své osobní konto si převeďte deset standartů,“ dodal Dom.
„Já vám mnohokrát děkuji, sire,“ řekl automat. Pak dodal uctivě: „Mám velmi rád potomky pozemšťanů z močálů, pane.“
„Kdo vám řekl, že jsem protitočan?“ Dom se pokoušel ztlumit hlas. Několik phnobů se otočilo jeho směrem. Ale robot zatím odešel.
„Tvůj obličej,“ vysvětlil mu Hrsh-Hgn jednoduše.
Dom se natáhl a pak se podíval na svou ruku, zabarvenou díky nyny do zelena. Jistě, tahle barva se vyskytla za určitých okolností i na jiných planetách — ovšem jen přísně legálně a v draze zaplacené licenci — ale na tom nezáleželo. Ve všeobecném podvědomí byl každý zelený člověk protitočan.