„NA OSOBNÍ OTÁZKY NEODPOVÍDÁM. JE TADY JEŠTĚ JEDEN FAKTOR, KTERÝ BYSTE MOHLI VZÍT V ÚVAHU. PROČ BYSTE PRO DOMA NESPOČÍTALI ROZŠÍŘENOU ŘADU ROVNIC, VE KTERÝCH BY HLEDANÉ NEZNÁMÉ BYLY, KDY A KDE USKUTEČNÍ SVŮJ OBJEV? PRÁVĚ JSEM PROVEDL KOMPLEX-97 NÍ ROZBOR, VE KTERÉM BYLA ZÁKLADEM EXISTENCE SVĚTA ŽOLIKŮ A JEHO BEZPROSTŘEDNÍ OBJEVENÍ. ZJISTIL JSEM, ŽE MI VYCHÁZÍ NÁSLEDUJÍCÍ MANTRUM:
TO JE OVŠEM JEN PŘIBLIŽNÉ JÁDRO.“
Hrsh-Hgn vytáhl ze svého malého tlumoku poznámkovou kostku a opatrně na ni pohlédl.
„Jakou hodnotu jste použil pro datum?“ zeptal se.
„Ae(d) V OBVYKLÉ SUBLUNÁRNÍ FORMĚ.“
„Pak je výssledkem téměř dokonale zborcené pole během nejbližších ssedmadvaceti dnů.“
„VÝTEČNĚ. NEVĚDĚL JSEM, ŽE VYŠŠÍ PRAVDĚPODOBNOST JE PHNOBSKOU SPECIALITOU.“
„Sskutečně je, pochopte, je to v ssouladu ss naším vessmírným názorem.“
Dom mezitím přešel k palmě v květináči a znuděné strčil prstem do jednoho listu. Palma se pod jeho dotekem pohnula a tím se prozradila jako vegetativní tvaroměnka z Baklažánu. Rychle odtáhl ruku a pohladil Iga.
„Já z toho vůbec nic nechápu,“ řekl. „Připadá mi to, jako kdybyste mluvili v žargonu.“
„V ŽARGONU?“
Hrsh-Hgn se obrátil k Bance. „To znamená ‚v nessmysslech‘,“ vysvětloval. „Podle ssadhimisstické tradice vymysslel Bůh žargon proto, aby pozdržel první pokussy o proniknutí do vessmíru. Přesněji řečeno, aby ssi nerozuměli vědci. Najdete o tom zmínku v Novějším zákoně.“
Rudá světélka se znovu přeskupila. Koncový robot ze sebe vydal mechanické zabublání, znázorňující smích.
„AHA, ANO. JAKO KDYBYCHOM SI MY ÚMYSLNĚ ROZŠÍŘILI KOMUNIKAČNÍMI OKRUHY MYLNÉ INFORMACE… VÍM, CO MYSLÍTE.“
Žolici se v p-matice neobjevují. Jako kdyby nikdy neexistovali. P-matika neposkytuje jediné vysvětlení pro jejich věže, ani další artefakty. Ať byli Žolici kdekoliv, zůstal po nich v rovnicích stín.
Domova budoucnost byla na následujících sedmadvacet dnů jistá.
„No, to už je aspoň něco, z čeho se dá vycházet,“ řekl Dom. „A co kdybyste mi o celé té věci řekli něco víc?“
„KAŽDÉ OBYDLENÉ TĚLESO V NAŠÍ DOMOVSKÉ BUBLINĚ BYLO PEČLIVĚ PROZKOUMÁNO. CHTĚL BYCH TĚ UPOZORNIT, ŽE NEJLEPŠÍM MÍSTEM PRO VAŠE PÁTRANÍ JE TVÁ VLASTNÍ HLAVA. ALE V KAŽDÉM PŘÍPADĚ JEŠTĚ MŮŽETE NAVŠTÍVIT TOHO, KTERÝ ŽIJE NA PÁSU. JE STARÝ. SE ŽOLIKY SE SETKAL.“
„Ale vždyť Pás je neobydlený, jen občas se tam objevují sluneční psi — bylo přece dokázáno, že tam se nikdy nemůže vyvinout žádná vyšší životní forma.“
„UŽ JSEM ŘEKL PŘÍLIŠ MNOHO.“
„Dobrá. Budeš se nějak zabývat otázkou toho, kdo mě chce zavraždit?“
Banka se na chvilku odmlčel. „ANO.“
„Připočti mi to na můj osobní účet.“
„TO UDĚLÁM. ŠKODA, ŽE JSTE SE TADY NEOBJEVILI DŘÍVE. BYL TADY MUŽ, KTERÝ JE NEJVĚTŠÍM SPECIALISTOU NA ŽOLIKY A NEJPRONIKAVĚJŠÍM MOZKEM CELÉ GALAXIE.“
Atmosféra byla najednou mnohem přátelštější. Dom se uvolnil. Ale i tak byl přesvědčený, že Banka jim něco skrývá.
„Já si myslel, že nejpronikavější mozek celé galaxie jsi ty,“ naklonil Dom hlavu ke straně.
„TO JE VŠEOBECNĚ ROZŠÍŘENÝ OMYL. BOHUŽEL, NEJSEM O NIC CHYTŘEJŠÍ, NEŽ PRŮMĚRNÉ INTELIGENTNÍ CREAP, NEBO LIDSKÝ GÉNIUS. MOJE ROZMĚRY MI POSKYTUJÍ PROSTOR PRO — ŘEKNĚME — ŠÍŘKU INTELIGENCE SPÍŠE NEŽ PRO JEJÍ VÝŠKU. MLUVIL JSEM O CHARLESU SUB-LUNAROVI.“
„,Básník, polyhistorik a rytíř štěstěny,“ citoval Dom. „Byl to snad ten muž, kterého jsem viděl v hotelové jídelně? Tvář samou jizvu a doprovázel ho stařičký robot první třídy?“
„NIKOMU NEDOVOLÍ, ABY ZVEŘEJNIL JEHO PODOBU,“ odpověděl Banka a v jeho hlase zazněl náznak smíchu.
„Hmmm. Už mi to všechno začíná pomalu docházet. Řekl bych, že naše setkání nebyla náhoda. Poznal mě, jak se zdálo. Vypadal, jako kdyby byl velice spokojený sám se sebou, takže…“
„DOME, PROTOŽE JSI MŮJ KMOTŘENEC, POSKYTNU TI JEDNU INFORMACI. PRÁVĚ V TOMTO OKAMŽIKU DORAZILA NA OBĚŽNOU DRÁHU KOLEM MĚ LOĎ S TVOJÍ BABIČKOU A ŽÁDÁ O POVOLENÍ K PŘISTÁNÍ.“
Obrazovka vedle robota se rozsvítila a Dom spatřil známou siluetu vesmírné lodi Opilá nekonečnem — osobní jachty své babičky.
„PRÁVĚ MĚ OSLOVILA JAKO — CITUJI — ‚BŮHVÍČÍM PROLEZLOU HROMADU KAMENÍ‘.“
„Nejsem si jistý, že bych se s ní právě v téhle chvíli chtěl setkat,“ řekl Dom.
„Ani já ne, česstné sslovo!“
„NO, MOHLO BY TO BÝT ZAJÍMAVÉ.“ V kamenné stěně se odsunul panel. „TO JE INSPEKČNÍ ŠACHTA, MŮŽETE ODEJÍT TUDY. KAM SE VYDÁTE, AŽ MĚ OPUSTÍTE?“
„Poletíme na Pás, za Tím, který je starý.“
„TAK STARÝ, JAKO HORY, TAK STARÝ, JAKO…“ Banka se odmlčel. Bylo naprosté ticho, ale Dom měl neodbytný dojem, že se Banka směje, „…JAKO MOŘE. BĚŽTE!“
Vezměte si creapiie.
Představte si je jako Žoliky. To byla velmi stará teorie.
Creapiiové byli stará rasa a navíc velmi přizpůsobivá. Doslova.
Kdysi existoval jenom jeden jediný druh creapiiů — křemičitokysličití creapiiové nízkého stupně, žijící jako divoši v roztavených fosforečných sirnících na malé planetě. Jejich svět se otáčel kolem ohňů jednoho z Opchiuchů 70. V té době byla o sedmdesát světelných let dál planeta, na jejímž povrchu seděla jedna z nadprůměrně inteligentních opic a opájela se možnostmi, které jí skýtal její nejnovější objev — tlučení dvěma kameny o sebe.
Creapiiové byli laskaví, trpěliví a nesmírně zvědaví. Byli také až patologicky skromní. Když se vydali do vesmíru, přizpůsobili se tak, aby vyhovovali situaci.
Půl milionu genových manipulací a radikálních molekulárních přestaveb přivedlo na svět creapiie středního stupně, založené na spojení křemičitouhličitém, velmi dynamický druh, žijící šťastně v teplotách kolem 500°. Brzo potom se varnám podařilo stabilizovat složité hliníkokřemičité polymery Vysokého stupně, ty, které se občas na svých vorech prohánějí po povrchu chladnějších sluncí.
Byli tady ovšem ještě další, bórné a bórnaté poddruhy. Kdekoliv slunce zahřálo kámen na bod tání cínu, objevil se creap, aby se hřál v dobrodiní jeho tepla.
Creapiiové měli dlouhou historii. Vyhledávali kontakty stejně jako jiní, studenokrevnější tvorové vyhledávají hru. Ve svém jednání byli slušní, zdvořilí a čestní. Snášeli se s každým. Žili ve žhavém prostředí, ale neměli žádné pohlaví.
Domovi se Hrsh-Hgnova teorie líbila.
V galaxii existuje mnoho dvojhvězd. Často to bývají velmi nevyrovnané páry, jedna malá, hustá a citlivá k účinkům zářeni, druhá obrovská a rudá. I na rudých obrech občas bývá den. A na té polokouli, kam právě nedopadá svit malé jasné hvězdy, bývá noc. Tma? Temnota se může na slunci jevit jen jako kontrast mezi větším a menším světlem.
A Žolici měli žít právě na takovém slunci. Oni… musí vypadat jako creapiiové s pancéřovanou pokožkou. Jejich velké vory, balancující na hladině výhní, budou jistě něčím chráněny. Než creapiiové objevili matrixovou energii, jejich plavidla létala a plula na spodní tah rezavějícího železa, ale Žolici by museli být mnohem nápaditější… rasa, která dokázala vytvořit Řetězové hvězdy, je určitě mnohem nápaditější.