Energie — to není žádný problém. Zdroj energie by měli pochopitelné velmi blízko…, jenže to všechno byla jenom teorie.
Vezměte si lidi. Žolici přestali budovat své podivné artefakty dávno předtím, než se objevil první člověk, ten vzdálený bratranec opic. Jenže kdo vlastně ví, kde se člověk vzal? A lidé se přizpůsobili buď díky okolnostem, ale častokrát i sami od sebe. Měli za sebou tisíc let kolonizace. Přesídlenci na Protitoči teď už měli například uhlově černou pleť, žádné ochlupení, vypěstovanou odolnost vůdci rakovině kůže a oči přizpůsobené vyšší intenzitě ultrafialového záření. Čiročirou náhodou z nich byla také polovina leváků. Na Nové zemi byli lidé malí, podsadití a měli dvě srdce. Epifýzané se podobali spíše phnobům než ostatním lidem. Lidé na Pravé Galštině žili v neustálé válce. Baklažánci byli jednoduše řečeno podivní netýkaví vegetariáni, měli zelené zuby a rohy. Většina ostatních civilizací připouštěla, že lidé jsou rasou, která je schopná budovat památníky o velikosti celých planet. A nebyla snad většina nejlepších odborníků na Žoliky lidmi?
Lžičníci mohli být také Žoliky. Na studených světech bylo nalezeno stejné množství artefaktů jako na horkých a na vzdálených oběžných drahách nabýval výraz „temná strana slunce“ nový význam. Stranovětřané, tarquíni, vývojové větve searďanů… ti všichni mohli být Žoliky.
Někde byl svět Žoliků. Byl legendou tak dlouho, že o jeho existenci nikdo nepochyboval. A na něm se ukrývala tajemství Věží, strojů vyrábějících Řetězové hvězdy, ložisek, která beze zbytku odstraňují tření, a odpověď na otázky o smyslu vesmíru.
Malá bodová světla nad ústím vedlejších chodeb osvětlovala hlavní tunel bledým světlem. Dom spěchající kupředu oběhl malého robota na kolečkách, který kontroloval spojovací panel.
Vyběhli do většího prostoru a Hrsh-Hgn zíral na šedivý obrys stroje, který se jim tyčil vysoko nad hlavami. Strčil do Doma a ukázal nahoru.
„Víš, co to je?“ zasykl.
„Má to matrixový motor,“ přikývl Dom. „Velké je to jako válečná loď. Banka přece má své vlastní lodě, ne?“
„Já si myslím, že nemá.“
Se slabým zaskřípěním před nimi zastavil robot na kolečkách. Natáhl k nim vypolštářovanou ruku a pokusil se je zcela bezvýsledně odstrčit z cesty. Obešli ho a pospíchali dál.
Tunel ústil do obrovského prostoru hlavní haly. Byla plná návštěvníků, jako obyčejně. Vchod na parkoviště lodí byl na opačné straně.
Rozdělili se. Dom kličkoval mezi skupinkami a rozhlížel se, zda někde neuvidí nějakého protitočského robota. Hrsh-Hgn kráčel vzpřímeně a pleskal chodidly v náznaku toho, co se mezi phnoby považovalo za spiklenecký krok.
Dom byl zhruba v polovině haly, když zahlédl, jak dovnitř vchází Joan, doprovázená po obou stranách třemi bezpečnostními roboty. Její zjev byl takový, že vedle ní vypadali jako trpaslíci. Měla velmi odhodlaný výraz.
Rychle se přikrčil a v tom okamžiku ucítil na rameni čísi ruku. Bleskově se otočil.
Muž se usmíval, jenže úsměv na té tváři vypadal velmi podivně.
Dom viděl těžký zlatý náhrdelník a modré roucho a kývl na pozdrav. Pokusil se ustoupit, ale ruka ho nepouštěla. Muž byl zřejmě společenský.
„Prosím, jen žádný strach.“ Dom se pod tím stiskem zakroutil. Něco se zamíhalo a ruka z jeho ramene prudce odletěla, protože se do jednoho z prstů zabořily malé, ale ostré Igovy zuby. Muž nevykřikl, přestože mu tvář zbledla. Dom ustoupil a padl přímo do objetí jednoho z robotů.
Bez jediného zaváhání vyrazil ke stropu. Podle všech zákonů a nařízení bylo létání v prostorách Banky zakázáno. Doufal jenom, že se do toho Banka nebude míchat.
Sandály byly stavěny pro jednoho, i když na druhé straně byly schopny pracovat i v místech se silnou přitažlivostí. Zdola ho zmateně pozorovali dva roboti a Dom si všiml, že další dva právě zatlačují do kouta Hrsh-Hgna.
Ten svislý let působil až maličko strašidelně. Hukot davu zeslábl a Dom slyšel jen hluboký bzukot samotného Banky. Podíval se do robotových mnohoplošných očí, ve kterých se odrážely korony zdobící okolní pilíře.
„Ty jsi dvojka, že?“ zeptal se.
„Správně, pane,“ odpověděl robot.
„A jsi vybavený nějakým programem zahrnujícím tvou osobní bezpečnost?“
„Ne, pane.“ Robot vrhl pohled k zemi, ležící hluboko pod nimi. „Bohužel.“
Dom srazil podpatky k sobě a převrátil se do střemhlavého letu. Deset metrů nad zemí let prudce vybral a cítil, jak mu praská košile a robotův stisk povoluje. Robot pokračoval dlouhým obloukem, který ukončil nárazem do jednoho z lesklých pilířů. Zablesklo se a k zemi se snesl déšť horkých kapek.
Dva další roboti se začali zvedat od země na antigravitačních opascích. Dom rychle vyrazil vzhůru a při tom pozoroval, jak se vzdálená střecha přibližuje. Byla poseta černými tečkami. Teprve když se přiblížil, zjistil, že jsou to otvory.
Pod střechou bylo velmi teplo. Vzduch se s hukotem hnal do otvorů a Dom s ním, protože nemohl dělat nic jiného. Plul v proudu teplého vzduchu, který s ním kýval a unášel ho s sebou tunelem.
A přímo nad peklem.
Chvilku se ještě dokázal dívat dolů, než ho zachytil pekelný vítr.
Proud vzduchu ho vmetl do skoro patnáct set metrů široké ventilační šachty. Pod jeho nohama se stěny šachty sbíhaly v nekonečnu, kilometr za kilometrem, a teprve za dlouhou chvíli se daleko na jejím konci objevilo něco jako ohnivé oko. Šachtou se neslo hluboké dunění. Znělo jako hukot nějakých vzdálených obřích motorů. A horko bylo hmatatelné a strašlivé, bušilo do Doma jako kladivo. Proud vzduchu ho unášel stejně snadno jako list a udělil mu rychlost kulky.
Vyletěl z ústí šachty přímo ke hvězdám. Balancoval na proudu rozpáleného vzduchu jako míček na proudu vody. Všude kolem byla noc. V jednom směru — tady totiž „nahoře“ a „dole“ ztrácelo význam — se rozpínala pavučina chladně třpytných hvězd. V druhém byla jen jediná — zlé rudé oko s bílou zorničkou.
Zdálo se, že se oko vzdaluje. Všude kolem Doma se vznášela pára z antigravitačních sandálů. Pak ho zachytilo něco jiného, něco, co číhalo za okruhem světla. Jen tak mimochodem, mezi návaly bolesti, se zamyslel nad tím, že ho to zachytilo téměř příjemně, zmrazilo mu dech v hrdle a na puchýři pokryté kůži vytvořilo ledové krystaly.
Protitočané jsou velmi hbití. Mezi rybáři přijdou neohrabaní a pomalí brzo o život a něco z vlastností většiny postupem času přešlo i do krve členů rodin správní rady. A tak Dom přistál na nohy a padl obličejem do sněhu.
Věděl, co je to sníh. Keja mu poslala několik zmrazených sněhových vloček z chladné oblasti Laothu a kromě toho se poněkud podobal slabé námraze, která občas — v těch nejkrutějších zimách — nakrátko pokrývala oba póly jeho vlastní planety. Jenže Keja mu neřekla, že ho může být tolik.
7
Na Protitoči byl svátek Prasečí hlídky, který se shodou okolností podle sadhimistického kalendáře kryl se svátkem Malých bohů. To obvykle znamenalo mnohem větší shromáždění klače, někdy dokonce to, že se několik klačských shromáždění spojilo ke společným oslavám, ale o půlnoci se všechna shromáždění rozešla, aby úsvit nového dne mohl sledovat každý z členů zvlášť. Jenže jak s pochmurnou jistotou tvrdili staří sadhimisté, člověk na den Prasečí hlídky nikdy nemohl být tak docela sám. Za prvního úsvitu se možná z některých lidí stanou básníci, proroci, nebo dokonce získají nějaké nové nadání, třeba schopnost hrát na palcovou flétnu. A jeden či dva zešílí.