Nástěnná malba představovala spleť jasně zářících barevných linek, kroužků a čtverců popsaných symboly p-matiky, a kresba se mu před očima v některých místech pomalu měnila.
„Zatím jsi byl skvělý,“ opakoval Asman. „Pustil ses na cestu podle té správné rovnice.“
„Co se toho týká, jak si mám být jistý? Prostě se ho jen pokouším zabít, stejně jako ti ostatní. Chcete, abych to znovu zkusil na Pásu?“
„Ne, váš další bod setkání bude…“ Asman se podíval na propletené linky… „Ano, neuvidíte se dříve, než navštíví toho creapa. Pro tohle období máme univerzální plán, který zahrnuje všechny nepředvídatelné události. Je to všechno v rovnicích. Budeme se jim držet v patách. Pak stačí ještě jeden útok, až se dostane na Laoth, a budeme ve vesmíru Žoliků.“
Ways pomalu zamrkal. „Je tohle informace, kterou potřebuju znát?“
Asman mu pohled oplatil. „Co tím myslíš?“
„Podívejte,“ začal Ways a sedl si. „Vy jste mě udělal. Tedy přesněji řečeno ne vy, konkrétně, ale někdo na Laothu, nebo na Lunaru. Udělali mě. Jsem robot.“
„To ovšem není nic, co by se počítalo ve tvůj neprospěch. Kdybychom byli creapiiové, vypěstovali bychom creapa s potřebnými vlastnostmi v nějaké nádrži. Jenže člověka vyrobit nemůžeš, takže ty jsi…“
„To chápu, ale já jsem robot, i když velmi specializovaný. Mám všechno od nehtů na nohou po podpažní potní žlázy, ale to jsou všechno jen napodobeniny. Proč by mělo záležet na tom, co roboti ví?“
„No, to máš vlastně pravdu. Poslyš, zajímá tě to?“ Bylo vidět, že Asmana se zmocňuje netrpělivost.
„Jistě. Proč nezemře, když ho zabiju?“
„Vesmír se mění.“
Střelte někoho docela zblízka, zasáhněte ho tak, že váš paprsek rozloží každou molekulu organického původu od hlavy k patě. V tomto případě všechno směřuje k jedinému neměnnému výsledku — monomolekulární mlha, na podlaze několik zdrhovadel a kovových drobností a slabý zápach spáleniny. Jenže je tady ještě pořád alternativní možnost. Termopal vypadne ze synchronního pole. Nebo podlehnete klamu, že jste stiskl spoušť, a přitom jste to neudělal. V rámci proměnného vesmíru neexistuje něco jako neochvějná jistota, je jen místní tišina v divokém proudu nahodilostí. Stává se to málokdy, ale když vyhodíte minci, může někdy spadnout na hranu, nebo taky nespadne vůbec.
„Je více než pravděpodobné, že Dom Sabalos objeví svět Žoliků během…“ Asman se podíval na nástěnnou malbu „…dvaceti standartních dnů. Zabránit mu v tom nemůžeme. Představuje náš první neúspěch ze všech těch… oh, bylo jich snad tisíce.“
„Dva tisíce tři sta devět,“ řekl Ways. „Já je zabil.“
„Ti všichni měli správné rovnice života. Ten objev mohl udělat kterýkoliv z nich. Například jeho otec.“
„A teď to najednou nefunguje,“ přikývl Ways. „Narazili jsme na kus historie, kterou nedokážeme změnit. A navíc jsme v podezření, víte to? Podívejte se na mladého Sabalose. Všechna ta opatření na tom jejich dokonale neškodném a bezpečném světě. Sabalosové jsou populární rodina. Po smrti jeho otce museli cítit, že je mladý Dom také v nebezpečí, a že to nebezpečí nepochází z Protitoče. Nemyslím, že mu něco řekli o Žolicích dřív, než dospěl. A ještě něco. My ho ke světu Žoliků přímo ženeme.“
Asman si zamyšleně zamnul ruce.
„O tom už jsme uvažovali.“
„Kdybychom se ho nepokusili zabít, byl by pravděpodobně stále ještě na Protitoči. Místo toho poletuje vesmírem s robotem a phnobským expertem na Žoliky — poměrně dobrým expertem — tedy podle toho, co jsem slyšel.“
Asman přikývl. „Ano, jenže myslící tvor nemusí cestovat, aby něco našel,“ odpověděl. „Nicméně to, co říkáš, je pravda. Vypracovali jsme plán pro nepředvídatelné situace. Kdyby selhalo všechno ostatní, pořád ještě ho můžeme jednoduše sledovat.“
Zavládlo těžké ticho. Nakonec řekl Ways tiše: „Na temnou stranu slunce?“
„Když nebude jiná možnost, tak ano. Ať už je to kdekoliv. Podle našich nejnovějších výpočtů je to právě to, co budeme muset udělat.“
„Takže se na to připravujete?“
„Jistě. Občas mám, robote, strašlivý pocit, že žijeme ve velkém, neustále se opakujícím kruhu, kde děláme věci, protože bylo předpovězeno, že je budeme dělat. Všechno jsou jenom výsledky, žádné příčiny. Stejně se tam ale vypravíme a budeme pořádně ozbrojení.“
Ways se podíval nejprve na něj a pak se rozhlédl dlouhou nízkou místností. Na okamžik zauvažoval o existenci vesmíru, polapeného v koloběhu předpovědí a jejich realizací, v mezním uzavřeném okruhu, a napadlo ho, jestli by si obyvatelé takového systému vůbec někdy uvědomili, co dělají.
„To nestačí,“ řekl. „Proč neumírá?“
Asman pokrčil rameny. „Věřil bys, že Žolici pozměnili vesmír právě o tolik, aby zůstal naživu? Je to jejich současný favorit. Možná, že si přejí, aby jejich svět našel. Možná — a to je naše nejpravděpodobnější hypotéza — že jen čekají na to, až je někdo objeví. Možná, že je třeba provést ho poněkud odlišným alternativním vesmírem, aby se vůbec dostal do toho vesmíru, kde žijí Žolikové. To je ta nejmenší pravděpodobnost, ale i tu musíme brát v úvahu.“
Ways mlčel.
„To dává dost látky k přemýšlení, co?“
Přikývl. Pak odhrnul plášť a několikrát si přejel rukama po hrudi. Část ocelového pancíře se odsunula a Ways vytáhl malou klícku, narychlo spletenou z izolovaného drátu. Uvnitř bylo drobné krysovité stvoření, růžové a šestinohé, které se ve svém vězení točilo dokola, vřískalo a plivalo po Asmanovi.
„To je jeho domácí mazlíček,“ Asman naklonil hlavu ke straně.
„Předpokládal jsem, že to budete vědět,“ řekl robot.
„Je to v záznamech,“ připustil Asman. „Nebudeme se pouštět do podrobností. Tak to je Ig. Podivný malý tvoreček, co?“
„To tedy ano,“ přikývl Ways. „Zeptejte se mě, jak se rozmnožují a já vám to s chutí a hodně nahlas vysvětlím. Dokážou sežrat a strávit všechno, včetně umělé kůže, jak se ukázalo.“ Strčil Asmanovi pod nos prst, který byl ohlodán až na kovový základ. „Jsem nejnovější expert na Igy. Protitočští rybáři tvrdí, že jsou to duše utonulých mužů, kterým se mohou tak trochu i podobat. Jsou to třetí největší vzduch dýchající stvoření, která se na té planetě vyvinula. Phnobové věří, že nosí štěstí, a rybáři říkají, že když si Ig někoho oblíbí a usadí se u něj, znamená to, že pro takového člověka nebude žádné zranění smrtelné. Je možné, že mají základní psychické schopnosti, jako psi nebo draci ze Třetího oka. Je těžké pochopit proč, protože nemají žádné přirozené nepřátele a jsou něco jako totem celé planety. Bomba by se měla, předpokládám, umístit v hrudním koši.“
„Bomba?“
„Váš plán počítá s tím, že Dom bude poté, co objeví svět Žoliků, zabit. Ale to jste mi, mimochodem, neřekl. Jenže jsem si téměř jistý, že přesně to máte v úmyslu. Tenhle tvor k němu lne. Vymyslím způsob, jak mu ho vrátit.“
Asman zakryl klícku. „Abych řekl pravdu, skutečně jsme o něčem takovém uvažovali. Dobrá,“ dodal s téměř nepostřehnutelným záchvěvem nervozity.
Zatímco služební robot odnášel klícku, zeptal se Wayse: „Máš rád jídlo?“
„Kalorie jsou do určité míry velmi užitečným zdrojem energie, jak jistě víte.“