„Přistávají, madam.“
Joan přeběhla řídící kabinu a jediným pohybem shodila robota z velitelského křesla.
Obrazovka jí ukázala tenkou linku nad planetou. Pomalu se ohýbala dolů a zanedlouho ukázaly obrazovky O skok napřed, která se hnala nad plání a s imponující dovedností kopíroval terén.
„To je jen takové vzpurné gesto. Sabalos až do morku kostí,“ usmála se pyšně Joan. „Není žádná hanba vzdát se, když už jiná možnost nezbývá.“
Malá loď prolétla kolem a přistála necelé dva kilometry od Opilé, přičemž poplašila skupinu slunečních štěňat, která se s hlasitým kňučením rozběhla na všechny strany.
„Osmičko a Trojko, běžte tam a přiveďte ho.“
Dva z robotů stojících kolem lodi opustili kruh a vydali se na cestu travou, sahající jim až po kolena.
„Tak to bychom měli,“ řekla Joan spokojeně. Otočila sedadlo a poslala sloužícího do zásobárny pro džbán trpkého epifýzského vína. Jediný další cestující v kabině na ni upřel truchlivý pohled.
Na Phnobisu byla tři pohlaví, ale mezi phnoby existovalo ještě další dělení — na ty, kteří žijí na Phnobisu, a na ty, kteří tam nežijí. Ty dvě skupiny byly nezaměnitelné. Neexistovaly zpáteční jízdenky. Phnobská víra byla neoblomná a říkala, že vesmír končí v souvislé přikrývce mračen obklopující planetu, a phnobové, kteří se vraceli, velmi kazili obchod.
To byl jeden z důvodů, proč vznikala na ostatních světech velká, umělými mračny stíněná buruku.
„Tak se zdá, že tě nakonec přece jen nebudu muset vrátit.“ „Za tuhle dobrou zprávu vám mnohokrát děkuji.“ Hrsh-Hgn udělal znechucený obličej a začal si masírovat protáhlý hubený hrudník. „Vaši roboti jssou dosst ssuroví, madam.“
„Použili jen o trošku více síly, než bylo nezbytně nutné, to jsem si naprosto jistá.“ Naklonila se kupředu. „Řekni mi — je to jen pro ukojení mé vlastní zvědavosti — co se přesně stane phnobům, kteří se vrátí?“
„Lodě mussí přisstát ve ssvaté oblassti. Ti phnobové, kteří ssesstoupí z výšin, jssou obětováni nožem, alesspoň to sse říká. To nemá logiku. Já possílal celou ssvou mzdu na ssvaté fondy, jak víte. No ale tak to bývá. Jak říká sstaré rčení — Frsskss Sshhss Ghss Ghnng-ghngss.“
Joan zvedla obočí. „Skutečně? Hrsskss-gng, drahý příteli, a to mnohá.“
Hrsh-Hgn se studem zasedal. „Promiňte, madam, neuvědomil jssem ssi, že mluvíte…“ Podíval se na ni s novým respektem.
„Nemluvím. Jenže jsou určitá slova, která se člověk naučí už při letmém setkání s jazykem. Pro samičku humanoidů pozemského původu je to ve skutečnosti poklona, pokud tě mohu uklidnit.“
Obrátila se nazpět k obrazovce.
Roboti číslo Osm a Tři se blížili k lodi, ze které se ozýval zpěv protitočské balady „Myslíš snad, že ze sebe nechám dělat blbce?“, kterou někdo dost nedokonale doprovázel na palcové varhany. Když se přiblížili k lodi, vyděsili další sluneční štěně, které se rozběhlo pryč.
Průlez byl otevřený. Trojka vstoupil dovnitř.
Tam narazil na Isaaca, který ho přátelsky pozoroval.
„Jak vidím, člověk tady není,“ zabzučel Trojka.
„Správně,“ přikývl Isaac.
Trojka ho ostražitě pozoroval. Nakonec zachrastil kovovým hlasem: „Jsem robot třetí třídy. Žádám vás, abyste zůstal na svém místě, dokud nedostanu nové příkazy.“
„Na druhé straně já jsem robot páté třídy, s přídavnými podokruhy lidského Pátka,“ oznámil mu Isaac mile.
Trojkovi se rozblikalo levé oko. Isaac zvedl montážní klíč.
„Uvědomuji si možnost časově řazených úkonů, které zahrnují násilí,“ řekl Trojka. Ustoupil o krok. „Vyjadřuji svůj názor, že bych byl raději, kdybychom mohli úkony časově řadit tak, abychom se násilí vyhnuli.“
V otvoru průlezu se objevila hlava Osmičky, který dodaclass="underline" „I já vyjadřuji názor, že bych dal přednost tomu, kdybychom mohli úkony časově řadit tak, abychom se vyhnuli násilí.“
Isaac klíč zamyšleně potěžkal. „Na roboty třetí třídy jste velmi chápaví. Jsme tady jen my tři a ani jeden z nás není nekovový robot humanoidního typu. Máte v úmyslu mě obtěžovat?“
„Máme příkaz doprovodit obsah této lodi k naší paní,“ odpověděl Trojka, který po očku pozoroval klíč.
„Můžete neuposlechnout.“
„Neuposlechnout může robot páté třídy. Třída čtyři může neuposlechnout za určitých okolností. My nejsme roboti páté, ani čtvrté třídy. Je to politováníhodná skutečnost.“
„Pak vás musím dočasně vypojit,“ oznámil jim Isaac pevně.
„I když jste mnohem inteligentnější než já, musím vám klást odpor,“ odpověděl Trojka a nejistě přešlápl.
„Násilná akce začne při číslovce tři,“ řekl Isaac. „Jedna. Dvě.“
Klíč zazvonil na Trojkově aktivačním tlačítku. „Tři,“ řekl Isaac a obrátil se k Osmičce, který zíral na svého padlého druha s výrazem úžasu.
„Uvědomuji si průběh časově nelogicky řazených údajů, které vyústily v násilí,“ prohlásil.
Isaac ho udeřil.
Nějakou chvíli mu trvalo, než si demontoval obličejový panel a arodynamické obložení těla a přemístil si na hruď velkou plastikovou trojku. Pak se vydal k druhé lodi, s triumfálním pocitem někoho, kdo slyší vzdálený zvuk polnice.
Bez jakýchkoliv potíží se dostal až do lodní kajuty. Joan zvedla hlavu.
„Dali jste si na čas,“ řekla. „Kde jsou? A kde je Osmička?“
„Na palubě lodi došlo k řadě událostí, jejichž chronologické řazení vyústilo v násilí,“ odpověděl jí Isaac. Jediným pohybem zvedl Hrsh-Hgna ze sedadla, hodil si ho přes rameno a dal se na útěk. Divokým smykem prolétl vstupním otvorem těsně předtím, než kryt se sykotem zapadl.
Na zemi před lodí postavil phnoba na zem a ukázal k východu. „Utíkej. Je tam jezero. Za chvilku tě dohoním,“ dodal. „V tomto okamžiku si uvědomuji možnost velkého množství nelogicky řazených násilných akcí.“
Na zesílený Joanin příkaz se dvacet strážných robotů otočilo jako jeden a rozběhlo se k němu.
Neustoupil ani o krok a to jim dělalo starosti. Prvnímu, který k němu dorazil, Isaac řekclass="underline" „Jste všichni roboti třetí třídy?“
Robot číslo Dvanáct odpověděclass="underline" „Někteří z nás jsou roboti druhé třídy, ale většina z nás jsou roboti třetí třídy. Já sám jsem robot třetí třídy.“
Isaac se podíval k nebi. Cítil se velmi šťastný. Věděl ovšem, že to není správné.
„Oprava,“ řekl. „Od této chvíle jste všichni sedící vodní pernatci rodu Scipidae.“
Dvanáctka chvíli mlčel. „Já jsem robot třetí třídy,“ prohlásil dost nejistě.
„Oprava,“ zavrtěl Isaac hlavou. „Opakuji, od této chvíle jste sedící kachny. Teď napočítám do tří…“
Vykročil kupředu a jeho atomové srdce zpívalo lyrický hymnus nadřazené inteligence.
Dom vyskočil z klesající jachty dřív, než se dostala do zorného pole přístrojů Opilé a několikrát se otočil ve vzdušné vlně za její zádí, než ho sandály ustálily ve svislé poloze. Klesal, dokud nebyl jen necelé dva metry nad travnatou plání, a rychlým klouzavým letem vyrazil k východu.
Zhruba deset minut se houpal nad zeleným povrchem hustého pažitu, který byl, kromě několika druhů plevelů, lišejníků a mořských řas, jediným rostlinným zástupcem na planetě. Na Pásu zůstala příroda jen u několika málo vyzkoušených druhových linií.
Několikrát minul skupinky slunečních štěňat, velkých neohrabaných stvoření, která se snášela z vesmíru a klouzala nad světadílem jako mračna. Tu a tam se od skupiny oddělil některý větší jedinec, nezdravě bledý jako všichni sluneční psi v pubertě, sedl si na svůj objemný zadek a žalostným pohledem zíral k nebi. Většina z nich páchla zkvašenou sladkou travou.