„O tom nemluvil — mně řekl, že bys mi mohl pomoci najít svět Žoliků,“ podivil se Dom.
Možná, že dokážeme pomoci jeden druhému.
„Co víš o Žolicích?“
Nic. Vědomosti nejsou moje oblast působnosti. Já se zabývám…
Pro tu věc neexistoval přesný výraz. Chatogastr se to pokusil vysvětlit a Domovou hlavou proletěla řada představ. Intuice byl příliš hrubý výraz; bylo v tom něco z vědomostí listu, který ví, jak roste strom, něco hřejivého, snivého, tajemného…
Mohl bych se probrat tvou pamětí? Potřeboval bych to. Děkuji. Zažiješ možná pocit podobný snu, ale tvé vědomí zanechám v tom stavu, v kterém bych si je přál najít.
O něco později Jezero řekclass="underline" Všeobecně řečeno, neexistuje temná strana slunce. Začněme s věžemi Žoliků. Jejich pláště jsou pravděpodobně tvořeny jednou jedinou molekulou. Přesné použití a schopnosti věží neznáme, i když víme, že pohlcují veškerou okolní energii a žádnou nevydávají. Myslím, že bych ti měl říci, že pro jejich existenci neexistuje žádný rozumný důvod, rozhodně ne rozumnější, než pro existenci člověka, například.
Zdálo by se, že vrah, který tě sleduje, má za úkol zabránit ti v objevení světa Žoliků. Jenže na druhé straně možná jenom urychluje tvé pátrání tím, že tě nutí vydat se cestami, po kterých bys za obvyklých okolností nešel.
Vezměme v úvahy samotné Žoliky. Není pochyb o tom, že skutečně žili. Zůstaly po nich různé artefakty, z nichž největší jsou Řetězové hvězdy, které dokazují, že měli nejen sílu, ale i odvahu. Opustili střed vesmíru, který byl na Vlkovi, což naznačuje, že pochopili vnitřní význam Jednoty. Opustili Zítřejší vrstvu Třetího oka, což, jak věřím, znamená, že začali experimentovat s cestami časem. Nicméně ve všech předpokladech je základní omyl, když se domníváme, že obraz Žoliků vznikne souhrnem všech jejich výtvorů. Vždyť to mohly být pouhé hračky, obraz jejich mládí. Astronomická zjištění naznačují, že pokud se vůbec vyvinuli na nějakém světě, může být ten svět dnes už dávno mrtvý. Skutečnost, že svět Žoliků zatím nebyl nalezen v naší“ životní bublině“, mě vůbec nepřesvědčil, že by byl někde ukryt. Já věřím, že tady není. Většině myslících tvorů by mělo být jasné, že „temná strana slunce“ je spíše myšlenka než místo.
„Už mě to taky napadlo,“ připustil Dom. Seděl v řídkém bahně a pozoroval, jak nahoře na hladině jezera tančí světelné záblesky. „Je to jen básnická představa?“
Poezie je jedno z nejdokonalejších umění. Žolici ho museli ovládnout.
Dom si povzdechl. „Hned na začátku jsem měl takový dojem, že je to spíše otázka, jak najít nějaké přiléhavé vysvětlení, třeba jako je to Hrsh-Hgnovo.“
Abych řekl pravdu, to je velmi poetické a dokonce i možné. Jenže…
Další odbočka do nevysvětlitelna. Dojem: pocit nesprávnosti, tradičně vtělený do téměř fyzické bolesti, jíž někteří lidé zakoušejí, když vidí křivě pověšený obraz, který nemohou narovnat. Pocit disharmonie.
To by je vlastně přibližovalo k creapiiům. Prostředí ovlivňuje myšlení a Žolici nemyslí jako creapiiové. Na druhé straně jsou creapiiové nejinteligentnější rasou naší doby. Doporučuji ti, aby sis je prostudoval. V creapiích je klíč k Žolikům.
„Myslím, že to chápu,“ řekl Dom a vstal. „Chceš říct, že svět Žoliků by vlastně mohl být jen způsob pohledu na vesmír?“
Přesně.
„Navštívím creapiie.“ Pokusil si vzpomenout. „Mám dojem, že Vyšší řády právě otevřely jeden studijní vor na Řetězových hvězdách, že?“
Pokud jsem dostal správné informace, tak ano. Protože Vyšší řády zastupují nejchytřejší creapiie a ti se specializují na studium ostatních životních forem, tvoje rozhodnutí je správné.
Dom se připravil vyplout na povrch, ale pak se zarazil. „Chtěl jsi, abych pro tebe něco udělal?“
Je to velká služba. Jsi prezident Protitoče, světa, který se z větší části skládá z vody?
„Jeho povrch je z větší části pokryt vodou. Zhruba devadesát procent, včetně močálů.“
Rád bych emigroval.
Chatogastr krátce vysvětlil svůj požadavek. Pás byl příjemný svět, ale chyběla mu na něm jakákoliv stimulace. Mohl hovořit s tekutou složkou slunečních psů, kteří se jako štěňata napili z jezera a díky svým telepatickým schopnostem — které byly ostatně jen vedlejším produktem jejich obrovského mozku — mohli získávat informace z vědomí cestujících. Jenže Chatogastr se chtěl rozrůst. Nepotřeboval loď. Kdyby byl Dom ochoten vzít svou láhev na pitnou vodu a naplnil ji vodou z jezera, převezl by na Protitoč dost velký kus Chatogastra na to, aby se celý obrovský Tethyský oceán stal Chatogastrem. Chatogastr byl velmi přesvědčivý a výmluvný.
Postaral bych se o vaše ryby a hlídal bych všechny vodní cesty. Dodal bych příliv a odliv podle přání a reguloval bych sílu příboje, abych tak poskytl co nejlepší ispiraci básníkům. Ten, kdo ze mne pije, pije ze studnice samotného vesmíru. Prosím.
Dom váhal a Jezero chápal proč.
Nemám žádnou moc. Mohu pomáhat, ale neumím bojovat. K čemu by mi byly dobyvatelské výboje? Jsem…
Nepřeložitelný výrok vyjadřoval více myšlení než sílu, názory formované spíše vodou než tvorem, jistotu, že jezero říká — ne snad pravdu, protože to zakládalo předpoklad, že by mohlo lhát, a Chatogastr lhát neuměl…
„Mohlo by se stát, že mě správní rada přehlasuje, ale…“ otevřel malou láhev, kterou měl uloženu v batohu, „nastup si.“ Z láhve vyletěla vzduchová bublina.
Děkuji.
Stačilo několikrát kopnout nohama a Dom se ocitl na hladině. Vynořil se z vody a zamířil k pobřeží.
Jak se zdálo, Popraskot už skončil. Když vystupoval po svahu, zahlédl ještě tu a tam nějaká snášející se vejce, ale ta vybuchla daleko na jihu. Několik mokrých štěňat, ne větších než člověk, se opodál pokoušelo o své první krůčky.
Tu a tam se po obloze proletovala starší štěňata, roztřeseně větřící čenichy natažené k mračnům. Narezlá srst jejich jehlanovitých těl vypadala jako právě učesaná. Nedaleko jezera stálo jedno z nich a třáslo se.
„Pssst!“
Z trávy náhle vyrazil Hrsh-Hgn a robot s velkou trojkou na prsou. Aniž zpomalili tempo, chytili Doma pod pažemi a všichni tři se řítili zpět k jezeru.
Vzduch začal páchnout metanem, nasládle ovocným pachem, který Domovi drhnul v hrdle.
„Hrshi! Isaacovi se to přece jen podařilo? Co se ale stalo s Isaacem? Jsi přece Isaac? Co se stalo?“
Robot byl napůl pokrytý sazemi a na jedné ruce bylo vidět škrábance způsobené kovovým předmětem. Phnob nepřítomně přisvědčil a každou chvíli se obracel přes rameno, aby pozoroval pláň za nimi. Nejbližší štěně se divoce roztřáslo a z napuchlých žláz vedle širokého zadku mu vystupovaly obláčky páry.
„Toho robota pokoussal pess,“ zamumlal Hrsh-Hgn, „to bylo pěkné vzrůšo! Cave Canem!“
Dopadli do trávy. Těsně před nimi něco vybuchlo a nechalo po sobě velký kráter. Nad savanou proletěl závan žhavého vzduchu a před sebou hnal mračno mastného černého dýmu. Během několika vteřin nastala nepravá noc.
Nad nimi se neohrabaně zvedalo další sluneční štěně a za ním zůstávaly tři plamenné stopy. Pomalu, přesně jako jeho předci, kteří před miliónem let opustili nepřátelský svět, se vzneslo nad travnatou pláň.
Nabíralo rychlost a výšku, vyfouklo kouřový kruh a když se Domovi ztrácelo ve vzdáleném mraku, stále ještě zrychlovalo.