Výpočty.
Hrs-Hgn otočil segmentem malé logaritmické kostky.
„Cítím velkou úlevu, protože ti mussím říci, že to nemůže fungovat,“ oznámil.
„Na palubě O skok napřed jsou dva ochranné obleky,“ Dom se nedal vyrušit z klidu. „Jeden z nich by ti měl padnout.“
O tři kilometry dál se zvedalo v oblaku černého dýmu další kvičící sluneční štěně.
„Podívej se na to takhle,“ začal Isaac vemlouvavě. „Když na madam zaútočíme s paměťovými meči nad hlavou, přestane si hrát, ošklivě se namíchne a dá se do nás naplno. Troufl bych si říci, že by asi nedovolila, aby se Domovi něco stalo, ale… jaké myslíš, že máš šance ty?“
„Lepší pečené jehně, než vařená ovce.“
„Na palubě Jednoho skoku není žádné palivo,“ upozornil Dom.
„Ani kapka,“ dodal Isaac.
„Je to jediná možnost.“
Další štěně vyletělo k nebi za ohlušujícího rachotu břišních plynů. Hrsh-Hgn ho pozoroval a v jeho obrovských revmatických očích se odrážela bouře různých emocí.
„Ale já to sse zvířaty vůbec neumím!“ zalkal.
To bylo přiznání porážky. Dom a Isaac se na sebe podívali a spokojeně přikývli.
O patnáct minut později se snesla Opilá do trávy vedle opuštěné jachty. Joan si znechuceně prohlížela své strážce.
„Je vás dvacet a přece vám utekli!“
„Robot páté třídy provedl řadu nelogicky po sobě následujících činností,“ vysvětloval jí Dvanáctka.
„Byl to mozek páté třídy. Řekl, že bude počítat do tří,“ dodával snaživě Devítka.
„Pak nás udeřil,“ pokračoval Dvanáctka.
„Až se vrátíme do civilizace, osobně dohlédnu na to, aby na tom robotovi provedli lobotomii,“ prohlásila Joan zachmuřeně. „Proč jsme vlastně vůbec začali stavět humanoidní roboty?“
„Roboti páté třídy byli zkonstruováni a vyrobeni proto, že jejich…“ začal Dvanáctka, ale i on měl dost inteligence na to, aby umlknul, když se na něj Joan podívala.
Přidusali další čtyři roboti a přinesli nehybná těla Trojky a Osmičky.
„Cítím smutek,“ řekl Dvanáctka.
„Nechť rezavějí v pokoji,“ ozval se ozvěnou Devítka.
„Až je překalibrují, zařídím, aby byli zařazeni o třídu níž,“ procedila Joan mezi zuby. „Dobrá. Vy, zbytek, dejte se do hledání. Neodletíme odsud, dokud je nenajdeme.“
O patnáct kilometrů dál vyrazila k nebi tři sluneční štěňata. Zprvu letěla poněkud nejistě, protože musela vyrovnávat nepředvídanou nadváhu, ale brzo se jejich let zklidnil a štěňata zamířila ke hvězdám.
Hrsh-Hgn kvílel, že ještě chvíli na téhle oběžné dráze a rozpadne se na kusy, ale jednání se slunečním psem se uspěchat nedalo.
Jmenovala se Rokle-Trioda-Pohlazení-Záruka-Hudsonská-Zátoka-Přednostní. Visela přímo nad nimi.
„Štěňata dorazila na oběžnou dráhu bezpečně a bez nejmenší újmy,“ vysvětloval jí Dom trpělivě.
Ano, ale byl to zavrženíhodný čin, člověče. Bezpečnost našich štěňat je pro nás vrcholně důležitá.
Dom uvažoval velmi rychle.
„Nesu sémě Chatogastra,“ prohlásil patetickým hlasem.
Každý přítel jezera je i mým přítelem, výtržníku. Možná, že by větší částka, převedená na konto slunečních psů, posloužila jako omluva za zločin, kterého jsem byla svědkem jen já sama. Jak se jmenuješ?
„Dom Sabalos.“
To jméno mně zní povědomě. V poslední době jsem ho už zaslechla. Nicméně Řetězové hvězdy jsou až na okraji životní bubliny. Bude to dlouhá cesta mimoprostorem.
„Robot ji snese bez potíží. Můj přítel a já máme své ochranné obleky. Můj přítel se na cestu velmi těší.“ odpověděl Dom, který přizpůsobil styl řeči zkrácenému projevu slunečního psa.
Byla to dlouhá, velmi dlouhá cesta mimoprostorem.
Dom si marně říkal, že je uvnitř osobního pole slunečního psa v naprostém bezpečí, nedokázal se uvolnit a celou cestu svíral psí srst takovou silou, až ho bolely ruce. Jak se ukázalo, obleky působily jako silné depresivum, vyvolávající pocity, proti kterým byla strašidelná zjevení jen drobnou nepříjemností. Hrsh-Hgn omdlel. Isaac si vypnul většinu operačních okruhů.
Trvalo to opravdu velmi dlouho.
9
„Neměli by existovat. Jsou sice teoreticky možné, ale teoreticky je možné například i vyvážit jehlu na konečku vlasu. Člověk postavený tváří v tvář Řetězovým hvězdám musí buď pokleknout, nebo se polepšit a naplnit obavami.“
Dom přemýšlel, co je na nich vlastně tak poutavého. To ovšem ve chvíli, kdy byly Hvězdy vzdáleny ještě nějakých dvacet SL a byli k němu natočeny bokem.
Pak se přiblížila creapiijská převozní loď.
Představte si žloutkový věneček o průměru pět miliónů kilometrů. Pak si představte další. A ty dva spojte.
Řetězové hvězdy. A kolem nich se potácí Mínos — planeta vytvořená tisíci asteroidů, přitažených napříč světelnými roky a zformovaných do podoby světa. To byla další hříčka Žoliků — mínóský labyrint.
Přepravní kabina byla prázdná, s výjimkou tvarově přizpůsobivých sedadel a obrazovky. Zvenčí vypadala obrovská, několikrát větší, než průměrná dopravní loď, a až překvapivě aerodynamická. Dom věděl, že většinu hmoty tvoří ochranné stínění, spolu s motorem dost velkým a silným na to, aby zvedl loď od povrchu i navzdory drtící přitažlivosti slunce. Aerodynamické tvary však pro něj zůstávaly záhadou.
Nakonec pochopil. I slunce mají atmosféru.
Na obrazovce se rychle zvětšovaly zářící spojené kruhy, až jejich vnější okraje přesáhly formát obrazovky. Domovi nijak nepomohlo, když si znovu a znovu opakoval, že je to jen obraz… obraz něčeho, co bylo přístroji a clonami zastíněno natolik, že se to jevilo jen jako oslnivě zářící. Všechny instinkty se mu snažily dokázat, že se řítí do nitra hvězdy.
„Jsme zrozeni ze slunce a naše cesta k němu je krátká,“ citoval naprosto nevhodně Isaac. Dom se uvolnil a zasmál se. Měl dojem, že slyší tlumené dunění, ne nepodobné hukotu slunečních protuberancí. To bylo samozřejmě nemožné. On si prostě jenom namlouval, že něco takového slyší. Samozřejmě, že to bylo nemožné.
Nakonec zmizely všechny orientační body a obrazovka se změnila na oslnivě bílý obdélník. Hrsh-Hgn se třásl s instinktivní hrůzou všech phnobů, kteří nesnášeli přímé slunce. Dom si představil, jak se loď nad žhnoucím mořem bez obzoru blíží k pevnině, a svou představivost vypnul ve chvíli, kdy mu začala ukazovat všechny ty malé mechanické součástky lodi, které by se mohly porouchat.
Když se objevil vor, zdálo se, že je s ním něco velmi v nepořádku.
Umělci a oko představivosti většinou zpodobňovali vor jen pár metrů od mola, jaké používají lovci dagonů, někdy i s postavami creapiiů nonšalantně klouzajícími po palubě. Vor byl samozřejmě otevřený k nebi a něco jako žlutý oceán leželo hluboko pod ním. Jenže ani Vyšší řády tady nedokázaly přežít bez ochrany, snad jen na nejbližších Popelových hvězdách, a vor užívaný na Řetězových byl jeden z prvních slunečních vorů vůbec. Byla to jednoduše řečeno matná polokoule, která se vznášela plochou stranou dolů v něčem, co na obrazovce vypadalo jako řídká mlha.