Tentokrát se objevila pistole v ruce pouze Grifovi, ale ten byl natolik inteligentní, že se ani příliš nemračil, když ji nechal vklouznout do pouzdra. Trvalo plných patnáct minut, než se Meta dala přesvědčit, že se musí s pistolí rozloučit, a více než hodinu jim pak oběma zabralo, než odzbrojili Grifa. Konečně se to podařilo a Jason nalil svým nešastným druhům hrnečky charu — oba dva svírali meče, aby se utěšili.
„Já vím, že je to strašné pití,“ podotkl, když viděl, že se jim na tvářích objevil úděs, když se napili. „Nemusíte char zrovna milovat, ale aspoň se ho naučte pít tak, abyste nevypadali, jako by vás chtěl někdo otrávit.“
Až na občasné vyděšené pohledy na odzbrojené pravice Pyrrané zapomněli na to, že nemají pistole, když upravovali camach na noc. Jason rozbalil kožešinové spací pytle a vypnul topení, zatímco Meta s Grifem vybalovali další zbraně.
„Je čas zalehnout,“ oznámil. „Musíme vstát za svítání, abychom se přesunuli na správné místo. Malá skupina nomádů táhne ve směru, o němž se domníváme, že vede k Temuchinovu hlavnímu táboru, a s ní se chceme setkat. Připojit se k nim, vyzkoušet naše barbarské dovednosti a dát se jimi dovést do tábora, aniž by si nás někdo všiml.“
Jason byl vzhůru před svítáním a zavřel všechny věci z jiné planety do uzamykatelné skříňky, dříve než probudil ostatní. Venku nechal tři balíčky s jídlem, samočinně ohřívané, ale nedovolil je otevřít, dokud nebyl naložen escung. To byla obtížná práce, náročná na čas, a Jasonův klid pramenil z vědomí, že oba zlostní Pyrrané byli odzbrojeni. Z camachu stáhli koženou celtu a strhli železné tyče z konstrukce, které uvázali na kostru káry tak, aby vytvořily opěrný rám pro zavazadla. Slunce už bylo hezky nad obzorem a všichni se potili navzdory ledovému větru, který bodal do plic, než dokončili nakládání všech věcí na escung. Moropům rachotilo v hrudích, když se pásli, a kozy byly rozptýleny na všech stranách a okusovaly skrovnou trávu. Meta hleděla významně na to, jak se zvířata živí, a Jason se dovtípil.
„Tak jdem na to,“ řekl. „Až se najíme, tak zapřáhneme.“ Zatáhl za poutko na svém balíčku, z něho se vzápětí vyvalila pára. Odlomili připojené lžíce z umělé hmoty a mlčky a hltavě jedli.
„Povinnost volá,“ oznámil Jason a vyškrábl poslední kousek masa. „Meto, vezmi si nůž a vydloubni hezky hlubokou díru, abysme sáčky od jídla mahli zahrabat. Já osedlám moropy a zapřáhnu toho, co potáhne escung. Grife, vezmi košík, je tam navrchu, a seber všechny pozůstatky po moropech. Nechci, aby přišly nazmar.“
„Co že to po mně chceš?“
Jason se neupřímně usmál a ukázal na zem poblíž velkého býložravce. „Hnůj. Támhle ty kusy. Schováme si je a usušíme, s nimi budeme od nynějška topit i vařit.“ Hodil si nejbližší sedlo na záda a přesvědčoval sám sebe, že neslyšel, co Grif odpověděl.
Už dříve pozorovali, jak nomádi s těmi velkými zvířaty zacházejí, a sami už měli nějakou praxi, ale stále to bylo obtížné. Moropové byli povolní, ale neuvěřitelně hloupí, a nejlépe reagovali na hrubou sílu. Když vyrazili, byli všichni značně vyčerpaní. Jason jel v čele na jednom moropovi a Meta za ním na druhém. Grif, který vysoko trůnil na naloženém escungu, seděl zády ke směru jízdy a dával pozor na kozy, které se ploužily za nimi a cestou chňapaly po soustech trávy. Byly navyklé držet se svých pánů, kteří jim poskytovali nezbytnou vodu a sůl.
Brzy odpoledne už měli otlačený zadek od sedla a byli vyčerpaní, když uviděli oblak prachu pohybující se úhlopříčně přes jejich trasu.
„Jen klidně seďte a mějte připravené zbraně,“ nakázal Jason, „a já budu mluvit. Poslouchejte, jak oni budou hovořit tím zjednodušeným jazykem, abyste později mohli mluvit taky tak.“
Když přijeli blíž, dokázali rozeznat temné skvrny moropů a rozptýlené flíčky kozích stád vzadu. Z větší skupiny se oddělili tři moropové a řítili se slepě kupředu. Jason zvedl ruku, na povel se jeho družina zastavila, pak zaklel, když musel celou svou vahou nalehnout na otěže, aby přiměl svého neohrabaného oře k zastavení. Do maličkého zvířecího mozku pronikl vjem a morope se se zachvěním zastavil a okamžitě se začal pást. Jason uvolnil nůž v pochvě a všiml si, že Metina pravá ruka se podvědomě stáčí a čeká na pistoli, která v pouzdře ovšem nebyla. Jezdci se hřmotně přiblížili a zastavili těsně před nimi.
Jejich vůdce měl špinavý černý vous a jenom jedno oko. Zarudlý prázdný důlek naznačoval, že mu někdo oko vyloupnul. Na hlavě mu seděla zubatá kovová přilba, která měla nahoře lebku nějakého hlodavce s dlouhými zuby.
„Kdo jsi, žonglére?“ zeptal se a přendal kyj s hroty z jedné ruky do druhé. „Kam míříš?“
„Jsem zpěvák a vypravěč příběhů Jason a jsem na cestě do Temuchinova tábora. Kdo jsi ty?“
Muž něco zabručel a zašoural se v zubech zčernalým nehtem.
„Shanin z kmene Krys. Co říkáš Krysám?“
Jason neměl nejmenšího tušení, co se má říct o Krysách, ačkoliv si vybavil několik možná nevhodných poznámek. Všiml si, že i ostatní mají tentýž druh zvířecí lebky, nepochybně krysí, na vrcholcích svých přileb. Snad je to symbol jejich kmene, různé lebky pro různé kmeny. Ale vzpomněl si, že Oraiel žádnou takovou ozdobu neměl a že se o žonglérech předpokládalo, že stojí stranou kmenových konfliktů.
„Říkám, buďte zdrávy, Krysy,“ zaimprovizoval. „Někteří z mých nejlepších přátel jsou Krysy.“
„Bojuješ s Krysami?“
„Nikdy!“ odpověděl Jason, jako by ho něco takového urazilo. Shanin se zdál být spokojen a začal se znovu šourat v zubech. „My jedeme také k Temuchinovi,“ pronesl nezřetelně s prstem v ústech. „Doslechl jsem se, že Temuchin bojuje proti horským Lasičkám, tak se k němu jdeme připojit. Pojeďte s námi. Budeš mi dneska večer zpívat.“
„Já také nenávidím horské Lasičky. A večer zazpívám.“ Vůdce zavrčel rozkaz a tři muži se otočili a tryskem odjeli. A tím to také skončilo. Jasonova skupina se vydala za nimi a pomalu dohnala pohybující se kolonu moropů, a přejížděla za nimi tak, aby se jejich stádo koz nepomíchalo s ostatními.
„Takový je úděl všech hlídačů koz,“ řekl Jason a rozkašlal se v oblaku prachu, který těžce visel ve vzduchu. „Jakmile zastavíme, chci po vás, abyste zajistili všechna naše zvířata, aby se neztratila v jiném stádu.“
„A co kdybys nám pomohl?“ zeptala se Meta chladně.
„Hrozně rád, ale tahle primitivní společnost preferuje muže, a ti takové věci nedělají. Já si svoje odpracuju ve stanu, kde mě neuvidí, ale na veřejnosti ne.“
Den byl krátký, což přišlo Jasonovi a jeho druhům vhod. Nomádi totiž dorazili k cíli dnešní cesty, stepní studně, brzy odpoledne. Jason, otlačený od sedla a celý zdřevěnělý, sklouzl na zem a chodil zvolna v malých kruzích, aby se mu v ztuhlých nohách rozproudila krev. Meta a Grif sháněli a uvazovali protestující kozy, což přimělo Jasona, aby se vydal na pochůzku kolem tábora a unikl tak jejich vražedným pohledům. Zajímala ho studna — šel se k ní podívat, a pak už zůstal, aby pomohl. Shromáždili se u ní jen muži a chlapci, nebo s vodou bylo zřejmě spojeno sexuální tabu. To se dalo pochopit, protože voda byla v této zpola vyprahlé poušti tak podstatnou nutností k životu jako schopnost lovu.